20 March, 2017 09:06

KAPITOLA PRVNÍ

RAYMOND VYHLAŠUJE AKCI

Začátek dopoledne byl k uzoufání nudný. Po

dlouhou dobu zněl kanceláří štábu Speciálního leteckého

útvaru v New Scotland Yardu jediný zvuk. Muži čekali a

ozývalo se jen monotónní tikání hodin, které úporně

odměřovaly vteřinu za vteřinou a zanechávaly je

minulosti. Seržant Bigglesworth, kdysi major RAF,

známý spíše pod přezdívkou Biggles, se pohodlněji opřel

v křesle s rozečteným posledním číslem časopisu Letectví

na klíně. Pilot „Ginger“ Hebblethwaite s rukama v

kapsách tupě hleděl z okna na bezútěšné moře mokrých

střech pod sebou a další dva piloti, Algy Lacey a Bertie

Lissie, znuděně listovali novinami.

Konečně bylo ticho přerušeno hlasitým Gingerovým

zívnutím, a mladý pilot, který se pokusil upoutat na sebe

pozornost tímto oslnivým způsobem, poznamenal:

„Nechci vám kazit zábavu, ale pořád víc se tu cítím jako

v čekárně u zubaře.“

Nikdo mu neodpověděl.

Zkusil proto rozhýbat své druhy jinak. S pohledem

upřeným na svého velitele se zeptal: „Máš alespoň

ponětí, oč tu jde?“

„Nemám nejmenší tušení,“ odvětil Biggles, aniž by

vzhlédl od časopisu. „Ale,“ dodal, jako by si náhle na

něco vzpomněl, „pokud se vůbec z výrazu generála

Raymonda dá na něco usuzovat, jedná se o pěknou

polízanici.“

„Nějakého brouka v hlavě má už dobrý týden,“

vložil se do řeči Algy. „Několikrát jsem ho potkal a ani

jednou nebyl vůbec schopen odpovědět na pozdrav. Byl

jako bez ducha a řekl bych, že si mě vůbec nevšiml.“

„Jenže v jeho kanceláři se za posledních pár dnů

netrhly dveře,“ ozval se Bertie. „Střídali se tam kurýři z

ministerstva zahraničí s úředně vypadajícími chlápky s

černými aktovkami – znáte taky ten typ, ne?“

Biggles složil časopis, odhodil jej na stolek a pohlédl

na hodinky. „Řekl bych, že se už brzy dozvíme, oč jde,“

prohlásil přesvědčeně. „Měl jsem rozkaz hlásit se u něj v

jedenáct hodin a to je právě teď, pánové.“

„A co my?“ zeptal se Ginger.

„Řekl mi, že bude nejlepší, když vás vezmu s sebou,

abych vám nemusel nic znovu opakovat,“ odpověděl

Biggles. „Pomalu bychom mohli jít.“ Vstal a vykročil do

chodby, jako by věděl, že ostatní vyjdou vzápětí za ním.

Ušel jen pár kroků, když došel ke dveřím se

zřetelným nápisem Private, na které zaklepal. Zevnitř se

ozvalo: „Vstupte.“

Biggles,

následován

ostatními,

uposlechl.

V

rozlehlé, stroze zařízené místosti stálo kolem krbu pět

mužů. Pokojem se nesl jejich tlumený hovor. Jedním z

nich byl generál Raymond, zastávající v současné době

funkci zastupujícího policejního rady a zároveň šéfa

zvláštních leteckých jednotek. Další tři muži byli již

rovněž postarší a byli si navzájem jaksi podobní.

Bigglesovi se tváře dvou z nich zdály povědomé, ale

nevzpomínal si, že by se s někým z nich někdy setkal.

Pátý muž byl mnohem mladší a lišil se od ostatních

štíhlou postavou. Ten člověk se zřejmě pohyboval často a

rád.

„Pojďte dál, Bigglesworthe,“ pobídl hosty generál.

„Dovolte mi abych vás představil. Toto je lord Rutterton

z ministerstva zahraničí… pan Lucas Wetherton z

diplomatické služby… tady plukovník George Grimster z

kanadské armády, a zde, je,“ ukázal na nejmladšího člena

skupinky návštěvníků, „kapitán Roderick Mayne.“ Otočil

se k prvně jmenovanému a mávl paží k Bigglesovi, aby

uzavřel představovací obřad: „Tohle je Bigglesworth,

pane, důstojník, o kterém jsem s vámi hovořil.“

„Jméno jsem slyšel,“ odpověděl lord Rutterton

hlubokým zvučným basem, který upoutal Gingera. Lord

upřel pohled na Bigglese. „Nyní, když jsme konečně

všichni, můžeme přejít k věci. Mohli bychom se snad

posadit.“

„Budete je informovat sám, pane?“ zeptal se generál,

když si jeden po druhém sedali kolem stolu uprostřed

místnosti.

„Ne, ne,“ zněla rychlá odpověď. „Začněte vy,

Raymonde. Já bych připojil pár slov k věci později.“

Biggles zabloudil očima ke stojanu s mapou, která

zakrývala celou jednu stěnu místnosti. Zjistil, že

plukovníka právě teď asi nejvíce zajímá východní Asie.

Lord Rutterton musel uhodnout, co se Bigglesovi

honí hlavou, protože suše poznamenal: „Ano, právě toto

je část světa, o kterou se nám nyní jedná. A jde nám o

víc, než si myslíte. Tak začněte, Raymonde.“

Generál si odkašlal a s pohledem upřeným na

Bigglese začal hovořit hlasem tak tichým a vážným, že

naléhavost situace byla okamžitě zřejmá všem, ačkoli

dosud nebylo jasné, oč se přesně jedná. „Často, když

jsem vás pověřoval nějakým posláním, tvrdil jsem vám,

že jde o případ mimořádného významu. Většina prací,

které jsem vám však až doposud svěřoval, byla spíše jen

běžnými akcemi ve srovnání s problémem, před kterým

stojíme nyní.“

„Jde o přísně utajovanou záležitost,“ zahřímal lord

Rutterton. „Chápete?“

„Ovšem, pane,“ odvětil Biggles.

„V pořádku. Pokračujte, Raymonde,“ požádal opět

politik.

Generál se nadechl: „Začátek našeho případu,

ačkoliv jsme tehdy o něčem takovém neměli tušení,

spadá do března tohoto roku. Ve službách vlády působil

již několik let vědec, profesor Felix Lampeter. Je velmi

nepravděpodobné, že byste o něm někdy slyšeli, protože

stejně jako mnozí další lidé zabývající se stejným oborem

činnosti, i on se vyhýbal zbytečné publicitě.“ Generál

ještě o stupínek snížil hlas. „Abych se vyjádřil přesně,

profesor Lampeter byl jedním z našich předních

odborníků na atomový výzkum. Žil velice nenápadným

životem v Oxfordu. Měl ve zvyku projít se po večeři na

břehu řeky, aby měl trochu pohybu. I večer sedmého

března se vydal jako obvykle na svoji zdravotní

procházku. Už se nevrátil. Nikdy. Víme však, že když

odcházel z domu, měl v úmyslu se vrátit jako kdykoliv

předtím. Dal totiž hospodyni pokyn, aby do jeho

laboratoře na půl dvanáctou přinesla kávu a sendviče,

protože bude pracovat pozdě do noci. Jeho nepřítomnost

byla proto objevena, až když ta dáma vešla do jeho

pokoje a nenašla ho. Tehdy hustě pršelo, řeka byla

vzedmutá a noc temná. Protože všichni vylučovali

sebevraždu, převládla domněnka, že došlo k nehodě, že

profesor spadl do řeky a utonul. Tělo nikdo nenašel,

přesto nebyl důvod k podezření. Jeho ztrátu ovšem velmi

bolestivě pocítili na ministerstvu, pro které pracoval.

Dost však o profesoru Lampeterovi.“ Generál se na

okamžik odmlčel.

„Stejnou kapacitou, i když v jiném oboru,“

pokračoval po chvíli, „byl pro nás doktor Otto Kern,

rakouský uprchlík, který během nacistické vlády ve

střední Evropě využil možnosti získat naše občanství.

Zabýval se výzkumem dálkového řízení raketových střel.

Žil podle všeho docela spokojeně na jedné z našich

výzkumných stanic na pobřeží, odkud jen občas dojížděl

do Londýna, aby podal hlášení o svých výsledcích na

ministerstvu obrany. Jedinou jeho zábavou byly výlety na

malém člunu, kotvícím v zátoce nedaleko jeho domu.

Dvacátého dubna se vydal na jednu ze svých projížděk,

aby si pročistil hlavu trochou čerstvého vzduchu, jak prý

řekl služebné. Nevrátil se. Ani jeho tělo, ani člun nebyly

již nikdy nalezeny, přestože jeho čepice byla vyplavena

na břeh o pár dní později a o několik mil dále. Vše

nasvědčovalo nešťastné náhodě, ačkoliv bylo těžké to

pochopit, neboť se jednalo o zkušeného plavce, a moře

bylo tehdy zcela klidné. To byla druhá rána pro náš

výzkum. A do třetice zmizel za podobných okolností v

květnu náš konstruktér nadzvukových letadel major Kerr-

Watson. Byl to ženatý muž, který bydlel se svou rodinou

v malém domku nedaleko výzkumného centra ve Farnbo-

rough. Odešel z domova jako obvykle po snídani a jak

bylo jeho zvykem, vydal se zkratkou přes pole k letišti.

Jeho manželka jej viděla odcházet. Byl v dobré náladě,

neboť se mu právě podařilo dokončit experimentální

práci, které věnoval dlouhé měsíce úsilí, a o jejíž

úspěšnosti byl přesvědčen. Na letiště však nikdy

nedorazil. Nevíme, co se mu přihodilo, ale ať se mu stalo

cokoliv, rozhodně na to nebyl při odchodu z domova

připraven. Vzhledem k tomu, že se jednalo o třetí

zmizení během poměrně krátké doby, zaujali jsme i k

předchozím neštěstím jiné stanovisko. Co se s těmi muži

stalo? Mohlo zde ještě jít o shodu náhod? Bylo to

nepravděpodobné. Daleko pravděpodobnější se zdála být

domněnka, že se jedná o záhadné spiknutí. Kdo však stojí

v jeho pozadí? Oč mu jde? Pokud by šlo o to, připravit

Anglii o její významné technické odborníky, proč nebyli

zavražděni? Zvláště znepokojivá byla verze o jejich

únosu a předpoklad, že jsou v rukách únosců dosud

naživu. Chápete už, kam mířím? Pokud by byli mrtví –

budiž, už by pro nás nic dalšího nemohli vykonat. Pokud

však žijí, hrozí nebezpečí, že pracují pro někoho, kdo

stojí proti britským zájmům. Chápete?“

Biggles přikývl. Nikdo nepromluvil.

„Tehdy jsme se rozhodli varovat naše přátele na

druhé straně Atlantiku,“ pokračoval generál. „To pro

případ, že by k něčemu podobnému mohlo dojít i tam.

Jak jsme zjistili, stalo se, ačkoli naši přátelé zatím neměli

podezření na nějakou nepravost. Stručně řečeno –

dozvěděli jsme se, že také Kanada ztratila za zvláštních

okolností muže odpovědného za obranu severních hranic,

generála Johna Gortona, který byl mimo jiné vedoucím

představitelem jednotek protijademé obrany. Tím je

vysvětlena účast plukovníka Grimstera na našem setkání.

Generál Gorton se vydal na jednu ze svých pravidelných

inspekčních cest po severních obranných stanovištích. Do

cíle té cesty však nedorazil. Nevrátil se, a pátrání po něm

zůstalo bez výsledku.

Ve světle těchto událostí jistě snadno pochopíte,

proč ve Výboru pro obranu zavládlo značné znepokojení.

Tu záhadnou sérii zmizení musíme rychle zastavit, jinak

je pouze otázkou času, kdy ztratíme řadu schopných lidi

v našich službách. Jak to však máme udělat? Poskytnout

všem výzkumným pracovníkům v zemi ozbrojenou

ochranu by jednak představovalo nesmírně náročný úkol,

a přitom by se takové opatření mohlo snadno minout

účinkem. Navíc bychom upozornili strůjce únosů – neboť

již máme řadu důvodů domnívat se, že jde skutečně o

únosy – že víme, oč běží. Musíte pochopit, že ani slovo z

informací, které jste dostali, se nesmí v žádném případě

dostat na veřejnost. Zmizení našich lidí byla prohlášena

za nehody. Přirozeně byl informován také Scotland Yard.

Nebylo jednoduché určit postup ani výchozí bod pro

pátrání. Naše situace je velice choulostivá. Nemůžeme si

dovolit chybovat. Neodvážíme se ani bez přesvědčivého

důkazu ohrozit naše vztahy s podezřelými státy – ostatně

diplomatické hledisko této záležitosti je vám jistě zřejmé.

Naše první kroky v objasňování celé záhady proto

směřovaly ke zjištění, kdo za tím vším vězí. Mohlo jít

stejně tak o činy šílence, jako o snahu některého státu

pozdržet náš atomový výzkum. Rozhodli jsme se proto k

pokusu. Pro jeho uskutečnění byl vybrán mladý a

schopný seržant jménem Tom Gale. Musím říci, že jen

uskutečnil vlastní nápad.“ Generál se nuceně usmál.

„Během několika týdnů jsme s přispěním šikovně

rozšířených zpráv z Galea udělali pro veřejnost

špičkového specialistu na atomový výzkum. Zkrátka

Gale se pod falešným jménem stal zakrátko pojmem v

tomto oboru. Pracoval na výzkumné základně, a pokud to

jen bylo možné, hrál úlohu vědeckého pracovníka.

Samozřejmě věděl, že hraje nebezpečnou hru, byl však,

na rozdíl od zmizelých vědců, připraven. Doufal, že

dojde k pokusu zavraždit nebo unést jej, a že, pokud se

ten úmysl podaří překazit, bude nám schopen poskytnout

vodítko, ukázat nám správnou stopu. Gale pro svůj úkol

přijal jméno Vernon Victor Vale. K volbě právě tohoto

jména jej přivedla shodnost počátečních písmen. Jedná se

totiž o poměrně vzácnou shodu, a ta tři písmena lze

rychle napsat, aniž by bylo nezasvěcenému na první

pohled zřejmé, že jde o iniciály jména. Mohlo by jít

například o pouhou dětskou čmáranici. Napadlo nás, že

polaid by byl unesen, mohl by někde zanechat svou

značku – tři ,V‘. A naše naděje se vyplnila, pokud nejsme

obětí neuvěřitelné shody náhod.

„Uvědomte si,“ pokračoval generál, „že se události,

o kterých hovořím, seběhly již před určitým časem. Gale

– nebo Vale, jak jej nyní musíme nazývat – zmizel před

pěti měsíci.“

„Takže ho dostali?“ vydechl Biggles.

„Ano, dostali,“ potvrdil generál. „Vale zmizel tak

dokonale a záhadně, jako jeho předchůdci. Dokážete si

jistě představit, s jakou netrpělivostí jsme čekali na

nějakou jeho zprávu, i kdyby se mělo jednat jen o ta tři

,V. Nepřicházelo však nic. Míjely týdny, a my jsme se již

pomalu vzdávali veškerých nadějí, když jsme se před

čtrnácti dny dověděli, že na britském konzulátu v

čínském Nankinu se objevil jakýsi domorodec, který tam

dorazil na pokraji smrti vyhladověním. Vyjadřoval se

pouze posunky, a zpočátku byl proto pokládán za

nešťastníka, který přišel o rozum. Vůbec nehovořil. Ani

nemohl, protože měl jazyk vyříznutý tak čistě, že nebylo

těžké poznat práci zkušeného chirurga. Protože byl zcela

negramotný, nemohl ani psát. Jak jsem však řekl, dokázal

se vyjadřovat alespoň posunky, a díky jim nakonec

pracovníci velvyslanectví pochopili, že se prohlašuje za

posla, kterému mají oholit hlavu a dát spoustu peněz.“

Generál se znovu nevesele pousmál.

„Oholili mu tedy hlavu, přesněji řečeno jen její část,

protože zjistili, že malou část vlasů měl vyholenu teprve

před nedávnem. A právě v těch místech byl nalezen

vytetovaný velmi zvláštní obrázek. Kresba byla podle

všeho provedena pomocí jehly a nesmývatelné tužky.

Nejdříve bylo možné rozeznat značku dolaru s číslovkou

jeden tisíc. Nebylo obtížné pochopit, že tato částka byla

muži přislíbena za jeho pomoc. Vedle této kresby byla

vytetována mapka tak primitivní, jak si jen dokážete

představit. Za daných okolností však ani nemohla

vypadat jinak. A pod ní byla rozluštěna tři ,V.“

„Úžasné,“ zamumlal Biggles.

Generál pokračoval. „Pochopitelně že naši lidé v

Číně nevěděli nic z toho, o čem vám tu vyprávím.

Nemohli bychom jim tedy mít za zlé, kdyby tak

fantastickým způsobem doručenou zprávu z neznalosti

přehlédli. To se naštěstí nestalo. Onen muž byl zadržen,

kresba na jeho hlavě byla zaznamenána a odeslána do

Británie, aby se zjistilo, jestli o něčem nevíme. Tak se

stalo, že nám náš Vale – pokud nejsme oběťmi

mimořádné shody náhod – skutečně předal svůj vzkaz ve

formě iniciál, jak slíbil. Ihned jsme se pustili po

naznačené stopě, a o našich dosavadních zjištěních vám

řekne kapitán Mayne, náš odborník na vnitřní čínské

záležitosti, muž, který strávil většinu života na Dálném

východě.“

Odmlčel se a navázal kapitán Mayne. Hovořil jasně

a stručně.

„Viděl jsem toho čínského posla a poznal v něm

příslušníka kmene Orochonů. Jedná se o obyvatele téměř

neprobádaného území v oblasti Mandžuska a východní

Sibiře. Muž nebyl bohužel schopen řeči. Jeho sluch však

byl v pořádku, a posunky mi dal najevo, že rozumí, když

jsem k němu promluvil jazykem, užívaným v oblasti.

Kdysi jsem ji sám navštívil, a ačkoli znám ten kraj málo,

s pomocí vytetované mapky jsem dokázal zhruba určit

místo, které udává. Ne však tak podrobně, jak bych si

přál. Klíč k nalezení hledaného místa je jezero zvláštního

tvaru. K tomu se ještě vrátím. Nejprve se budu věnovat

domorodci a jeho domovině. Snažil jsem se ho

přesvědčit, aby nám dělal průvodce, ale za nic na světě

jsem ho nepřiměl, aby se vrátil do míst, kde byl zohaven.

Protože jsme jej nemohli zadržovat proti jeho vůli,

nezbylo nám nic jiného, než mu vyplatit slíbenou

odměnu a nechat jej jít. Pravděpodobně si ji příliš neužil.

Kromě toho, že byl zbaven řeči, byl také vážně nemocen.

Získával jsem od něj informace jen tím nejprostším

způsobem. Kladl jsem mu pouze otázky, na které mohl

odpovídat posunky místo slov. Vyjadřoval se ,ano‘, ,ne‘,

nebo gesty, která nebylo složité pochopit. Pokud jsem mu

správně porozuměl, byl na lovu zajat skupinou mužů,

kteří jej odvlekli do míst, kde nikdy předtím nebyl. Tam,

pravděpodobně proto, aby v případě útěku nikomu

nemohl sdělit co viděl, mu vyřízli jazyk. Potom ho

společně s mnoha dalšími zajatci donutili pracovat jako

otroka nejprve při kácení lesa, a později při otesávání

kmenů, které sloužily ke stavbě srubů. To místo se podle

mého názoru nachází na okraji nejužšího konce jezera,

které je zaznamenáno na mapce. Celý kraj je

pochopitelně plný jezer všech tvarů a velikostí, nicméně

se domnívám, že vím, o které z nich se jedná. Mezi jeho

vězniteli bylo podle něj i několik bělochů. Jiní občas

přilétali letadlem. Náš muž neměl ponětí o jejich

záměrech či národnosti. Přirozeně se o to ani nezajímal,

neboť podmínky, v nichž ti ubožáci žili, jim připravovaly

docela jiné starosti. Jejich páni je drželi v táboře

obehnaném ostnatým drátem. Lidé pro ně dřeli jako

zvířata a není divu, že houfně umírali. Následkem stále se

opakujících honů na otroky, se celý tamní kraj téměř

vylidnil. Podle zpráv, které se mi podařilo od domorodce

získat, byl vedením těchto hrůzných operací pověřen

obrovitý šikmooký Mongol, který zcela svévolně zajatce

bičoval. Každého, koho přistihli věznitelé při pokusu o

útěk, ubili k smrti, ale situace otroků byla natolik zoufalá,

že se jich o zmizení několik přece jen pokusilo, ovšem

výsledek neznáme. Náš člověk měl pro útěk z tábora

ještě jinou pohnutku. Jeden z bílých mužů mu řekl, že

pokud pronikne k jakémukoliv britskému úředníku v

Číně a odhalí mu zprávu, kterou mu vytetoval na hlavu,

dostane tisíc dolarů. To je asi tak vše.“

„Neuvěřitelný příběh,“ zahučel Biggles.

Generál

Raymond

se

opět

ujal

slova.

„Bigglesworthe, myslím, že již bylo řečeno dost, abyste

si udělal o věci jasnou představu,“ řekl. „Vale byl unesen

a zavlečen do nitra snad nejobtížněji přístupné země na

světě. Máme dobrý důvod se domnívat, že spolu s ním

jsou v té oblasti i další zmizelí. Vale odeslal svoji zprávu

domů a ted čeká na naše činy. Záchranná akce nebude

snadná. Mapa, kterou máme k dispozici, je velmi

neurčitá. Jen díky naší šťastné hvězdě zde máme člověka,

který tu oblast osobně navštívil.Bez něj by náš úkol byl

prakticky beznadějný. Nestojí ale před námi pouze

strašlivé fyzické překážky, ale i hrozba, že se staneme

vetřelci na cizím výsostném území. Pokud bychom měli

jistotu, že to jezero leží v Číně nebo Mandžusku, nijak

zvlášť by na tom nezáleželo. Pokud se však ukáže, že se

nachází na východní Sibiři, a tedy na ruském území,

jedná se o něco zcela jiného. A v tomto ohledu nebudeme

mít nikdy jistotu, protože hranice jsou dosud předmětem

sporů, a nic podobného hraničním mezníkům tam

neexistuje. Nikdo není schopen přesně říci, kde začíná a

končí oblast sovětského, čínského nebo mongolského

vlivu. Kromě lidí, kteří již proti nám stojí nyní, proti sobě

budeme mít zemi plnou ozbrojených banditů, pro které

není podříznutí něčího hrdla ničím výjimečným – naopak

– je to obvyklý způsob, jak naložit s člověkem, který jim

zkříží cestu. Ale něco udělat musíme. Na prvém místě by

mělo být lidské hledisko. Ti nešťastníci již nikdy nespatří

vlast, pokud je do ní nedostaneme my. A krom toho je tu

potřebujeme. V těchto dnech, jak se obávám, jsou již

patrně nuceni pracovat pod hrozbou smrti nebo mučení

pro někoho, kdo pro nás nemá nic jiného, než úklady.

Neumím si představit jiný důvod, pro který by tito

výjimeční lidé měli být uneseni na místo tak odlehlé, že

by o nich za běžných okolností již nikdo nikdy neslyšel.

V podstatě to znamená jediné: musíme ty muže zachránit.

Co si o tom myslíte?“

Biggles se zhluboka nadechl. „Připadá mi to jako

mimořádně obtížný úkol,“ řekl. „Přepokládám, že jste se

mě chtěl zeptat, jestli je tam půjdu hledat?“

Generál přikývl. „Zcela správně. Letadlem zvládnete

prohledat celou oblast za pár dnů, zatímco pěšky by to

trvalo měsíce.“

Biggles pokrčil rameny. „Někdo stejně bude muset

jít, a řekl bych, že jsme pro ten úkol vybaveni stejně

dobře, jako kdokoli jiný. Samozřejmě, že půjdeme.“

„Co

si

myslíte

o

situaci

všeobecně,

Bigglesworthe?“ zeptal se lord Rutterton s pohledem

upřeným Bigglesovi do očí. „Přirozeně, že první věcí,

která člověka napadne, je otázka, zdali máme co do

činění s jednotlivcem, nebo nepřátelským uskupením.“

Biggles chvíli mlčel. „Pochybuji, že by se našel

jednotlivec, schopný shromáždit tak velkou kupu peněz,

které bylo zapotřebí k únosům těch mužů a k jejich

dopravě tak daleko,“ řekl potom. „Na druhé straně

nevěřím, že by nějaký stát vzal na sebe odpovědnost za

tak ohavný podraz. Řekl bych, že jde o člověka nebo o

skupinu lidí financovanou vládou, která má na Británii

obzvlášť spadeno. Dokazuje mi to skutečnost, že unesení

byli z Británie a z Kanady. V případě odhalení pak bude

veškerá odpovědnost ležet na místních vykonavatelích.

Na malé hrstce lidí, určitě ne na vládě, která je ve

skutečnosti za všechno odpovědná.“

„Souhlasím,“ usmál se diplomat.

„Budeme tedy mít co dělat hlavně s místními lidmi,“

prohlásil Biggles, pohlédl na Maynea a zeptal se: „Máte

představu, kdo by se za tím vším mohl skrývat?“

„Ne,“ zavrtěl Mayne hlavou. „Pochybuji o tom, že

by někdo z té oblasti toužil po atomových zbraních. V

celé Číně a Mongolsku je sice dost pohlavárů, kteří by

rádi otočili chod dějin ve svůj prospěch, ale ať se

nazývají mandaríni, princové nebo generálové, jsou to ve

skutečnosti jen bandité, kteří zneužívají ostatní pro své

vlastní cíle. Někteří z nich jsou pohádkově bohatí a jsou

na svém malém území diktátory. Kdokoliv z nich by rád

spolupracoval s libovolným evropským státem, který by

mu poskytl peníze a zbraně. Pochybuji však, že by sami

přemýšleli o prospěšnosti atomové bomby pro své cíle.

Ne! K tomu možná dojde za pár desítek let. Považuji za

jisté, že za tím stojí někdo z Evropy. Vládu v Pekingu

bolí hlava právě z drobných tyranů a diktátorů. Čína je

obrovská země a domnívám se, že není v silách žádné

demokratické vlády udržet ji ve spořádaném stavu. Nedá

se pochybovat o tom, že prsty v těch špinavostech má

některý z místních vládců, protože bez jeho pomoci by

Evropan narazil na stovky nesnází. Vezměte si například

tu záležitost s otroky. Musí tam být někdo, kdo hovoří

místním jazykem.“

„To bude také náš problém,“ skočil mu do řeči

Biggles. „Nikdo z nás neumí ani slovo čínsky, nehledě k

nějakým místním nářečím. A pokud nejsme schopni

domluvit se s domorodci, jsme od začátku v obrovské

nevýhodě, pokud nejsme rovnou předem poraženi.

Musíme mít s sebou někoho, kdo je schopen domluvit se

čínsky.“

„A co vy, Mayne?“ zahřměl lord Rutterton. „Vy to

tam znáte.“

„Jsem ochoten se zúčastnit, pokud to pomůže,“

nabídl se Mayne bez zaváhání.

„Jestliže opravdu půjdete, máme největší problém

vyřešen,“ prohlásil Biggles. „Při takovém podniku bude

jeden muž, který poznal kraj a domluví se s domorodci,

větším přínosem, než tlupa výsadkářů.“

Mayne souhlasil.

Lord Rutterton si znovu vzal slovo a upřel oči na

Bigglese. „Rád bych, abyste si uvědomil, jaký úkol na

sebe berete,“ řekl. „Ať se stane cokoliv, nesmí být do

věci zatažena britská vláda. Pokud by se vám nedařilo, a

situace by se vyhrotila, mohlo by to pro nás mít nesmírně

nepříjemné následky!“

„Neméně nepříjemné následky by to asi mělo i pro

nás, pane,“ odpověděl Biggles chladně. „A když už jsme

u toho, myslím, že se nesmírně nepříjemně cítí hlavně

muži, které unesli. Ti, kteří tam již dávno jsou!“

„No ovšem, ehm, to je samozřejmé,“ zakoktal se

politik, jehož Bigglesova slova zřetelně vyvedla z míry.

Pohlédl na Raymonda, který se slabě usmál.

„Z diplomatické zápletky nemějte obavy, pane,“ řekl

Biggles. „Už jsme se naučili starat se o sebe sami. Pokud

nás chytí, jsme jen tlupa dobrodruhů, kteří se doma

nudili. Třeba jsme se tam vydali chytat sněžného muže.“

„I taková výmluva by mohla posloužit,“ usmál se

lord Rutterton a pohlédl letmo na hodinky. „Bohužel již

musím jít. Osud té věci je ve vašich rukách,

Bigglesworthe. Raymond a Mayne vám pomohou, jak jen

to bude možné. Nemusíte ani šetřit penězi, pokud budou

výdaje nutné.“

„Budou nutné,“ ušklíbl se Biggles. „Budeme patrně

potřebovat hodně peněz,“ dodal, když muži kolem stolu

vstali.

„Hlavně

však

potřebujeme

fotografie

pohřešovaných mužů,“ otočil se na generála Raymonda.

„Nerad bych přivezl do Londýna někoho, kdo sem

nepatří.“

„To zařídím snadno,“ zasmál se Raymond. „Rád

slyším, že si věříte.“

Biggles se dotkl paže kapitána Maynea. „Pokud

nemáte naspěch, zavedl bych vás na chvilku do své

kanceláře. Chtěl bych s vámi probrat ještě pár věcí.“

KAPITOLA DRUHÁ

VZDÁLENÉ OBZORY

„Dříve než začneme cokoliv organizovat, myslím, že

bude nejlepší, když nám povíte něco o zemi, do které se

máme vydat,“ spustil Biggles, jakmile se rozesadili v

jeho místnosti a Mayne i on si zapálili cigarety. „Nemělo

by nejmenší smysl,“ pokračoval, „vymýšlet si plány

dříve, než získáme alespoň hrubou představu o

podmínkách, se kterými se setkáme. Občas jsem se sice

dostal do blízkosti těch končin, ale v jádru nevím o tom

konci světa, ani co by se za nehet vešlo. Sám jsem si

občas, když mi na něj padl nad mapou zrak, lámal hlavu

nad tím, co tam asi je, ale u toho taky zůstalo.“

„Takových jako vy jsou miliony,“ usmál se odborník

na Čínu. „Je možné, že jsem jediný Brit, který se tam

dostal. A pochybuji, že z Evropanů se v těch místech

vyzná více než nějakých deset, či patnáct lidí. Pokud

vím, jedinými civilizovanými lidmi, kteří se tam usadili,

jsou nějací bělogvardějští uprchlíci. Uprchli tam po

bolševické revoluci v Rusku. Vydal jsem se do těch míst,

naoko na loveckou výpravu, ve skutečnosti proto, abych

zjistil, jak to tam opravdu vypadá. Chtěl jsem uvést na

pravou míru fámy, které se mi občas donesly. Vlastně

jsem tou snahou strávil dost času. Stejně jako vy jsem do

blízkosti těch končin zabloudil již dřív, prošel jsem totiž

velkou část čínského území. Jenomže tahle oblast je

něčím zcela odlišným od toho, co jsem viděl kdy předtím

i potom. Když jsem se tam dostal, byl můj první dojem,

že všechno kolem mě je šílené, anebo jsem šílený já

sám.“

„Jeminkote,“ ozval se Bertie. „Pokud se tam však

běžně nikdo nedostane, jak je možné, že odtamtud

pronikají zvěsti, o kterých jste mluvil?“

„Mám na mysli Evropany,“ vysvětlil Mayne.

„Hrstka Orientálců, převážně Korejců a Číňanů, oblast

pravidelně navštěvuje. Vstup je jim však umožněn jen

proto, že tam vozí zboží, které domorodí obyvatelé

potřebují. Jde hlavně o zbraně a alkohol. Směňují je za

podivuhodné dary této zvláštní země. Každopádně jde o

více než nebezpečný obchod. Doslechl jsem se, že mnozí

z překupníků jsou při zpáteční cestě domů zavražděni.

Nikoliv však domorodci, ale převážně uprchlíky před

trestem smrti, dezertéry z čínské armády. V tom kraji má

člověk pocit, že je stále sledován a nikdy není v bezpečí.

Samozřejmě tam nenajdete silnice, a protože je tamější

příroda velmi divoká, nezbývá než se prodírat stezkami v

džungli, což zdejší bandité až příliš dobře vědí. ,Lov

bílých labutí‘ – jak se tam říká vraždění navracejících se

Korejců, kteří nosí bílé košile – platí prý za oblíbenou

kratochvíli.“

„Zisky obchodníků musí být asi pohádkově vysoké,

jinak by sotva podstupovali takové nebezpečí,“ vložil se

do hovoru Algy. „Proč tam chodí? Co je to za dary země,

o kterých jste mluvil?“

Mayne se zasmál. „To byste neuhodl.“

„Nebudu to zkoušet,“ odvětil Algy.

„Zčásti se jedná o zlatý prach, který se rýžuje v

říčních korytech a roklinách v divočině, ale hlavním

obchodním zbožím domorodců je jelení paroží, žen-šen,

houby, a pak srdce, játra, zuby a drápy tygra.“

„Kdo, proboha, má zájem o takovéhle zboží?“

přerušil Maynea žasnoucí Ginger. „Co to vůbec je žen-

šen?“

„Kořen ve tvaru lidské postavy,“ odpověděl Mayne.

„Jsou mu přisuzovány kouzelné vlastnosti, zajišťuje prý

dlouhověkost a odolnost proti nemocem. Může to být

celé nesmysl, v Číně však je vyvažován zlatem. Vzrostlé

jelení paroží je prý rovněž lékem a usušené srdce a játra

tygra mají pověst mocného přípravku, který dělá ze

slabých silné a ze zbabělců hrdiny. Tygří zuby a drápy

pak chrání nositele jako talisman před napadením

divokou zvěří. Houby, jedná se o druh, který roste na

starých dubech, jsou na Dálném východě jedinečnou

pochoutkou. Číňané jsou jiní než my. Mnohé věci, za

které my utrácíme peníze, by zase oni považovali za

zbytečné hlouposti.“

„Takže tam žijí tygři, co?“ zamumlal Bertie bez

zvláštního nadšení.

„Spousta. Amurský tygr je nejbližším příbuzným

bengálského tygra. A žijí tam také levharti a medvědi. I

jejich kůže slouží jako ceněné vývozní zboží.“

„A země samotná?“ otázal se Biggles. „Jak vypadá

krajina?“

Mayne odklepl popel z cigarety. „Váš první dojem

bude, že si tam příroda zahrála podivný žertík. Kraj je

totiž poznamenán tím, že se tam vyskytuje jak polární,

tak i tropické pásmo, a dá se tvrdit, že se tam prolíná

sever s jihem a východ se západem. Proto se tam setkáte

se zvířenou i květenou obou krajních poloh. Po stejných

stezkách tam chodí tygři, levharti, medvědi i divoká

prasata, plazí se krajty, a střetávají se s vlky, soby a

soboly. Pokud jde o ptactvo, setkáte se tam s většinou

našich druhů a navíc i s čínskými volavkami, černými

labutěmi, ibisy, plameňáky a pelikány růžovými. V lesích

vedle sebe rostou korkové duby a palmy s cedry, ořešáky,

planými jabloněmi a třešněmi, duby a vinnou révou. A

jak jsem již naznačil, celá země se jen hemží drobnou i

vysokou zvěří.“

„Co terén?“ zajímal se Biggles. „Ten je z našeho

hlediska to nejpodstatnější.“

„Dlouhé míle se krajem táhnou bažiny, močály a

rozsáhlé stojaté tůně, a je proto rozumné podřídit směr

cesty podle výskytu vodního ptactva. Labutí a hus se na

bažinách pohybují obrovská hejna. Z pohledu milovníka

přírody jde o ráj na zemi, očima cestovatele je to horší.

Země je pokryta rozlehlými blaty, kde z černého,

lepkavého bahna neroste nic jiného, než rákos a obří

orobinec. Najdete tam však i hory a skalní masivy,

rozeklané divokými stržemi. Protéká tam řada řek a často

narazíte na jezera, plná ryb. Chytil jsem tam štiku delší

než šest stop, která podle mého odhadu musela vážit

nějakých sto liber.“

„Mluvíte jako Marco Polo,“ usmál se Biggles. Jaké

je místní podnebí?“

„Uvidíte sami,“ pokrčil Mayne rameny. „Podnebí?

Léta žhavá, zimy ohavně mrazivé. Na jaře a v časném

létě, kdy jsem se tam dostal, je zem pokrytá záplavou

divokých květů, převážně lilií a pivoněk. Viděl jsem

motýly velké jako vlaštovky. Někteří byli i černí. Obecně

vzato, jde o záhadné, tajemné místo. Za nocí se nad

močály vznášejí bludná světélka jako ztracené duše.

Světlušky, jež tam létají, jsou největší, jaké jsem kdy

viděl. Řekl bych to asi takto. Muž vyzbrojený střelnou

zbraní tam vzhledem ke spoustě zvěře, ryb a ptáků

nemůže hladovět. Domorodci také pěstují jistý druh

pšenice, ale musíte být opatrní, když jíte placky, které z

ní dělají, protože byste se mohli cítit jako opilí.

Pravděpodobně ji prorůstá jakási plíseň, způsobující

rychlé kvašení a tím vznik značného obsahu alkoholu.“

„A moskyti?“ zeptal se podezíravě Bertie.

„Hrozní,“ připustil Mayne. „Ale snad ještě horší jsou

obrovští ovádi v kraji známí pod jménem gnus. Místy

zcela znemožňují pohyb a život. Vrátil jsem se odtamtud

s tváří poznamenanou jako po neštovicích.“

„Jak dlouho jste tam byl?“ zeptal se Ginger.

„Asi půl roku.“

„Jak se vám jevili domorodci – skuteční

domorodci?“

„Není těžké s nimi vyjít, ale pokud náš posel hovořil

pravdu, pak je téměř celá oblast, do níž míříme,

následkem honu na otroky vylidněná. Já jsem s místními

vycházel docela dobře. Patrně byla jejich vstřícnost

způsobena do značné míry tím, že jsem jim dával téměř

všechnu zvěř, kterou jsem ulovil. Navíc můj průvodce

dobře znal místní zvyky i jazyk, protože mezi domorodci

řadu let žil. Byl to bývalý ruský politický vězeň Alexej

Petrovskij. Unikl z bolševického vězení na Sibiři. Býval

kdysi plukovníkem elitního pluku kozáků v carské

armádě, který měl posádku ve Vladivostoku. Tehdy

míval ve zvyku vydávat se na lovecké výpravy do

vnitrozemí. Bylo proto pochopitelné, že po úspěšném

útěku z vězení zamířil právě tam, kde to znal. Byl to muž

podivuhodný v mnoha směrech, a pozoruhodný byl i jeho

zjev. Vypadal děsivě, neboť při zápase s tygrem přišel o

část obličeje.“

„Jeminé,“ řekl Bertie. „Jak mu vyvázl z drápů?“

„Nechtěl o tom mluvit, ačkoli byl jinak docela

hovorný. Nikdy jsem si však nebyl jist, zda mluví

pravdu, nebo lže. Vyprávěl mi třeba, že strávil nějaký čas

v Londýně, ale nepřidal k tomu žádné podrobnosti.

Anglicky však uměl docela slušně a našel jsem v něm

dobrého přítele. Jeho největší chybou bylo, že nedokázal

odolat pokušení vypít si sklenku alkoholu. V Rusku to je

vodka a velice podřadný druh toho nápoje sem vozili

obchodníci, aby ho směňovali s domorodci. Řekl jsem

sklenku, ale Petrovskij jich dokázal vypít na posezení

několik. Mě by tolik vodky zabilo. Jinak si ale na něj

nemohu stěžovat. Dovedl mě bezpečně na místo a zase

zpátky do civilizovanějších končin. Kde je však nyní,

bohužel nevím. Už je to samozřejmě nějaký čas za mnou.

Okolnosti se změnily a netuším, kde ho dnes hledat. Je

pochopitelně určitá naděje, že se setkám s některým z

Orochonů, které jsem tehdy poznal. Mohli by nám být

prospěšní. Do vesnice, kde jsem se nějaký čas zdržel,

bych však našel cestu i bez nich.“

„A něco z jejich jazyka jste se naučil?“ napadlo

Bigglese.

„Pokud to nazveme jazykem, pak ano,“ odvětil s

úsměvem Mayne. „Orochoni nemluví. Spíše na sebe

štěkají jako psi. Alespoň když je slyšíte poprvé, připadá

vám to tak.“

„Hm. Pozoruhodné informace,“ zamumlal Biggles.

„Ale teď bychom se měli soustředit na náš úkol. Podle

toho, co jsem od vás zatím slyšel, mi ta země nepřipadá

nejvhodnější pro letecké operace.“

„Nedokážu si představit horší podmínky,“ připustil

upřímně Mayne.

„Nevíte o žádném plochém prostranství, kde by

mohlo přistát letadlo?“

„Pokud nějaké existuje, já jsem ho neviděl. Jediná

plochá místa jsou lesy nebo bažiny. To, co vám z letadla

bude připadat jako rovná pláň, bude s největší

pravděpodobností plocha porostlá několik stop vysokým

rákosím nebo orobincem. I tráva tam sahá až po pás.

Nejsem pilot, ale jsem přesvědčen, že pokus o přistání v

tom kraji, stejně jako v každé neprozkoumané krajině

znamená koledovat si o potíže.“

„Ale říkal jste, že tam je spousta jezer?“

„Tucty. Prakticky všechna níže položená místa,

která nejsou tvořena močály, pokrývá voda.“

„Pak

bude

pravděpodobně

řešením

použití

hydroplánu,“ prohlásil Biggles a podíval se na ostatní.

„Mimochodem,“ obrátil se znovu k Mayneovi, „zahlédl

jste tehdy nad tou oblastí nějaká letadla?“

„Nevzpomínám si a považuji to za velmi

nepravděpodobné,“ řekl Mayne. „Pochopitelně neberu v

úvahu stroje, které podle informací našeho posla používá

ten otrokářský gang. Němý chlapík mi posunky

naznačoval něco, co jsem si nedokázal vyložit jinak, než

jako pokus naznačit letadlo. Rozhodně je celá oblast

velmi vzdálena všem leteckým trasám, ať již

pravidelným, nebo občas využívaným. Není ostatně

důvod, aby tam nějaká vedla. Alespoň si neumím dost

dobře představit, jakou dopravu by zde letectvo mohlo

obstarávat.“

„Myslím, že ti Evropané – naši pravděpodobní

nepřátelé – o kterých se posel zmiňoval, používají letadlo

ze stejného důvodu, jaký budeme mít i my,“ pokračoval v

úvahách Biggles. „Vzliledem k časové tísni je letadlo

jediným

vhodným

dopravním

prostředkem.

Předpokládám asi správně, že neexistuje nic takového

jako mapy toho území, že Mayne?“

Mayne zavrtěl hlavou. „Určitě nic podrobnějšího, co

by nám mohlo posloužit. Ještě jsem se nesetkal s ničím

podrobnějším, než jsou hrubé náčrtky, jaké najdete v

každém zeměpisném atlase s velkým měřítkem. A řekl

bych, že i na těchto mapách jsou všechny hlavní

orientační body jako pohoří a řeky zakresleny jen

odhadem. Žádná města tam nejsou. I vesnice zvaná

Kossuri, kde jsem pobýval, je jen velkým shlukem

chatrčí na břehu jezera. Lidé jsou živi jen díky lovu, a své

mrtvé pohřbívají – pokud se dá mluvit o pohřbech – mezi

stromy. Tělo je zabaleno do březové kůry a zavěšeno

mimo dosah vlků. Všude, kam vkročíte, se můžete s

těmito příšernými hřbitovy setkat. Po pohřbu se všichni

účastníci zpijí vodkou. Zdá se, že pití je pro domorodce

jediným zpestřením života.“

„Bezvadní braši,“ zabručel Biggles. „A teď mi

řekněte, jestli dokážete najít cestu k jezem, které bude

naším hlavním cílem?“

„Myslím, že ano, ale slibovat vám nic nebudu,“

odpověděl Mayne. „Z jeho tvaru a polohy vůči

Ussurijským horám, které jsou na mapce od našeho posla

také zakresleny, soudím, že jde o jedno z jezer, která

jsem na své cestě objevil. Pokud mám pravdu, pak je to

jezero dlouhé asi třicet mil a široké zhruba pět až deset

mil. Ohledně oblasti, kde se nalézá, se určitě nemýlím.

Zprávu nám přece přinesl Orochon, a místo, o němž

mluvíme, leží v jejich teritoriu.“

„Nebude vám tedy působit velké potíže, když po vás

budu chtít, abyste mě na jejich území doprovodil?“

„To by nemělo být nijak zvlášť obtížné. Pokud se

nám podaří dostat se poblíž, jsem ochoten zjistit

podrobnější informace na místě.“

„Pokud najdete někoho, od koho bude co zjišťovat,“

připomněl suše Biggles. „Nezapomínejte, co vyprávěl ten

posel o vylidňování způsobeném hony na otroky.“

„Pár těch nejodolnějších tam nepochybně zůstalo,

ačkoliv hrozí určité nebezpečí, že budou nejdřív střílet, a

až potom se ukáží. To riziko však budeme muset

podstoupit.“

„Vypadá to, že nebezpečí bude víc než dost,“

poznamenal Biggles. „Jedním z největších bude podle

vašich informací samotné přistání. Víte, nebudeme si

moci dovolit příliš dlouho kroužit ve vzduchu, protože

jakákoliv známka přítomnosti cizího letadla se v krátké

době donese k uším nepřítele. To je hlavní potíž, která v

celé akci mluví proti použití letadla. Stroj bude proklatě

dobře viditelný široko daleko. Myslím, že budeme muset

co nejrychleji přistát poblíž cíle, ne však příliš blízko, a

ukrýt letadlo. Místo jeho úkrytu nám bude sloužit jako

základna, ze které budeme pěšky vyrážet na průzkum

terénu. Vše, co budeme chtít zařídit, budeme muset

obstarat pěkně po svých.“

„Souhlasím s vámi,“ prohlásil Mayne. „Pokud

hodláte přistát na jezeře, pak nevidím žádný problém v

ukrytí stroje v rákosí, které zarůstá břehy jezer i většiny

ostrůvků. Téměř všechna jezera, která jsem viděl, jsou

jich plná. Ale pokud jde o pěší operace, mám obavy, že

budeme na dálku rozeznatelní. Na míle v nás každý

domorodec pozná Evropany.“

Biggles pokrčil rameny. „Tomu se dost dobře

zabránit nedá.“

„Nesouhlasím s vámi,“ namítl Mayne. Jistě by bylo

bezpečnější vzít na sebe nějaký místní převlek – co

například oděv korejských obchodníků?“

„A nejsou tihle lidé také více nebo méně žlutí?“

„A existuje nějaký důvod, proč bychom nemohli být

i my?“ Biggles se zamračil a na okamžik se zamyslel.

„Obvykle nejsem přívržencem převleků, protože si v nich

pokaždé připadám jako kašpar, a navíc jsou málokdy

nezbytné,“ řekl pomalu. „Ale chápu vás. Pokud se nám

podaří vyvolat dojem lidí, kteří se v kraji běžně

vyskytují, mohlo by se nám podařit procházet oblastí

celkem nepozorovaně. Rozhodně budeme méně nápadní

než tlupa Evropanů, která by u domorodců vyvolala

stejný úžas jak houfec žiraf.“

„Přesně tak.“

„Stojí to za úvahu. Budu o tom přemýšlet. Jsem

samozřejmě ochoten přistoupit na cokoliv, co by podle

vašeho názoru mohlo náš úkol usnadnit. Mohlo by se

nám snadno stát osudným, kdybychom nepřítele zbytečně

brzy upozornili na příchod záchranné skupiny. Šli by po

nás od samého začátku, vězně by začali střežit ještě

přísněji, nebo by je přemístili jinam. Ztratili bychom své

jediné trumfy, totiž znalost jejich stanoviště a moment

překvapení.“„Ale nemyslíte,“ vložil se do hovoru Algy,

„že každý přelet letounu nad oblastí vzbudí podezření?

Není možné přeletět nad tím územím, aniž by nás někdo

nezpozoroval nebo nezaslechl.“

„Máš pravdu, ovšem jen v případě, pokud by letadlo

křižovalo tak dlouho, až by bylo jasné, že něco hledá,“

připustil Biggles. „Z tohoto problému však existuje

východisko. Nic nám přece nemůže bránit, abychom

letoun označili čínskými výsostnými znaky. Potom by

každého, kdo nás spatří, mělo napadnout, že vidí stroj

čínského vojenského letectva, který se odchýlil z kurzu.

„To nám pochopitelně neposlouží vícekrát než

jednou. Pokud se budeme ve vzduchu zdržovat dlouho a

budeme se ukazovat příliš často, pak nepřítel brzy

pochopí, že tohle letadlo něco hledá. Mám představu, že

budeme potřebovat stroje dva. Jeden větší, nákladní,

kterým se dopravíme s výzbrojí na místo a odletíme

nazpět, a malý průzkumný. Předpokládám totiž, že ze

všeho nejdřív budeme muset provést vzdušný průzkum,

abychom určili přesnou polohu tábora nepřátel. Jinak by

se nám mohlo stát, že budeme bloudit krajem třeba celé

měsíce, a nenajdeme nic. Pokud nepřítel sám používá

letadla, musí pro ně mít přistávací plochu. A má-li

přistávací plochu, měli bychom být schopni ji ze vzduchu

rozeznat. A měli bychom udělat pár leteckých snímků

okolí konce jezera, kde se má tábor nacházet, abychom se

na něj mohli podívat v klidu na naší základně. Až

nepřátelské stanoviště zaměříme, budeme pokračovat

jako pěšáci. Nezáleží příliš na tom, jestli ztratíme menší

stroj. Budeme mít pořád ještě nákladní letoun k dopravě

domů. Ostatně neletíme vést partyzánskou válku. Jde

nám o nalezení a osvobození našich lidí, které máme

přivézt nazpět. Myslím, že ted víme dost, abychom se

mohli dát do práce. Konečný plán musíme vypracovat do

nejmenších podrobností, což nějakou chvíli potrvá.

Začnu hned, a vám, Mayne, dám vědět, jakmile budeme

připraveni odletět. Mezitím zůstaneme ve spojení.

Mimochodem – už byl dávno čas na oběd. Pojďme také

něco sníst.“

KAPITOLA TŘETÍ

PŘIPRAVENI

Daleko za mandžuským pohořím Sikhota-Alin na

rozlehlých ussurijských pláních, kde leží v moři rákosí

skrytá nesčetná jezera protkaná záludnými spodními

proudy, pomalu pohasínal den.

Na západě unaveně klesalo slunce po své celodenní

pouti za purpurově zbarvený obzor následováno široce

klenutým světelným obloukem postupně se měnících

barev, zatímco daleko na východě za pásem tyrkysové

modři zářily karmínově namdlým odleskem cáry

potrhaných mračen.

Při zemi začínaly z tajemného soumraku vystupovat

chmurné stíny, které změkčovaly ostré obrysy divoké

krajiny, a odrazy posledního slunečního světla na hladině

řek a jezer postupně pohasínaly. Společně se stíny

přicházelo ticho, hluboké mlčení krajiny, které jako by

ovládalo celý okolní svět. Dokonce i rákosí, které bylo po

celý den zmítáno vanoucím větrem, teď stálo nehybně

vzpřímeno. Zpěv nesčetného ptactva umlkl.

Pohyb bylo v kraji možné zaznamenat pouze v

jediném místě, a to poblíž břehu jednoho z rozlehlých

jezer, kde se jako kousek nebroušeného smaragdu

zasazeného v zašlém stříbře choulil malý ostrůvek,

nepatrný úsek džungle obklopený mořem rákosí.

Porostem si tu prošlapával cestu člověk, muž s olivově

nažloutlou pletí. Když dospěl na okraj rákosového

porostu, zastavil se a hleděl do chmurně vyhlížející

krajiny. Byl oděn do bavlněné košile volně splývající

přes lněné kalhoty, a jeho ošumělý vzhled pozoruhodně

zapadal do celkového rázu krajiny.

Bližší pohled na ostrůvek by však odhalil věci, které

se již do poklidné scény tolik nehodily. Nejvýraznější z

nich – ačkoli ne právě snadno rozeznatelnou – bylo

letadlo, přesněji řečeno hydroplán. Abychom byli úplně

přesní, jednalo se o dvousedadlový jednomotorový stroj

typu Birada Trainer1 vyráběný v Číně v americké licenci.

Typ by však i cvičené oko jen těžko rozeznalo, neboť

stroj byl pečlivě zamaskován svazky rákosu. Z krytu

čněla pouze vrtule. Pokud by byly vidět spodní strany

křídel, dala by se na nich rozpoznat bílá dvanácticípá

hvězda na modrém podkladě – výsostné označení

čínského letectva.

V těsné blízkosti letounu byl vztyčen na poměrně

suchém prostranství stan z typického armádního

zelenohnědě maskovaného plátna. U vstupního otvoru do

stanu seděla na bobku skrčená druhá postava oděná

stejně jako předchozí. Před ní stál lihový vařič s konvicí,

jejíž obsah právě začínal vřít. Dalo by se s úspěchem

pochybovat o tom, zda by v této postavě poznali Bigglese

i jeho nejlepší přátelé.

Když pára začala nadzdvihovat víko konvice, ozval

se Biggles tichým hlasem: „Je čistý vzduch, Mayne?“

Když mu v odpověd zaznělo stručné: „V pořádku,“

Biggles řekl: „Pojďte na čaj.“

Kapitán Mayne přestrojený za Orientálce, který až

dosud hlídkoval na břehu jezera, se připojil ke kuchaři.

„V dohledu není živá duše,“ poznamenal. „Řekl bych, že

šikovnější místo jsme ani nemohli najít.“

1 Birada Trainer – typ stroje vymyšlený autorem

Od schůzky v Scotland Yardu uplynul již celý

měsíc, a pro účastníky „Operace Záchrana“, jak byla

akce oficiálně nazvána, byly uplynulé dny velmi rušné.

Konečný plán, který vypracoval Biggles ve

spolupráci s Maynem, jenž měl výhodu znalosti

prostředí, byl již stanoven. Nijak zvlášť se nelišil od

původního záměru. Pro splnění úkolu byla použita dvě

letadla. Prvním byl malý pohyblivý stroj, který nyní

odpočíval v blízkosti stanu. Ten byl využíván k

průzkumným letům, které Biggles podnikal z této

ostrovní základny, aby objevil nepřátelský tábor.

Jediným smyslem přítomnosti druhého stroje, těžkého

nákladního hydroplánu, byla přeprava celé skupiny po

splnění úkolu zpět domů. Stroje schopné přistání na

vodní hladině byly použity z toho důvodu, že se jako

správný ukázal předpoklad kapitána Maynea. Každý

pokus o přistání s běžným letadlem by byl příliš

nebezpečný.

Oba typy letadel byly získány od čínského letectva,

kam byly Komisí pro letectví přeřazeny po skončení

války s Japonskem. Přešly tehdy do majetku Číny. Oba

stroje také nesly čínské výsostné označení. Velký

nákladní letoun, který měl teprve dorazit, byl rovněž

americké konstrukce. Jednalo se o dvoumotorový model

„Ranger“2 což byl původně námořní bombardér, jehož

technické vlastnosti byly jako stvořené pro potřeby

Bigglesovy skupiny.

Biggles zamítl možnost, že by oba letouny zamířily

k cíli společně. Jedno letadlo přece jen snáze unikne

zvědavým zrakům nežli dvě. Kromě toho bylo nutné

2 Ranger – typ, který rovněž neexistoval. Americký prototyp

Boening XPBB-1 Sea Ranger byl strojem podstatně větším.

nalézt vhodné místo k přistání, a k tomuto účelu se hodilo

právě malé průzkumné letadlo. Proto se Biggles rozhodl,

že spolu s Maynem poletí jako první a připraví provizorní

základnu. Hodlali ji vytvořit v nevelké vzdálenosti od

cíle operace, neboť se měla stát výchozím bodem pro

průzkumné cesty. Velký nákladní letoun měl přiletět s

dvoudenním zpožděním. Dle Bigglesova odhadu by měly

ty dva dny stačit k přípravě tábora a seznámení se s

nejbližším okolím.

Biggles za pomoci kapitána Maynea neměl s

vyhledáním vhodného místa k přistání větší potíže. Víc

práce oběma dalo ukrýt letadlo před zraky případných

návštěvníků. Podle Mayneových přibližných výpočtů se

nacházeli asi třicet mil od místa, kde byli drženi unesení

vědci. Blíže si už Biggles přistát netroufl. Větší stroj měl

odstartovat v noci, aby jeho let měl co nejméně diváků v

hustěji zalidněných oblastech na začátku letové trasy.

Algy, jenž letoun pilotoval, se měl držet kurzu

stanoveného Bigglesem a měl zde přistát za úsvitu.

Zatím šlo všechno přesně podle plánu.

Dobře ukrytá Birada seděla jako ptáček v hnízdě a

přípravy k přijetí druhého letadla skončily. Mezi stromy

byly napnuty maskovací sítě, které Biggles s Maynem

zakryli ještě vrstvou rákosu, aby základnu utajili před

případným leteckým pozorovatelem. Oba bílí vetřelci se

střídali při hlídkování, ale zatím nezaznamenali nic, co

by nasvědčovalo tomu, že by jejich přílet někdo

zpozoroval. Nevšimli si žádného pohybu, ale vzhledem k

informacím o vylidnění kraje získaným od domorodého

posla to nebylo nic překvapivého.

Biggles přemohl svou nechuť a dal na Mayneovu

radu. Svolil k použití převleků. Musel uznat, že pokud by

byli na svých pěších průzkumných cestách zpozorováni v

evropských šatech, působili by v těchto místech velmi

podezřele. Budou-li se vydávat za Korejce, nevzbudí

jejich šaty pozornost, pokud si jich vůbec někdo všimne.

I když byl kraj opuštěn domorodci, které vyhnali lovci

otroků, stále platil Mayneho úsudek, že nebezpečí trvá,

neboť je tu mohli objevit samotní otrokáři. Pokud by v

kraji zpozorovali sebemenší příznaky, že se tu potulují

Evropané, určitě by pojali podezření, a pak by se mohlo

stát cokoliv.

Biggles tedy Mayneovým vývodům podlehl, a proto

všichni muži z výpravy podstoupili před odletem koupel

v roztoku, který Mayne osobně připravil. Koupel

zabarvila jejich pleť do žluta a tohle maskování ještě

doplnili krátkým zástřihem vlasů. Když Bertie zjistil, že

nově získanou barvu kůže nedokáže žádným omýváním

odstranit, ostře a nahlas se ohražoval. Mayne však zcela

logicky namítl, že zbarvení, které by spláchla první vodní

sprška, by nebylo k ničemu. Tvrdil, že barva zmizí za

nějaký čas sama, a s tím se Bertie musel spokojit. Ginger

ho pobaveně popichoval, že Bertiemu žlutá jednak velice

sluší a připomněl mu, že je patrně jediným anglickým

šlechticem, který má modrou krev a nažloutlou kůži.

Mayne všem také opatřil prosté korejské šaty, které

tvořily součást klamného manévru. Radil jim dokonce,

aby se hleděli brzy zmazat, neboť špína, která na šatech

ulpí, jejich maskování ještě zdokonalí. Dalšího

nechtěného „maskování“ se dostalo Bigglesovi, který

vypadal jako po spalničkách. Stačila první noci strávená

na ostrově a nepomohla ani síť proti moskytům. Bažinatá

krajina byla pro podobnou hmyzí havěť pravou líhní.

Jako obvykle bylo nutné věnovat pečlivou pozornost

výběru a přípravě vybavení výpravy. Větší část výstroje

byla naložena do velkého letounu. K přepravě mezi

ostrůvkem a pevninou potřebovali člun a protože

přepravní prostor hydroplánu nebyl dosti veliký, vybrali

si gumový nafukovací člun. K veškeré přípravě jídla jim

musel stačit lihový vařič, neboť kouř z otevřeného ohně

by jistě upoutal cizí pozornost. Stejný výsledek by

přineslo také užívání střelných zbraní, a tak přestože byla

výprava ozbrojena, nemohli její členové střílet zvěř,

pokud by nešlo o krajní nouzi. Proto si dovezli potřebné

potraviny v konzervách. Obě letadla byla též vybavena

rádiem, ale i to hodlali použít pouze v naléhavých

případech, protože, jak tvrdil Biggles, bylo velmi

pravděpodobné, že rádio má také nepřítel.

Snad nejdůležitější součástí vybavení, které sem

dopravil malý letoun, byly fotoaparáty. Ty měly

zaznamenat podezřelé objekty při průzkumných letech a

jejich podrobné prostudování na základně. K tomu

museli mít zachránci k dispozici také přístroje k vyvolání

obrázků. Biggles byl přesvědčen, že toto vybavení bude

nezbytné, neboť nepřátelský tábor bude jistě velmi

pečlivě ukryt před možným leteckým pozorovatelem.

Zbytek „zavazadel“ tvořilo vybavení, které Biggles

vzhledem ke svým dlouholetým zkušenostem s

podobnými výpravami považoval za nezbytné. Tentokrát

se nemuseli ve výběru příliš omezovat, neboť vše

nepotřebné mohli před zpáteční cestou prostě vyhodit.

Biggles předpokládal, že nákladní letoun bude při

návratu přetížen, pokud budou mít úspěch a poletí s nimi

osvobození muži. Avšak vzhledem k úkolu, který je

čekal, nesměli opomenout takové věci, jako jsou silné

nůžky na drát či pilníky.

O nebezpečí akce mluvili její účastníci jen velice

málo. Byli ostatně na nebezpečí dávno zvyklí. Všem bylo

jasné, že již pouhý přelet rozsáhlého území bez

jakýchkoli přistávacích zařízení, bez možnosti oprav a

doplnění zásob je dosti velkým hazardem. Přes všechny

předpoklady o liduprázdnosti krajiny věděl Biggles

dobře, že zde hrozí vážné nebezpečí a jejich letadlo

někdo zpozoruje. Museli být připraveni na to, že v tom

případě se zpráva o jejich přítomnosti dostane i k

nepříteli, od kterého nemohli očekávat nic dobrého. Ke

zmenšení tohoto nebezpečí mohli podniknout jenom to,

že upraví vzhled strojů tak, aby byly považovány za

čínská letadla, která se odchýlila z kurzu. Větší nebezpečí

hrozilo v tomto směru malému letounu, který čekalo

několik průzkumných letů nad krajem. Kolik těchto

riskantních letů bude, záleželo jen na okolnostech a

štěstí. Biggies se tajně utěšoval nadějí, že pro zjištění cíle

by mohl postačit let jediný, pokud jim bude jenom trochu

přát štěstí. Jistot měli pramálo. Snad jedině tu, že pokud

sami zpozorují nepřítele, bylo velmi pravděpodobné, že

současně on zpozoruje i jejich stroj. Tomu se nemohli

vyhnout a Biggies na to byl připraven. Věděl, že zájmu

nepřátel dokáží uniknou jen jednou – určitě ne dvakrát.

Bylo možné, i když ne pravděpodobné, že nepřátelský

tábor bude vzhledem ke svému účelu vybaven

protileteckými kulomety. V tom případě by se Birada

dostala pod palbu, jakmile bude objevena, a hrozilo

vážné nebezpečí, že bude vyřazena z činnosti. Proto bylo

letadlo vybaveno padáky.

Vše bylo ale teprve na začátku. I když se

zachráncům podaří objevit nepřátelské stanoviště, stojí

před nimi další obtížné úkoly, neboť bude potřeba

proniknout do tábora a zpět, společně s muži, které musí

zachránit. Plán na tuto část akce nebyl vůbec vypracován,

protože Biggies dobře věděl, že by šlo vzhledem k

neznalosti překážek, které je na místě čekají, jen o ztrátu

času. Bylo pouze jasné, že bude zapotřebí každé zdravé

ruky, neboť kromě záchranného oddílu musel někdo

zůstat na stráži v táboře, a jednoho muže bylo třeba

vyčlenit pro obsluhu člunu zajišťujícího spojení mezi

ostrovem a břehem jezera.

To vše byly obtíže a nebezpečí, kterých si byli

všichni účastníci akce vědomi. Že se objeví další,

nečekané překážky, bylo všem rovněž jasné. S nimi se

budou muset vyrovnat, až před nimi vyvstanou. Již

tohoto pozdního odpoledne Biggies během rozhovoru

s Maynem vytušil jednu z nich. Mayne, který vzpomínal

na svoji loveckou výpravu, hovořil o jednom ze způsobů,

kterými domorodci usmrcovali divokou zvěř. Používali

přitom pasti, které nastražili na stezkách v džungli. Byly

to hluboké, pečlivě zakryté jámy, z jejichž dna čněly

špičaté kůly, na které se zvíře nabodlo vlastní váhou.

Bylo nabíledni, že domorodci, kteří kraj kvapně opustili,

zde takové pasti zanechali, a proto bylo nutné dbát při

cestách džunglí nejvyšší opatrnosti. Biggles měl tedy při

posezení u stanu nad skromnou večeří sestávající z hrnku

čaje a sušenek skutečně o čem přemýšlet. Jeho hlavní

starostí bylo nyní bezpečné přistání velkého letounu,

protože již to samo představovalo obtíže, z nichž na

prvním místě byla nutnost dát Algymu zprávu o přesné

poloze základny. Biggles věděl, že ať použije jakýkoli

způsob, nevyhne se možnosti, že jeho signál zpozoruje

nebo zaslechne i někdo nepovolaný. Po krátké poradě se

rozhodl použít rádio. Domníval se, že pro tento účel

postačí signál ve formě jednoduchého nepřerušovaného

tónu. Jisté bylo, že pokud bude nepřítel naslouchat,

zaznamená signál také. Biggles však věřil, že než se

zapojí nepřátelská aparatura pro zjištění polohy

vysílačky, podaří se mu navést Ranger na přistání. Signál

musel být ovšem slabý, aby vzbuzoval dojem, že přichází

z velké vzdálenosti. Nezbylo, než se spoléhat na šťastnou

náhodu.

Účastníci čajového dýchánku během jídla mnoho

nemluvili. Potom Mayne ukázal přes potemnělou hladinu

jezera ke břehu a prohlásil: „Pokud se nemýlím, tak fang

tzu Kossuri , kde jsem pobýval se svým kozáckým

přítelem, leží tímhle směrem.“

„Fang tzu?“

„To znamená v řeči domorodců vesnice.“

Biggles přikývl, a plácl se přes levou ruku, na které

právě večeřelo několik moskytů. „Nevím, jak vy, ale já

se jdu schovat pod síť dřív, než ti malí dáblové ze mne

vysají to, co ve mne po včerejší noci ještě zbylo,“ řekl

pak. „Budeme muset brzy vstávat. Chci být připraven

dřív, než se Ranger dostane na doslech k nám. Zdá se, že

nebesa nám dopřejí jasné počasí.“

Mayne souhlasil.

„Když nám taklile budou přát i nadále, mohli

bychom být zítra touto dobou chytřejší,“ uzavřel Biggles

večerní rozmluvu, a zalezl do stanu.

KAPITOLA ČTVRTÁ

NEBEZPEČÍ A KATASTROFA

Biggles byl vzhůru ještě před úsvitem, a s hrůzou

zjistil, že krajina je přikryta hustou neprůhlednou mlhou,

která snižuje viditelnost na pár metrů. Velice se

ochladilo, a Biggles proto neztrácel čas a rychle postavil

hrnec na vařič. Pak zkontroloval rádio a vzbudil Maynea,

který dosud spal. Zeptal se ho, jak asi dlouho může trvat,

než se mlha zvedne, protože předpokládal, že s ní Mayne

má nějakou zkušenost ze své první návštěvy kraje.

„Nečekal bych v tuhle roční dobu něco podobného,“

řekl kysele. „Jedno je úplně jisté. V takové bílé mlze

nedokáže přistát žádné letadlo, ani kdyby pilot dosedal na

domovské letiště.“

„Štěstí nás opouští,“ odpověděl Mayne, který se

spěšně oblékal. „Už jsem se s tím setkal, ale ne příliš

často. Upřímně řečeno jsem si kolikrát přál, aby spadla

mlha, protože nutí pernatou zvěř létat při zemi, a já jsem

tak měl lepší příležitost k lovu. Tu mlhu způsobuje příliv

studeného vzduchu od severu.“

„Mě nezajímá, co ji způsobuje, ale jak dlouho

vydrží! Nic jiného nechci vědět,“ naléhal Biggles.

„Dlouho ne. Zmizí, jakmile slunce prohřeje okolí,“

zněla nepříliš uspokojivá odpověd.

„Jenže než k tomu dojde, Ranger bude muset zůstat

ve vzduchu a spotřebovávat benzín,“ zamumlal Biggles.

„A měl by tu být každou chvíli. Počkat! Co to bylo?“

Z velké dálky se blížil hukot připomínající řítící se

hurikán. Každým okamžikem sílil.

„Husy,“ odpověděl nevzrušeně Mayne. „Husy nebo

labutě – anebo obojí.“ Dříve, než domluvil, začalo nad

nimi s hrozným hlukem přelétat ptačí hejno. Jejich počet

se nedal ani přibližně odhadnout,protože svist křídel nad

hlavami obou mužů trval několik dlouhých minut.

Biggles si zapálil cigaretu. „Jestli se Ranger dostane

do takového hejna, bude dole raz dva – ale po kouskách,“

poznamenal pochmurně.

Nad nimi se přehnalo další husí hejno, jehož vůdce

ostře kejhal. Za ním se hnala hejna dalších ptáků.

„S něčím podobným jsem tedy nepočítal,“

poznamenal Biggles.

„Říkal jsem vám, že je tu spousta pernaté zvěře,“

připomněl Mayne.

„Já vím, ale nedokázal jsem si představit takovéhle

množství.“

„Létají jen časně ráno a pozdě večer.“

„To je od nich moc pěkné,“ zavrčel Biggles mrzutě.

„Zatím to vypadá, že svoje letecké radovánky budeme

muset omezit podle letového řádu místních králů

vzduchu. Letadlo by při setkání s tak obřím hejnem té

zatracené drůbeže dopadlo stejně, jako kdyby naletělo do

zdi.“

Po necelé čtvrthodině však ruch ve vzduchu pomalu

ustával, a k Bigglesově velké úlevě se začala protrhávat

mlha. Viditelnost se pomalu zlepšovala, a oba muži právě

končili se snídaní, když z dálky zaslechli zvuk, na který

toužebně čekali – hukot motorů letadla. Nade vší

pochybnost se blížil Ranger. Biggles přiskočil k rádiu v

Biradě a odvysílal signál. Brzy bylo zřejmé, že byl přijat,

protože se velký stroj přiblížil, ačkoli mlha byla dosud

tak hustá, že letoun nebylo možno spatřit.

Naštěstí nemusel Ranger dlouho čekat ve vzduchu

na možnost přistát, i když pro Bigglese, který věděl, co

všechno závisí na úspěšném přistání letadla, byla každá

vteřina nesmírně dlouhá. Pak mlhou pronikly první mdlé

paprsky slunečního svitu a ukázal se kousek světle modré

oblohy. Jako zázrakem byl během několika okamžiků

vzduch nad jezerem až na několik rychle mizejících

mraků čistý. Hluk leteckých motorů zeslábl a Ranger se

objevil jako obrovské šedivé strašidlo snášející se k

poklidné jezerní hladině. Biggles vběhl do vody, protože

nikde v okolí ostrova nebyla velká hloubka, a zamával

mčníkem. Když klesající stroj zamířil k jejich stanovišti,

vrátil se na břeh, aby vyčkal jeho příletu.

„Nakonec to nedopadlo tak špatně,“ vyjádřil krátce

svoji úlevu poté, co Ranger bezpečně přistál a začal

klouzat po hladině k ostrůvku. Ukazoval Algymu směr k

úvazišti, které již bylo pro stroj připraveno.

Uplynula minuta a velký hydroplán již mířil do

svého rákosem krytého kotviště. Motory zmlkly úplně, a

na břeh vystoupili Algy, Ginger a Bertie ve svých

orientálních „kimonech“, jak převleky nepříliš přesně

nazval Bertie.

„Musíme teď co nejrychleji zakrýt křídla rákosem,“

přikázal Biggles. „Nařezal jsem ho dost.“

„Co takhle nejdřív něco malého na uvítanou, starý

brachu?“ zaprotestoval Bertie s káravým pohledem

upřeným na Bigglese přes sklo monoklu. „Vstávali jsme

nekřesťansky brzy, a cestovali na lačno, pokud chápeš,

co tím chci říci?“

„Na jídlo ti zbyde celý den,“ řekl Biggles.

„Nevypadáš na smrt hladem. A bylo by dobré, kdybys

odložil svojí optiku. Tvůj monokl neladí s pytly od

mouky, do kterých jsme navlečeni.“

„Jemine, ale já jsem bez monoklu ztracen – úplně

ztracen,“ namítl Bertie.

„Daleko pravděpodobnější je, že budeš ztracen,

pokud tě někdo uvidí s ním,“ zněla nesmlouvavá

odpověď „Tak do práce!“

Ranger byl brzy ukryt pod vrstvou rákosu tak

dokonale, že jej bylo možné rozpoznat jen při pohledu

zcela zblízka.

Když pak snídali, oznámil Algy Bigglesovi, že

žádné novinky neveze. Všechno šlo hladce, ačkoliv mlha,

která spadla velice rychle, je dost vyděsila. „Jak to

vypadá tady?“ otázal se.

„Zatím jde všechno dobře,“ odpověděl Biggles.

„Nikoho jsme neviděli, a pokud víme, nikdo neviděl nás.

Zdá se, že máme celý kraj pro sebe, ale abychom

neohrozili naše poslání, budeme se všichni držet pod

stromy, pokud nebude zrovna třeba něco provést na

letadle. Pamatujte si, že za jasného počasí je na ostrov

vidět odkudkoli ze břehu jezera. Krajina se zdá být

docela mrtvá, takže každý podezřelý pohyb může upoutat

pozornost domorodců, kteří se tu mohou náhodně

potulovat na lovu. Pokud by nás někdo zpozoroval, je s

touhle schovávačkou konec, a bude ukrutná práce

přesouvat se nepozorovaně na jinou. Jak dlouho tu

zůstaneme záleží samozřejmě na tom, jak rychle

dosáhneme cíle, ale čím dřív začneme pracovat, tím dřív

se dostaneme pryč. Protože se o ostrov dělíme s

výbojným gangem moskytů, nikdo z vás asi nezůstane

dlouho v klidu. Hned jak zapadne slunce, pochopíte, o

čem mluvím. Chci proto, abychom skončili s prací za

světla.“

„Takže s chutí do toho,“ prohlásil Algy. „Jak bude ta

práce vypadat? Máš to vymyšleno?“

„Více méně,“ odvětil Biggles. „Naším hlavním

úkolem je najít nepřátelský tábor, pokud v okolí nějaký

existuje. Pokud se o tom nepřesvědčíme a nezjistíme jeho

přesnou polohu, nemůžeme se dát do ničeho jiného.

Nepřipadá přitom v úvahu motat se po téhle divočině

pěšky. Pokud leží tábor někde v blízkém okolí, měl by ho

odhalit jediný průzkumný let. Není důvod, proč bychom

nemohli odstartovat dnes – tedy ihned! Poletím já s

Gingerem. Ostatní zůstanou tady, zametou, utřou prach a

budou sledovat, zda se na břehu nezjeví něco

podezřelého. Pro případ, že by se nám průzkum nevydařil

tak, jak si představuji, bude lepší, když o něm budete mít

přesnější představu. Předpokládaná poloha doupěte

únosců je asi třicet mil na východ od nás. Až odstartuji,

poletím daleko k severu, a pak se oklikou přiblížím k cíli

zezadu. Hodlám přelétat podezřelá místa ve zpátečním

kurzu k základně. Poletím klidně a protože je dobrá

viditelnost, Ginger může snímkovat krajinu. Ty obrázky

si prostudujeme tady. Protože nemáme mapu, fotografie

nám mohou být užitečné, až dojde na pěší část akce. Při

fotografování budu bloudit vzduchem jako ztracenec,

takže se sem mohu vrátit z kteréhokoliv směru.“

„A co pak?“ otázal se Bertie.

Biggles se slabě usmál. „Až najdeme nepřátelský

tábor, zbývá už jen hrst maličkostí – dojít tam,

vyzvednout naše muže, vrátit se s nimi sem a odletět

domů. Mám bohužel pocit, že to nebude tak jednoduché.

Další činnost budeme plánovat, až budeme vědět, s čím

musíme počítat. Je pochopitelné, že náš cíl může být

velmi dobře ukrytý, a nemusí být vůbec snadné ho najít.

Nejdřív ale zkusíme jednodušší variantu. To by snad pro

začátek stačilo. Můžeme vyrazit, Gingere. Pokud jsi tedy

připraven.“

„Co se bude dít, když tě ve vzduchu potká něco

neočekávaného?“ zajímal se Algy. „Mám na mysli

nouzové přistání v divočině nebo podobnou zábavu. Co

chceš, abych pak udělal?“

Biggles pokrčil rameny. „S Gingerem bychom se

měli dostat zpět bez podstatných problémů. Kdyby něco,

tak máme kompas, a s hrstí sušenek v kapsách den nebo

dva venku vydržíme. Pokud půjde všechno liladce,

budeme zpátky za pár hodin. Kdybychom se však

nevrátili včas, budeš vědět, že se s námi něco stalo. Ale

nemusíš se hned plašit. Dej si na čas, než začneš cokoli

podnikat. Dej nám den nebo dva. V žádném případě

nestartuj s druhým letadlem, pokud nepoletíte domů.

Kdybychom o něj přišli, nedostaneme se odsud vůbec. V

případě, že bychom se náhodou opravdu nevrátili, budeš

si muset něco vymyslet sám.“

Algy přikývl. „Bezvadné vyhlídky.“

Biggles následován Gingerem sešel na kraj jezera a

prohlížel si protější břeh a krajinu za ním, aby zjistil,

jestli nespatří nějaké známky života. Nic však

nezpozoroval, a proto mohla být Birada zbavena

maskování, a posádka zaujala svá místa.

Když na svém sedadle objevil Ginger padák, zeptal

se: „Myslíš, že tuhle věc budeme vážně potřebovat?“

„Když to tu už leží, mohli bychom si to natáhnout,“

odpověděl nedbale Biggles. „Žádnou zátěž pro nás

nepředstavují, a mohly by se nám hodit. Člověk nikdy

neví. A ještě něco – nefotografuj dřív, než ti řeknu. Chci

se nejdřív dostat nad konec jezera. Než začneš

fotografovat normálně, použij přístroj k šikmému,

bočnímu

snímkování,

kdyby

ti

něco

připadalo

podezřelé.“

„Okay.“

Motor naskočil a Birada se během několika minut

vydala plnit úkol, pro který si ji vybrali.

Když se dostali do vzduchu, mohl Ginger za jasného

ranního světla pozorovat podivuhodnou krajinu, která se

míhala pod ním, a byla možná z poloviny pokryta

vodními plochami. Neprotkávaly ji žádné cesty, a po

lidské činnosti v ní nebylo ani stopy. Po obou stranách

letové trasy se zdánlivě do nekonečna rozkládala jezera

všech tvarů a velikostí, mnohde spojená říčkami, které se

vinuly rozsáhlými pláněmi porostlými rákosím. Skutečný

les byl k vidění jen na výše položených místech, a

nezabíral nikdy území větší než několik čtverečních mil.

Temnější skvrny, které z výšky tyto ostrůvky džungle na

řídkých pahorcích připomínaly, vypadaly jako mohutní

předpotopní ještěři plující ve smaragdovém moři

širokých plání s vysokou trávou a rákosím, vlnícím se v

poryvech větru. V dáli letci spatřili jakési neznámé

pohoří. Z úpatí jeho předhůří, rozeklaného tajemnými

roklinami, vyrůstal ten masiv z travnatých plání, nad

kterými letadlo právě letělo.

Biggles přesně podle původního plánu zamířil

nejprve na sever, a udržoval kurz po nějakých dvacet

minut, než se obrátil nejprve k východu, a nakonec k

jihu. Ta široká oklika měla letoun navést nad

předpokládanou polohu nepřátelského tábora, který měl

podle neumělé mapky zakreslené na hlavě orochonského

posla ležet na konci zálivu vybíhajícího z obrovského

jezera neobvyklého tvaru. To jezero – alespoň Ginger se

domníval, že jej již vidí – se prostíralo téměř po celém

východním obzoru. Po chvíli letu pak spatřili, že se

obrovská vodní plocha nachází v rozlehlém údolí

obehnaném ze všech stran horami, které byly vzdáleností

zmenšeny tak, že připomínaly dětskou stavebnici. Ginger

však již tušil, že budou dostatečně vysoké, aby

představovaly nepřekročitelnou překážku pro každý

dopravní prostředek s výjimkou letadla.

Také Biggles považoval vzdálené jezero za cíl a za

nejlepší orientační bod, protože zamířil ve výšce dvou

tisíc stop k jeho západnímu konci. Tam z něj vybíhalo

právě takové dlouhé a úzké rameno, jaké bylo

znázorněno na mapce. Nakonec změnil kurz stroje tak,

aby se dostali přímo nad toto rameno, a současně se ozval

v interkomu jeho hlas: „Měj oči na stopkách a bucf

připraven začít s fotografováním,“ řekl úsečně. „Tohle

bude ono – alespoň si to myslím.“

Ginger upíral oči k zemi a hledal jakoukoliv stopu

přítomnosti lidí. Dobře věděl, co má hledat. Nepátral

samozřejmě po silnicích nebo podezřelých budovách, a

ani by je nenašel. Věděl však, že v místech, kudy

pravidelně procházejí lidé, vznikají sotva znatelné stezky,

které – i když nejsou vidět ze země – jsou velmi dobře

rozeznatelné při pohledu shora. Také by mohl objevit

sloup kouře z ohně, na kterém si někdo připravuje jídlo,

prádlo sušící se na stromech, nebo skládku odpadků. A

jestliže se v místech, kde se rozkládal tábor, kácely

stromy, musela tam zanechat stopy i tato činnost. Nic z

toho však Ginger neviděl. Jediné, co mohl pozorovat,

byla klidná hladina jezera, do níž občas vybíhaly pruhy a

plochy všudypřítomného rákosu nebo džungle.

Stroj pokračoval v letu a neuhýbal doleva ani

vpravo. Místo, k němuž mířil, se blížilo. Ginger se

vykláněl přes okraj kokpitu, ale pomalu nabýval

přesvědčení, že míří nesprávným směrem, neboť nikde se

nic nehýbalo. A potom zahlédl tmavý bod, který se o

kousek posunul a jakoby strnul na místě. Mohl to být

medvěd nebo jiné zvíře. Kdyby Ginger neměl důvod

věnovat mu pozornost, asi by se tam podruhé nepodíval.

Protože však měl důvodů víc než dost, podíval se ještě

pozorněji, a když spatřil na tmavém pozadí oné skvrnky

bílou plošku, pochopil, že se dívá do obličeje člověka,

který vzhlíží k nim. Vzápětí tmavá skvrna zmizela a tím

se jen posílilo Gingerovo podezření. Zvědavost a

hloupost jediného muže tak prozradila důvtipně

zamaskované tábořiště.

„Tam dole někdo je,“ řekl Ginger do interkomu.

„Viděl jsem ho,“ odpověděl Biggles. „Dej se do

práce.“

Ginger se chopil fotoaparátů a fotografoval jeden

snímek za druhým, jak letoun bez naklánění přelétal nad

podezřelým místem. Mezi vertikálně prováděnými

snímky občas stiskl spoušť aparátu pro běžné

snímkování, aby měl místo, kde zahlédl pohyb člověka,

zachyceno z více úhlů.

Stroj pokračoval v letu, a cíl Gingerova snažení

postupně mizel v dáli.

„Co všechno jsi viděl?“ ozval se Biggles.

„Jen jediného člověka.“

„Takže zákopu sis nevšiml?“

„Zákopu? Ne.“

„Mezi dvěma úseky džungle jsem viděl tmavou

rovnou čáru s ostře ohraničenými okraji. Podle mne to

byl zákop. Neumím si představit, co jiného by to mohlo

být. V přírodě se vyskytují přímky jen vzácně, takže něco

tam být musí. Budeš to mít na snímcích, prohlédneme si

to v táboře. Míříme k domovu.“

Birada pokračovala v letu. Ginger spokojeně

zaznamenal, že se nesetkávají s žádným odporem. Přesto

však se raději vztyčil, aby se mohl lépe podívat dozadu

přes směrové kormidlo pro případ, že by bylo ještě něco

k vidění. Pokud by nebyla jeho pozornost plně

soustředěna k zemi, viděl by víc. Potom však přece jen

koutkem oka zahlédl pohyb. Něco ho donutilo

vzhlédnout. Asi míli od nich se proti nekonečné modři

oblohy jasně rýsoval temný bod. Ginger zamrkal a

podíval se znovu, protože jej napadlo, zda nevidí orla

nebo velkého jestřába. Nebyl to jestřáb. Obrys byl

nezaměnitelný. Za nimi letělo letadlo – jednoplošník,

který se ve značné výšce stáčel směrem k nim.

„Pozor, Bigglesi!“ varoval pilota ostře. „Za námi je

jeden z těch banditů.“

„Jakým směrem letí?“

„Sleduje náš kurz, a blíží se rychle.“

„Rozeznáš typ?“

„Ne. Ale podle obrysů je to stíhačka. Černě natřená.

Žádné označení nevidím.“

„Dobrá.“ Bigglesův hlas byl naprosto klidný.

Zlověstný pronásledovatel pokračoval v letu a rychle

zkracoval vzdálenost, která dělila oba stroje.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Ginger nervózně.

„Budeme s ním mít potíže.“

Byl nervózní, protože viděl, že je pronásleduje

moderní stíhačka, kdežto jejich stroj, který byl

konstruován hlavně pro výcvikové lety, nenesl žádnou

výzbroj. Nemohli proto klást odpor a stejně tak neměli

naději, že by se Birada mohla spasit rychlým únikem.

Biggles si vybral právě tento typ letadla pro jeho nízkou

letovou rychlost, pevnou konstrukci a schopností

manévrovat při malé rychlosti. Vzhledem k podmínkám,

v nichž měli operovat, dal těm vlastnostem letadla

přednost před rychlostí a obratností ve vzdušném boji.

„To záleží pouze na něm,“ řekl Biggles. „Pokud nás

chce jenom sledovat, zařídíme mu malý vyhlídkový let

nad krajem. Pokud po nás půjde, budu muset jít dolů.

Nepouštěj fotoaparáty a buď připraven na seskok.“

„Na co?“

„Na seskok. Musíme zachránit snímky. Jestli o ně

přijdeme, možná už nikdy nedostaneme takovou šanci. O

mě se nestarej. Jde jen o to dostat fotoaparáty zpátky na

základnu.“ Zazněl kovově Bigglesův hlas.

„Okay,“ vzdychl Ginger.

Během krátké doby, kdy spolu letci hovořili, se

vzdálenost mezi oběma stroji významně zkrátila. Černá

stíhačka zvýšila rychlost a přibližovala se k ním se

skloněným nosem z boku. Biggles začal nenápadně

bočně snášet stroj mimo původní kurz dál od jezera nad

travnatou step přerušovanou četnými shluky hustého

mlází.

Konec se dostavil rychle, ale Biggles, který znal za

léta svého působení v letectvu všechny úskoky, byl

připraven, neboť pronásledovatele pozoroval ve zpětném

zrcátku. Prudce změnil směr právě včas, aby se mu

podařilo uhnout dávce vypálené z několika kulometů

nepřátelského letounu. Čáry svítících střel vyznačující

dávku určenou pro Biradu prolétly za kormidlem

cvičného letadla. Biggles pokračoval v prudké klesavé

zatáčce, takže se mu podařilo uhnout další dávce, která

šla nad ním, a nepřátelský stroj musel dokončit úplnou

otáčku, aby mohl svůj útok zopakovat.

Na několik okamžiků se Birada v letu vyrovnala. V

téže chvíli se v interkomu ozvalo Bigglesovo úsečné:

„Skoč!“

Připravený Ginger neváhal. S přístroji pod levou

paží se vrhl do prázdna.

Když se mu otevřel padák, zrzek vzhlédl. Oba

soupeřící stroje letěly vysoko nad ním a dost od něj

vzdáleny. Stíhačka se otáčela malým obloukem, aby

mohla znovu zaměřit kulomety na cíl, který se otáčel a

divoce kličkoval. Ginger si však všiml, že až dosud má

Biggles svůj klesající stroj pod kontrolou.

Další pokračování vzdušného souboje mu uniklo,

protože byl příliš zaměstnán vlastní situací, která

nevypadala právě růžově. Naštěstí nevál příliš silný vítr,

ale pohled dolů zrzka vyděsil. Hrozil mu pád do

vysokých stromů. Zachránil ho jen náhodný poryv větru.

Odfoukl ho tak, že o vlásek minul vrchol krajního stromu

a snesl se do vysoké trávy. Okamžitě po dopadu vyskočil

na nohy a rychle smotal nadouvající se hedvábný vrchlík

do kulatého balíku, aby co nejrychleji unikl z dohledu

možného

pozorovatele.

Stiskl

fotoaparáty

pod jednou paží a balík pod druhou a vrhl se do lesa.

Když tam uložil břemeno na bezpečně vyhlížejícím

místě, spěchal zpět na otevřené prostranství, aby zjistil,

jak jednostranný boj skončil. Během posledních vteřin

nabitých horečným chvatem jenom podvědomě vnímal

zvuk výstřelů, a proto ho zaskočil hrozný trhavý zvuk

vybuchujícího letadla, který zaslechl, právě když vybíhal

na planinu. V okamžiku, kdy doběhl na místo, odkud měl

volný výhled na oblohu, spatřil nahoře jediný stroj –

černou stíhačku!

Útok však – jak se zdálo – dosud neskončil. Ginger s

dávivým pocitem u žaludku sledoval stíhačku, jak

naklonila příď a vrhla se k cíli někde dole na zemi, k

nehybnému letadlu. Vzápětí se ozvala ještě jedna

rachotící dávka, rozsévající smrt. Z místa, kde Ginger

stál, viděl stoupat od země spirálovitý sloup černého

mastného dýmu. Teprve pak, jako by pilota uspokojila až

konečná zkáza bezbranného protivníka, se stíhačka

obrátila. Možná náhodou spíše však záměrně zamířila k

místu, kde stál Ginger, hrůzou jako by proměněný v

kámen. Stál na otevřeném prostoru, kde byl již na první

pohled viditelný. Když si uvědomil, jak nesmyslně se

chová, blesklo mu okamžitě hlavou, co musí očekávat, a

vrhl se zpět mezi stromy. Nezastavil se na kraji lesa, ale

hnal se dál podrostem, až se rozplácl jak dlouhý tak

široký za obrovitým dubem. Okamžik nato k němu mezi

kmeny dolehl ohlušivý rachot, jehož síla zrzka vyděsila.

Ze stromů odletovaly listy, větve i kůra, do povětří

vystřikovala zemina. Když Ginger uslyšel řev stíhačky

nízko nad sebou, instinktivně se přesunul tak, aby mezi

ním a letadlem čněl kmen mohutného stromu, u jehož

kořenů ležel. Pak se přehnal další prudký poryv dlouhé

kulometné dávky.

Opakovalo se to čtyřikrát. Gingerovi bylo jasné, že

jej pilot nemůže vidět, a kropí celý lesík olovem v naději,

že ztracenou kořist zasáhne. Nakonec se stíhač snad kvůli

tomu, že mu došlo střelivo, nebo veden domněnkou, že

udělal, co mohl, vzdálil. Když hluk leteckého motoru

umlkl v dálce, roztřesený a pobledlý Ginger vyskočil a

jako smyslů zbavený uháněl k místu, kam dopadl letoun.

Nebylo těžké se zorientovat, neboť vrak Birady hořel.

Stále ještě utíkal s vyschlým hrdlem a doširoka

rozevřenýma očima, když odkudsi zblízka zazněl známý

hlas: „Kam tak rychle, mladíku?“

Prudce se otočil a zalapal po dechu. Na padlém

kmeni uviděl sedět Bigglese.

KAPITOLA PÁTÁ

NEZAPOMENUTELNÁ PODÍVANÁ

„Tak tě nakonec nedostal?“ vyjekl Ginger, vteřinu

neschopný věřit vlastním očím.

„Vypadám snad jako mrtvola?“ ušklíbl se Biggles.

„Jak ses z té kraksny, u všech svatých, dostal?“

„Nejspíš mi pomohlo hlavně to, že ve stíhačce seděl

chlapík, který neposbíral zrovna moc zkušeností.“

„Tys nevyskočil?“

„Sledoval jsem tebe, a pak už jsem byl moc nízko,

abych stihl vyskočit. Ale kdybych to přece jen zkusil,

stejně by mne dostal, než bych se snesl na zem. Raději

jsem zůstal uvnitř. Nedokázal se do mne trefit pořádně, a

to bylo hlavní. Kdybych zkusil přistát v trávě, určitě bych

skončil v kotrmelcích, a proto jsem letadlo dorovnal a

zamířil na les. Birada se vešla právě do mezery mezi

dvěma stromy. Chudinka. O křídla samozřejmě přišla, ale

ta také odnesla hlavní sílu nárazu. Sám jsem vyvázl s pár

odřeninami, ale není to nic, čeho by se člověk musel bát.

Než se náš nový přítel v černém stroji dokázal obrátit,

aby dorazil naše letadlo, ležel jsem už o čtyřicet yardů

dál za nejtlustším stromem, jaký se tady dal najít.“

„Stejně jako já,“ zavrčel Ginger.

„Podařilo se ti zachránit fotoaparáty?“

„Ano. Mám je tady v lesíku u padáku.“

„Fajn. Odkud ten stíhač přiletěl sis nevšiml?“

„Ne. Prostě tam najednou byl.“

„Takže – po letišti nebyla nikde ani stopa, ale letadlo

muselo být po celou dobu někde blízko. Řekl bych, že

má svoje hnízdečko pěkně schované někde mezi stromy.

A nebude tam sám. Škoda Birady, ale posloužila svému

účelu, takže není čeho litovat.“

Ginger se usadil vedle Bigglese, protože se mu

teprve ted pořádně roztřásla kolena. „Zdá se, že nás čeká

pěkná procházka,“ poznamenal. „Jak daleko myslíš, že

budeme muset jít?“

„Nějakých dvanáct mil. Pokud nebudeme mít ještě

další potíže, mohli bychom být doma před setměním.“

Ginger pohlédl na kouřící trosky Birady. „Zatracená

práce,“ zavrčel. „Ale co se dá dělat. Alespoň už víme, že

tu nepřátelský tábor je. Jinak by nepotřebovali leteckou

ochranu.“

„Bohužel oni zase ví, že mají hosty,“ řekl Biggles.

„Věděli to, už když jsme letěli na průzkum.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Biggles. „Mohli nás

považovat za zatoulané čínské letadlo, ale rozhodně

nechtěli ponechat nic náhodě. A pokud si tohle mysleli,

budou chtít jistotu.“

„Jak to myslíš?“

„Určitě se nespokojí s nadějí, že nás zlikvidovali.

Není to pravděpodobné. Jakmile pilot přistane na

základně – a myslím, že už určitě přistál – pošlou sem

průzkumnou hlídku, aby zjistila, jestli jsme mrtví, nebo

aby nás přivedla, pokud jsme naživu. Když nenajdou těla,

pochopí, že jsme jim unikli, a půjdou po nás dál. Určitě

jim nebude po chuti myšlenka, že by čínský pilot mohl

doma podat hlášení o sestřelení neznámým letounem v

těchto místech. Vždyť by jim sem mohli poslat nějakou

pátrací skupinu, a to je to poslední, oč stojí.“

„Jestli je to tak, nemyslíš, že bychom se měli co

nejrychleji sebrat a zmizet?“ navrhl Ginger.

„Naopak, myslel jsem, že bychom se tu mohli ještě

chvilku zdržet,“ odpověděl Biggles.

Ginger vytřeštil oči. „Děláš si legraci?“ Od něj se dá

vždycky čekat něco zvláštního, napadlo jej.

Bigglesovi po tváři přelétl náznak úsměvu. „Ne.

Nejdřív mě napadlo totéž co tebe – co nejrychleji ze

ztratit. Pak jsem si ale pomyslel, že máme vynikající

příležitost podívat se trochu blíž na lidi, s nimiž máme tu

čest. Zatím přece nevíme ani to, jaké jsou národnosti.

Původně jsem se domníval, že bys měl zkusit dostat se

sám co nejdřív na základnu s přístroji, ale potom jsem

změnil názor. Podle mne bude nejlepší zůstat

pohromadě.“

Ginger nevypadal právě přesvědčeně. „Když tu

zůstaneme, bude to hra s ohněm.“

„Málokdy se ti něco podaří, aniž by sis musel trochu

pohrát s ohněm,“ namítl Biggles. „Jediný pohled na naše

nepřátele nám mnohé napoví. Raymond by dal za

takovou informaci kus života, i kdyby se nám nemělo

podařit nic dalšího.“

„A myslíš, že někdo přijde?“

„Tím jsem si jist. Musí stejně prahnout po setkání s

námi jako my toužíme spatřit jejich spanilé tváře.

Myslím, že ti pánové už putují sem. Určitě jim bude

nějakou chvíli trvat, než sem dorazí, ale stejně si myslím,

že bychom mohli být do setmění doma.“

„Kam se schováme?“

„Co takhle pořádný strom? Nic originálního, ale

lepší nápad nemám.“

„Dobrá,“ souhlasil Ginger. „Pojďme si tedy najít

vhodnou větev.“

„Na to máme spoustu času,“ odvětil Biggles.

„Nejdřív ze všeho se podívám, co zbylo z letadla.“

Vstali a došli k místu, kde dohořívalo to, co bylo

kdysi cvičným letadlem. Nezůstalo z něj nic než motor a

kovové součásti trupu. Nic, co by mohlo nepříteli

posloužit k získání informací.

Biggles pokrčil rameny. „Co se dá dělat. Při

leteckých dnech se takové věci stávají,“ poznamenal.

„Rád bych věděl, kde vyrobili stíhačku, která nás

sundala.“

„Také jsi nepoznal typ?“

„Ne, a to jsem byl pěkně blízko – možná až moc.

Připomíná mi jeden ruský stroj, ale přesně ten typ

neznám.“ Odmlčel se. „Nic zvláštního na něm ale není.

Docela běžná konstrukce a výsostné označení žádné –

alespoň já nic neviděl.“

Otočili se a vydali se k místu, kde Ginger zanechal

padák a fotopřístroje. Všechno posbírali a společnými

silami dopravili náklad do té části lesa, kde objevili

stromy vhodné pro jejich příští záměry. Mohli si vybrat

hned z několika. Jediné, nač bylo třeba se při výběru

stanoviště ohlížet, byla možnost výhledu na místo

dopadu Birady, protože Biggles tušil, že se tam soustředí

největší

zájem

průzkumné

skupiny,

o

které

nepochyboval, že brzy dorazí.

Vybrali si rozložitý ořešák s mohutnými větvemi, a

jediné, co nyní museli udělat, bylo zaujmout na nich

vhodná a také pohodlná místa.

Ginger lezl první a vlekl s sebou dlouhý provaz

spletený ze šňůr padáku. Protože padák již svému účelu

posloužil, nestálo jim za to táhnout se s ním zpět na

základnu. Pomocí dvou silných provazů pak vytáhl

nahoru přístroje a upevnil je jimi ve vidlici silných větví.

Biggles, stojící dosud na zemi, nelenil a nařezal z

vrchlíku pruhy hedvábí, které měly posloužit k docela

jinému účelu, než ke kterému byl původně padák určen.

Připravoval si totiž polštářek pro pohodlnější posezení,

než jaké nabízely holé větve. Ginger se usadil v rozsoše

tří větví asi třicet stop nad zemí, odkud měl mezi listím

dobrý výhled na spálený vrak stroje. Biggles zaujal

podobné stanoviště asi dvacet stop od něj. Oba dva

schroupali sušenku. Pak už nezbývalo, než čekat. Podle

Gingerova odhadu nemohlo být více než chvíli po

jedenácté.

Jak slunce stoupalo po obloze, stával se vzduch i ve

stinném krytu listoví stále dusnějším. Dlouhou dobu oba

letci neslyšeli nic jiného než zpěv ptáků a bzukot mračen

hmyzu. Aby si nějak ukrátil dlouhou chvíli, bavil se

Ginger, který ze svého vysokého stanoviště měl výhled

až na břeh jezera, počítáním jednotlivých druhů ptactva,

brodícího se v mělké vodě. Mrtvý klid narušil jen malý

hnědý medvěd, který se na chvíli zastavil pod stromem a

prohrabával se ve spadaném listí.

Trvalo téměř dvě hodiny, než došlo k narušení

poklidné siesty ve větvích stromu. Pak ke Gingerovým

uším dolehla zvláštní směs hlasů, která ho poněkud

překvapila. Zvuk nepřicházel od tábora nepřátel, ale z

úplně jiného směru. Potom se na mýtině, u které spadlo

Bigglesovo letadlo, objevily dvě postavy oděné stejně

jako on sám. Nejprve ho napadlo, že přišel Algy s

Bertiem. Oba lidé nesli velké, očividně těžké batohy.

Vzápětí Ginger pochopil. Byli to skuteční korejští kupci,

v jejichž hovoru náhle zazněl velice vzrušený tón. Muži

spatřili

doutnající

trosky

letadla,

k

němuž

je

pravděpodobně přilákal slabý sloup dýmu, stoupající

dosud z vraku. Oba kupci položili zavazadla na zem a o

překot se začali dohadovat o něčem, čemu Ginger

pochopitelně vůbec nerozuměl. Byli zřetelně svým

objevem překvapeni a nebylo divu. Nezdálo se, že by

některý z mužů byl ozbrojen střelnou zbraní, a oba

Orientálci vyhlíželi na první pohled neškodně. Ginger si

nedokázal představit, co ti lidé v kraji dělali, když odtud

místní obyvatelé skutečně zmizli. Napadlo ho, že snad o

jejich útěku nevědí, nebo že sem zabloudili. Nakonec se

muži ke Gingerovu zděšení usadili na padlý kmen, na

němž před chvílí odpočíval on sám s Bigglesem, a jako

dvě malé děti na školním výletě se dali s chutí do jídla.

Vše nasvědčovalo tomu, že si nejsou vědomi

sebemenšího nebezpečí.

Ginger se podíval na Bigglese, ale ten mu posunkem

naznačil, že pro příchozí nemohou nic udělat. Zrzek

pochopil, že má pravdu. Vždyť ani on, ani Biggles by se

s kupci nedohovořili a sami by se odhalili a jen by tím

zhoršili vlastní situaci. Pokud ponechají oba pocestné v

klidu, je možné, že brzy vyrazí dál. Alespoň v to Ginger

doufal. Mohl se jen domýšlet, co se s kupci stane, pokud

je zde objeví nepřátelská pátrací skupina. Biggles byl o

jejím příchodu k vraku letadla skálopevně přesvědčen.

Měl pravdu a nečekali dlouho. Události, které pak

následovaly, proběhly mnohem, mnohem hůře, než si

zrzek dokázal představit.

Příchod ozbrojenců ohlásilo chřestění a cinkot

výzbroje, které nesli. Blížící se zvuky způsobily, že oba

Korejci s vyplašeným výrazem ve tvářích prudce

vyskočili. Rozběhli se pryč, ale bylo pozdě. Mezi stromy

se vřítila tryskem skupina jezdců tak divokého a

odpu

zujícího vzezření, až se Gingerovi rozšířily oči

úžasem. Obraz, který se mu naskytl, mu připomněl

kresby z jakési knihy o dávných barbarských válkách.

Každý jezdec poháněl svého zpěněného koně cestou,

kterou si sám vybral, o nějakém vojenském útvaru se

nedalo mluvit. Podobné to bylo i s výzbrojí. Někteří muži

třímali pušky, jiní ne, a jediné co měli všichni, byl

mohutný zakřivený meč, pohupující se jim u sedel.

Jen jeden z jezdců připomínal svým vzezřením

Evropana, ale i on vypadal v těsné košili s vysokým

límcem, přes niž mu visely nábojové pásy, velice

zvláštně. Zbývající jezdci byli Asiaté s plochými obličeji

a šikmýma očima. Většinou měli černé splývavé kníry,

někteří i bradku. Ginger pátral v paměti, ale nedokázal ty

muže přiřadit k jiné národnosti než k Mongolům či

Tatarům. Ovšem ani v tom si nebyl jist, zdali je mezi

nimi nějaký rozdíl. Když znovu zabloudil pohledem k

vůdci tlupy, zatajil se mu dech, neboť si vzpomněl na

informace, které jim před odletem sdělil Mayne. Podle

orochonského posla měl být vůdcem lovců otroků obří

Mongol se šikmýma očima. Protože bylo zrzkovi jasné,

že v okolí se těžko vyskytují dva podobní muži, musel

být neznámý pod nimi náčelníkem otrokářů. V podstatě

odpovídal popisu, a Ginger mohl s jistotou tvrdit, že

odpornějšího chlapa v životě neviděl. Muž, před jehož

velikostí připomínal jeho zpěněný kůň poníka, byl přímo

ověšen zbraněmi. Kromě nich držel v pravé ruce bič s

několika prameny, na nichž byly v pravidelné vzdálenosti

od sebe utaženy uzly.

Při pohledu na děsivou scénu pod sebou měl Ginger

dojem, že se čas posunul o několik staletí nazpět. Zdálo

se mu, že se dostal do období, kdy se krajem proháněl v

čele svých hord Čingischán, který kolem sebe šířil hrůzu

a potoky krve. Zrzek neměl ani zdání, že takoví lidé

mohou ještě existovat.

Neměl však čas, zabývat se takovými úvahami.

Jakmile veliký Mongol spatřil dva Korejce, s vítězným

výkřikem vrazil své krví zbrocené ostruhy nešťastnému

koni do slabin a zamával bičem. Zauzlované prameny

karabáče se omotaly kolem nohou prvního prchajícího

kupce, který se s výkřikem děsu a bolesti natáhl jak

dlouhý tak široký na zem. O pár vteřin později potkal

stejný osud i jeho kolegu. Vítězi to však nestačilo. Dojel

k ležícím a jal se ječící Korejce bičovat. Oběti se snažily

uhýbat, jinou možnost obrany neměly. Během toho

středověkého divadla pro tři herce seskočili ostatní

bandité z koní a vytvořili kolem svého vůdce a dvou

nešťastníků kruh. Herci dostali diváky a rozlehl se

divoký smích, jako by ti muži v životě nezažili větší

legraci. Jedině Evropan se choval, jako by se jej celá

záležitost vůbec netýkala. Seskočil z koně a přikročil k

místu havárie, aby si prohlédl zbytky vraku.

Gingerovi, který seděl ve větvích strnulý hrůzou z

podívané, která se odehrávala před jeho očima, připadalo

všechno, co viděl, naprosto neuvěřitelné. Pokud by se

člověk mstil tak barbarským způsobem nenáviděnému

nepříteli, bylo by to odpudivé a strašné. Když však vůdce

té strašlivé hordy trestal dva bezbranné chudáky, kteří mu

nijak neublížili, bylo to zrzkovi zcela nepochopitelné.

Připadalo mu, že ten zdivočelý tvor pod ním nemá nic

společného s člověkem, s druhem Homo sapiens. Ginger

po paměti nahmátl pažbu pistole, kterou hodlal v případě

nutnosti použít bez sebemenších výčitek svědomí. Za

žádnou cenu nepadne těm dáblům do rukou živý. První,

kdo půjde do věčných lovišť se mnou, pomyslel si

chmurně, bude ten zrůdný surovec. Pohlédl na Bigglese.

Jeho tvář však byla bez jakéhokoliv výrazu a

neprozrazovala nic z toho, co si velitel myslí. Gingera

uvádělo v úžas také to, že běloch, zjevně Evropan,

neudělal nic, aby zabránil bestiálnímu řádění. Jak se však

zdálo, nezajímalo toho muže nic než průzkum vraku a

potom obsah láhve, kterou vytáhl z kapsy.

Divoké bičování ustalo teprve tehdy, když oba

Korejci ztratili vědomí nebo ranám podlehli. Ginger to

nepoznal. Potom muži chvíli prohledávali lesík, přičemž

vydatně popíjeli z černých čutor, které měli u sebe snad

všichni. Bezvládná těla kupců byla poté hozena přes

hřbety dvou volných koní jako pytle. Ruce a nohy jim

tyrani svázali provazem, aby nespadli, připoutali k nim

jejich batohy a celá horda vyrazila z lesíka stejně ostrým

tryskem jakým sem přijela.

Ginger se nepohnul dříve, než utichl dusot koňských

kopyt a řinčení výzbroje. Cítil nevolnost od žaludku.

Protáhl si ztuhlé údy, pohlédl na Bigglese a řekl: „Chtěl

jsi vidět lidí, s nimiž máme tu čest. Ted, když jsi je viděl,

doufám, že tobě se líbili stejně jako mně. Byl bych raději,

kdybych je nikdy nespatřil. Ta podívaná mě bude

pronásledovat po zbytek života.“ Zavrtěl hlavou. „Pořád

to nemůžu pochopit.“

„Alespoň víme, na co se máme připravit, pokud se

jim dostaneme do drápů,“ odpověděl tiše Biggles, který

se chystal slézt. „Mayne měl pravdu, když tvrdil, jak

necivilizovaná je tahle zem. Vůbec se nedivím, že se

místní lidé vypařili. Ale řeknu ti jedno,“ pokračoval

tvrdě. „Ten kolohnát, ten převtělený Attila, na svoje

způsoby těžce doplatí. Nikdo se nesmí takhle chovat a

nekonečně dlouho unikat. Jednou skončí tak jak si

zaslouží a doufám, že budu u toho. Pojďme.“

„Ani se moc nesnažili nás najít,“ řekl Ginger, když

slézali ze stromu.

„To mě taky napadlo,“ odpověděl Biggles.

„Nedokáži si to vysvětlit ničím jiným než tím, že ty dva

ubožáky považovali za posádku letadla. Vím, že to nezní

příliš rozumně, ale ty stvůry nejsou normální lidé s

myslícím mozkem. Jsou to polozvířata, a jejich duševní

úroveň tomu odpovídá. Je ovšem pravda, že pilot, který

tě viděl vyskakovat, hlásil, že padákem seskočil Korejec.

Sotva ho napadlo hlásit, že to byl někdo převlečený za

Korejce! Zvědavost těch nešťastných kupců a naprostý

nezájem šéfa hordy vyslechnout si je, znamenala pro nás

záchranu.“

„Kdyby je vyslechl, stejně by jim nevěřil,“ řekl

Ginger.

„Ano. Ti dva bičování přežili a podle mého názoru

je očekává výslech a pak život v otroctví. Pokud my

selžeme, dopadneme stejně. To bychom měli mít stále na

paměti.“

„Řekl bych, že se na to zapomenout dost dobře

nedá,“ odvětil Ginger.

„Myslím, že není třeba vláčet tohle všechno s

sebou,“ prohlásil Biggles s očima upřenýma na

fotoaparáty. „Je to sice škoda, ale v téhle situaci se

musíme se ztrátami smířit.“

Ginger přikývl. „Pokud se dostaneme do potíží,

budou nám jenom překážet.“

„A když narazíme na některého z těch hrdlořezů,

bude mu hned jasné, co tu děláme,“ dodal Biggles.

„Ostatně – bez Birady nám aparáty stejně nejsou k

ničemu. Potřebujeme jedině filmy. Vyndám je a přístroje

tu někde schovám.“

Za pár minut byl s prací hotov. Filmy uložil do

kapsy košile. „Myslím, že je to všechno,“ řekl a rozhlédl

se kolem.

„Doufám, že víš, kudy vede cesta domů,“

poznamenal Ginger.

„Mám u sebe kompas, ale nemyslím, že ho budeme

potřebovat,“ odpověděl Biggles. „Nejsme daleko od

našeho jezera. Až k němu dorazíme, stačí se držet břehu,

a dojdeme k ostrovu.“

„Dobrá,“ řekl Ginger. „Pojďme. Budeme potřebovat

světlo, abychom nezapadli do močálu.“

„A nejen k tomu,“ namítl Biggles. „Daleko větší

strach mám z pastí, o kterých mluvil Mayne. Bažina tě

obvykle včas varuje, a máš příležitost vyhnout se jí. To u

pečlivě přikryté jámy v cestě neplatí. Nerad bych skončil

napíchnutý na nějakém ostrém klacku jak špekáček na

rožni. To už bych se raději prošel minovým polem. Když

šlápneš na minu, ani nemáš čas si uvědomit kam letíš.

Ale, když už mluvím o minách, něco mě napadá. Proč

bychom nepoužili dlouhou větev, abychom s ní

prozkoumávali podezřelá místa na cestě? Něco jako

detektor min, nebo spíš detektor pastí.“

„Vykračoval bych si mnohem jistěji, kdybych věděl,

že země přede mnou je pevná,“ prohlásil Ginger.

„Neřekl bych, že v téhle oblasti nám hrozí nebezpečí

od mnoha pastí na cestě,“ namítl Biggles. „Pokud by tu

byly, ti mongolští hrdlořezové by o nich věděli, a i když

jsou opilí, a podle mě byli opilí skoro všichni, nehnali by

se tryskem jako šílenci. Stejně ale budeme opatrní.

Počkej tady, a já zatím uříznu nějaké klacky. Za minutku

jsem hotov.“

Brzy donesl dva bambusové pruty dlouhé asi osm

stop, a oba muži se vydali na zpáteční cestu.

KAPITOLA ŠESTÁ

ZVLÁŠTNÍ SETKÁNÍ

Za jiných okolností by si Ginger vychutnával cestu

divočinou, protože krajina i zvířata kolem byla naprosto

odlišná od všeho, co dosud viděl. Napadlo ho, že v dávné

minulosti musel mít takový vzhled povrch celé planety.

Vše nasvědčovalo tomu, že zde je čas odměřován jen

staletími, zatímco v ostatním světě ubíhá o překot. Zvěř

byla všude kolem. Bažanti, sluky a divoké husy vzlétaly

kolem nich při každém kroku. Častokrát zahlédli jelena, a

občas se mihla mezi stromy zvířata připomínající soboly.

Jednou se jim podařilo vyplašit stádečko divokých prasat,

která s hlasitým chrochtáním odběhla od rozrytého místa,

kde zřejmě nalezla zvlášť vydatné naleziště kořínků.

Nebezpečná zvěř se však neukázala ani jednou.

Ušli několik mil, než se poprvé setkali se známkou

lidské přítomnosti, což jim opět připomnělo nutnost

nejvyšší opatrnosti. Do nosu je udeřil strašlivý zápach.

Když začali pátrat po jeho zdroji, objevili obávanou past.

Její kryt byl probořen a na dně leželo tělo medvěda v

pokročilém stupni rozkladu.

„Takhle to končí,“ poznamenal Biggles, když

pokračovali dál a prohledávali cestu před sebou s

nebývalou opatrností. „To jen dokazuje, že místní

obyvatelé odešli, protože lovci, kteří si dali práci s

vyhloubením jámy, by v ní jistě ulovené zvíře

nenechali.“

Kolem poledne se vzduch tetelil horkem a oba

trosečníci se zastavili u studánky, kde snědli zbytky

svého denního přídělu. Plané višně z nedalekého stromu

jejich skromné jídlo poněkud zpestřily. Kousek opodál je

podezřívavě sledoval růžový plameňák.

Biggles odhadoval, že urazili asi deset mil, když

porost prořídl, a začaly se objevovat zbytky primitivních

chatrčí. Na jedné z mýtin se Gingerova hůl, kterou

používal dosti neopatrně a víceméně automaticky,

nesetkala při zapíchnutí do země s žádným odporem, a

zrzek málem spadl do jámy, jejíž účel byl zřejmý. Brzy

poté objevil Biggles další past, z čehož bylo možné tušit,

že došli do míst, kde je jejich výskyt velmi častý. V

důsledku toho poznatku zpomalili postup, protože

Biggles prohlásil, že pasti, které nebyly tak dlouho

prohledávány, jsou ještě nebezpečnější než nové. Za

dobu, která uplynula od jejich nastražení, přes jejich kryt

totiž ještě napadlo listí, takže je bylo velmi těžké, ne-li

nemožné, odhalit pouhým okem.

Když obcházeli kraj lesíka, a míjeli jezero po

pravém břehu, narazili náhle na opuštěnou vesnici

tvořenou primitivními chýšemi z klád vyspárovaných

jílem. Téměř všechny se rozpadaly, z čehož bylo bez

ohledu na naprosté ticho zřejmé, že místo je opuštěné již

delší dobu. Chatrče stály ve dvou řadách vzdálených od

sebe asi dvacet yardů, ale to, co kdysi mohlo být

nazýváno „hlavní třídou“, bylo nyní zarostlé trávou a

polním kvítím. Biggles s Gingerem tudy procházeli jen

pomalu, neboť i tak divoké místo v sobě mělo díky

opuštěným domovům cosi dojemného. Ginger si smutně

pomyslil, jaká je tragédie, když i zde dokázalo pár lidí

zavinit, že se život stal nesnesitelným.

Z neveselých myšlenek ho vytrhl Biggles, který ho

náhle prudce uchopil za ruku. Vylekaně vzhlédl a uviděl,

že Biggles upírá zrak na hroudu měkkého bláta na zemi.

Když se na ni podíval, pochopil, čím upoutala

Bigglesovu pozornost. V blátě byl ostře ohraničený otisk

velké tlapy.

„Tygr,“ zamumlal Biggles. „Musel tudy projít

nedávno. Je jenom kousek před námi. Měj oči otevřené.“

Pokračovali v chůzi, a došli asi do poloviny vesnice,

když Ginger nedaleko před sebou spatřil obraz, který byl

tak zvláštní a děsivý až se musel zastavit. Uviděl tygra.

Zvíře však nezaujalo přikrčený útočný postoj, v jakém

bývá obyčejně vyobrazeno, ale rozvalovalo se na prahu

jedné z chatrčí s hlavou na předních tlapách jako

obyčejná domácí kočka. Ginger ještě stál s tlukoucím

srdcem, když zvíře pomalu zvedlo hlavu, a zrzek

pochopil,

že

byli

zpozorováni.

Pruhova

ná šelma si chvíli dva příchozí prohlížela s komickým

výrazem pootevřené tlamy, která vypadala spíš zmateně

než hrozivě. Pak tygr vstal a pomalu se vydal směrem k

nim. V chování zvířete nebylo až dosud ani stopy po

útočnosti. Vypadalo spíše zvědavě. Je jisté, že i pouhá

zvědavost tygra, který je od vás vzdálen pár kroků, není

příjemná, a Ginger se také nijak dobře necítil. Pistole,

kterou vylovil z kapsy, se mu v této chvíli zdála ubohou

zbraní.

„Nehýbej se,“ zašeptal Biggles.

Sotva to vyslovil, situace se v okamžiku dramaticky

změnila. Mrtvý klid osady přerval výstřel z těžké zbraně,

který se ozval z bezprostřední blízkosti. Současně tygr

vyskočil všemi čtyřmi do vzduchu a dopadl na hřbet.

Okamžitě zase stál na nohou a se strašlivým vrčením si

okusoval bok. Potom s drsným chraplavým zařváním z

hloubi hrdla, s nejhroznějším zvukem, jaký kdy Ginger

slyšel, zaútočil. Zvláštní však bylo, že se nevrhl ke

dvěma mužům stojícím přímo před ním. Vyřítil se k jiné

chatrči, na jejímž prahu se ted objevil muž, který na něj

vystřelil, což bylo jasné podle dvouhlavňové pušky,

kterou držel v ruce. Muž vykročil a zrzka napadlo, že by

měl spíš uskočit dovnitř a zabouchnout za sebou dveře.

Gingerovo nepochopení mužova chování se změnilo

v bezvýhradný obdiv, když uviděl, s jakou netečností se

postavil proti útočící šelmě. Bez mrknutí a s rozmyslem

zvedl pušku k rameni, a aniž by dlouho mířil, vypálil z

druhé hlavně. Kulka zasáhla cíl, a tygr se převalil

podruhé, ale přes vážná zranění nebyla dosud obrovská

kočka zdolána. Nyní se spíše jen plazila, ale stále se

snažila přiblížit ke svému nepříteli, který odhodil teď již

nepotřebnou zbraň do trávy a s vyzývavým výkřikem

vytáhl dýku. Jak by si s tak žalostnou zbraní poradil,

neměl zrzek možnost sledovat, neboť v témže okamžiku

vyrazil k tygrovi Biggles a z bezprostřední blízkosti mu

vpálil kulku z pistole do ucha, takže mu prostřelil mozek.

Šelma se převalila a znehybněla.

Ginger, který se na pár uplynulých vteřin stal jen

ohromeným divákem neschopným pohybu, nyní přiběhl

k Bigglesovi, který stál tváří v tvář nejpozoruhodnějšímu

muži, jakého kdy letci viděli. Vypadal, jako by právě

sestoupil z filmového plátna či divadelního jeviště, kde

hrál roli zanedbaného tuláka. Byl vysoké, mohutné

postavy, snědý a zarostlý, a ačkoli byl oblečen pouze v

hadrech, které byly kdysi uniformou, nevypadal

rozhodně jako ubožák na umření. Vyzařovala z něj

sebejistota hraničící až s nadutostí člověka, který je

zvyklý, že všude kam vstoupí, se setkává s

bezvýhradným respektem. Jen těžko se dalo odhadnout,

kdy se jeho vlasy a vousy naposled setkaly s nůžkami.

Tmavé, vyzývavé a živé oči byly hluboko posazené ve

tváři s vystouplými lícními kostmi, a přestože byl jeho

obličej ošlehaný drsným počasím, byl zvláštně pobledlý.

Jedna jeho polovina byla poznamenána hroznými

jizvami. Stará těžká puška, kterou zvedl ze země a znovu

nabil se zručností prozrazující dlouholetou praxi, mu ted

visela v ohybu paže. Kolem těla měl ovinut nábojový

pás, z něhož vyčnívaly mosazné nábojnice. Zdálo se, že

událost, při které by se většině lidí zježily vlasy hrůzou,

na něj nijak zvlášť nezapůsobila.

Nastala zvláštní situace. Muž namísto výrazů vděku

vůči muži, který mu pravděpodobně zachránil život,

hleděl na Bigglese s čirým nepřátelstvím, a vyštěkl cosi v

jazyce, kterému ani jeden z letců nerozuměl.

Biggles se usmál, a protože cítil nutnost něco říci,

nenapadlo ho nic jiného, než klidně anglicky pronést:

„Promiňte, ale já vám nerozumím.“

Neočekával, že mu jeho protějšek porozumí a

později prozradil Gingerovi, že kdyby měl sebemenší

tušení, že v této divočině žije člověk, který rozumí

anglicky, neodhalil by před ním svou vlastní národnost

tak snadno.

Jenže účinek jeho slov na vousatého cizince byl

téměř komický. Škubl sebou. Vyvalil oči a pak se

zamračil. Prohlédl si Bigglese od hlavy až k patě a pak

zvučným hlubokým hlasem téměř vykřikl: „Ptal jsem se

vás, který čert vám napískal, abyste se pletl mezi mě a

mého tygra?“

Pokud byl cizinec ohromen jazykem, kterým na něj

promluvil Biggles, pak pilotovo překvapení z odpovědi v

angličtině nebylo o nic menší. Stejně se cítil i Ginger,

kterého navíc napadlo, že cizinec má velmi osobité

způsoby, jimiž vyjadřuje dík za záchranu života.

„Promiňte,“ řekl zkroušeně Biggles. „Myslel jsem,

že jste v nebezpečí a…“

„Nebezpečí?“ přerušil ho muž. „Phe! Nic takového,

pane. Svoje tygry si zabíjím sám!“

„Příště si to budu pamatovat,“ řekl chladně Biggles a

pokrčil rameny.

Muž podrobil Bigglese dalšímu pátravému pohledu.

„Proč mluvíte anglicky?“ zeptal se. „Jak je to možné? Co

jste zač? A mluvte, než vás zastřelím.“

Biggles pochopil, že vytáčkami nic nezmůže, a

rozhodl se pro upřímnost, aby co nejrychleji dospěl k

vyjasnění toho podivného setkání. „Odpověď je

jednoduchá, pane,“ řekl. „Mluvím anglicky, protože jsem

Angličan. Je to k pochopení?“

„Hm.“ Muž přemítal o Bigglesově doznání a jeho

oči byly stále plné podezíravosti. „Tak co děláte tady, a

proč máte na sobě ty špinavé hadry?“ zeptal se.

„To je moje věc,“ odvětil Biggles. „Mohl bych se

vás zeptat stejně.“

„Mě?“ Muž se udeřil do prsou v rozmáchlém gestu.

„Já jsem Rus, a je mi jedno, kdo se o tom dozví,“ řekl tak

hlasitě, jako by mu nešlo o nic jiného, než aby byl slyšet

z jednoho konce vesnice na druhý. „A když říkám Rus,

pak myslím opravdový Rus – ze Sankt Petěrburgu,

kterému ti ničemové, kteří tam teď vládnou, říkají

Leningrad. Plukovník Alexej Petrovskij, dříve příslušník

carské kavalerie, nyní pěst boží proti bolševikům a

největší lovec tygrů ve východní Asii.“

Biggles se usmál nad zvláštním vychloubavým

způsobem, jakýmse cizinec představil. „Ta bestie ale

málem ulovila vás,“ připomněl, a lehce se dotkl zabitého

tygra špičkou boty.

„Pche!“ ušklíbl se Petrovskij povýšeně. „Zachoval

jste se sice statečně, pane, to musím uznat, ale jinak by

už má dýka proklála hrdlo toho zvířete, to přísahám při

medvědu svatého Petra. I když tohle nebylo obyčejné

zvíře. Za jeho života prošlo jeho žaludkem nejméně pět

set mužů, žen i dětí. Už dlouho jsem po něm pásl, a

stejně tak dlouho se on pokoušel přidat ke svým obětem

mne. Mne, posledního muže v Kossuri! Měl dokonce tu

drzost přijít za mnou až sem, k mému vlastnímu prahu.

Ted za svou hloupost zaplatil. Ale ještě předtím pro vás

vykonal službu k nezaplacení, protože kdyby se

neobjevil, byli byste zastřeleni vy, a ne tygr!“

„Zastřeleni? Kým?“ zeptal se překvapeně Biggles.

„Mnou přece. Kým jiným?“

„Ale proč byste na nás střílel?“

„Tady se střílí na každého, koho člověk nezná,“

prohlásil plukovník. „Je to jediný způsob, jak žít v míru,“

dodal prostě. „Ale kdo jste vy, a proč máte na sobě ty

směšné šaty?“

„Mé jméno a poslání si zatím raději nechám pro

sebe,“ řekl Biggles lhostejně.

„Zcela správně,“ souhlasil Petrovskij. „Muž by si

měl hledět vlastních záležitostí. Omlouvám se za své

otázky. Jakpak je v Londýně?“

„Když jsme tam byl naposled, vypadalo to tam

docela příjemně. Dokonce ani nepršelo,“ řekl Biggles.

„Znáte Londýn?“

„Jestli znám Londýn?“ Plukovník vypadal, jako by

jej otázka téměř urazila. „Pane,“ zahřímal, „v dobách,

kdy ještě muži byli muži, a džentlmeni bojovali na život

a na smrt o dámskou ruku, byl Londýn mým domovem.

Všichni tam znali Petrovského z ruského velvyslanectví.“

Vzdychl. „Ach, to byly časy.“

V té chvíli měl již Biggles samozřejmě jasno. Tak

tohle je Alexej Petrovskij, muž, který dělal Mayneovi

průvodce během jeho první cesty do tohoto kraje. Není

divu, že jej Mayne nazval ohromujícím chlapíkem.

Rozhodl se, ještě jej trochu vyzkoušet, než mu sdělí, že

Mayne není daleko.

„Nedělal

jste

někdy

průvodce

britskému

důstojníkovi jménem Mayne, který zde byl na lovecké

výpravě?“ napověděl.

Petrovskij

nadšeně

rozpřáhl

paže.

„Mayne?

Samozřejmě! Výtečný přítel, ačkoliv jako lovec se mi

nemohl rovnat. Je stále tak háklivý na maličkosti? Napadl

nás tehdy mizerný nosič. Chtěl jsem ho utlouci, ale

Mayne měl námitky. Absurdní. Je to jediný způsob, jak

se vypořádat s takovou chátrou. Nejsou nikomu k užitku.

Jste lovec?“

„Jaký jiný důvod by mohl člověka přivést do této

země?“ uhnul Biggles.

„Jistěže! Ale proč, u medvěda svatého Josefa, máte

na sobě ty hrozné šaty?“

„Mysleli jsme, že budeme méně nápadní,“

odpověděl Biggles po pravdě.

Petrovskij zavrtěl hlavou. „Je smutné vidět muže,

který se stydí za své šaty. Ze mne svléknou uniformu

teprve po smrti. Korejci jsou jen odpad. Pravda, několik

jich nechám tudy projít, protože mi přinášejí náboje a

vodku, bez které by se nedalo žít. Zrovna dnes přišli dva,

takže jsem díky jim a svatému Tomáši opět zásoben.

Napijete se se mnou?“ Plukovník vytáhl z vaku

obrovskou stříbrnou otlučenou čutoru.

„Bylo by pro nás velkým potěšením napít se s

vámi,“ odpověděl Biggles, „ale bude lepší, když si své

zásoby budete šetřit pro sebe.“

„Proč?“ zamračil se Petrovskij.

„Protože už možná další nedostanete.“

Petrovskij se zamračil ještě víc. „Proč?“

„Říkal jste, že tu dnes byli dva Korejci?“

„Tak jest.“

,A odešli tudy?“ ukázal Biggles.

„Ano.“

„Před několika hodinami byli napadeni tlupou

jezdců, kteří je téměř ubili a pak odvlekli s sebou.“

Plukovníkova tvář potemněla vztekem. Zuřivě a

dlouze zaklel. „Proč jste to dopustili?“ zeptal se nakonec.

„Seděl jsem v tu chvíli na stromě,“ vysvětlil Biggles.

„Měl jste nějaký důvod, pro který jste nemohl

slézt?“

„Neměl jsem pušku.“

„Měl jste pistoli.“

„Co zmůže pistole proti několika šílencům?“

„Alespoň byste zemřel jako muž!“

„Neměl jsem zrovna v tu chvíli chuť umírat,“ řekl

Biggles chladně. „A kromě toho mým posláním zde není

ochrana potulných prodavačů vodky.“

„Ale kde mám teď, k čertu, shánět vodku?“ zařval

Petrovskij.

„To je zase vaše věc, drahý pane,“ odpověděl

Biggles. „Dodávka vaší vodky je mi naprosto lhostejná, a

pokládám za vhodné vás upozornit, že pokud budete

křičet jako doposud, budeme patrně dost brzy sdílet osud

vašich korejských dodavatelů.“

„Já? Zmlácen? Haha.“ Plukovník vybuchl smíchy.

„To je dobré. Ti špinavci se sem neodváží.“

„Proč ne?“

„Protože se mne bojí. Oni vědí, že Alexej Petrovskij

se nebojí nikoho na světě. Když vystřelím, zabiji. A

kromě toho mají strach z pastí, kterými je tato země

poseta.“

„Vidím, že ty surovce znáte?“ ponoukal Rusa

Biggles ve snaze dostat z něj další informace.

„Jestli je znám? Samozřejmě, že je znám!“ vykřikl

Petrovskij. „Ďáblovi zplozenci to jsou, pane.“

„Chápu správně, že žijete zde, v této vesnici?“

„Jistě. To mi připomíná, proč vlastně stojíme venku?

Pojdte a připojte se ke mě na malé občerstvení.“

Rus vykročil napříč vesnicí směrem k chatě, která

byla o něco větší a v trochu lepším stavu, než ostatní.

Biggles a Ginger se za ním trochu opozdili. Ginger

tiše řekl: „Neuvěřitelný člověk.“

„Tohle je vůbec neuvěřitelná země,“ odpověděl

Biggles prostě.

Vnitřek domu byl rovněž neuvěřitelný, alespoň pro

Gingera. Místnost, do které byli uvedeni, sloužila na

první pohled jako výstavní síň tygřích kožešin. Kůže

visely na všech stěnách a ležely i na podlaze. Pokrývaly i

lůžko, které nahrazovalo židle. Kožešiny byly v podstatě

všude, a místnost díky jim páchla plísní. Ginger si

pomyslel, že Rus nepřeháněl, když se prohlašoval za

velkého lovce. Kolem bylo rozvěšeno nejméně tucet

pušek, kulovnic i brokovnic, různých, převážně starých

typů. Na podlaze se válela hromada prázdných krabic od

nábojů a na krbové římse stály v řadě prázdné nábojnice.

„Posadte se, prosím, pánové,“ požádal je Petrovskij,

a odkudsi vylovil sklenky a černou láhev.

Biggles odmítavě zamával nikou. „Děkuji, já

nebudu,“ řekl.

Rus pokrčil rameny. „Jak chcete.“

„Nebudete nás považovat za nezdvořáky, když se u

vás nezdržíme dlouho, že ne?“ zeptal se Biggles. „Máme

ještě kus cesty do tábora. Mimochodem, asi vás bude

zajímat, že je s námi váš starý přítel kapitán Mayne.“

Petrovskij, který do sebe právě zvrhl sklenici vodky,

se málem zadusil. „Hrome! U medvěda svatého

Antonína, to je skvělá zpráva!“ vyjekl. „Musím se za ním

vypravit hned, jak stáhnu poslední zvíře. Žiji jen pro

zabíjení tygrů – a bolševiků. Myslím si, že lepší

zaměstnání snad ani neexistuje. Bolševici mě uvrhli do

vězení.“

„Proč?“ otázal se Biggles.

Rus se napřímil v celé své výšce, a položil si ruku na

srdce. „Protože já, Alexej Petrovskij, jsem odmítl plnit

rozkazy opilých vzbouřenců, kteří vtrhli do carských

paláců přes mrtvoly mých přátel. Proto

Lovec Petrovskij

mne uvrhli do žaláře – mne, kozáka, plukovníka

carské gardy a vítěze stovky soubojů na kordy i na

pistole! Ale nedokázali mne tam udržet! To tedy ne, při

medvědu svatého Michala. Tu noc, kdy jsem uprchl, jsem

jich zabil šest. Jen šest, protože víc jich tam nebylo.“

Ginger naslouchal v úžasu této mimořádné

přednášce. Vůbec mu nebylo jasné, jak na plukovníkova

slova reagovat. Ten člověk se mohl vytahovat, ale na

jeho slovech muselo být i něco pravdy.

„Kdo jsou ti muži, kteří zbili Korejce?“ otázal se

Biggles, který se stále pokoušel získat další informace.

„Vypadali jako Mongolové.“

„Jsou to Mongolové,“ potvrdil Petrovskij. „Dělají

špinavou práci pro prince Ling Sooa. Prince! Haha! Není

to nikdo jiný než sprostý mandžuský bandita, obyčejný

voják, který dezertoval z armády a utekl sem před řadou

let. Loupežemi a vražděním si pomohl k bohatství, a

najímáním dalších vrahů dostal zemi pod svou nadvládu.

Úspěch mu tak stoupl do hlavy, že se teď chvástá, že

dobude celý svět.“

„Opravdu?“ zahučel Biggles pomalu, protože

plukovníkova poznámka byla velice důležitá. „Jak to

hodlá udělat?“

Odpovědí mu bylo plukovníkovo pohrdavé gesto.

„Kdo by se o to zajímal? Ale jisté je, že ten člověk má

stálý zdroj zbraní, asi od bolševiků. Z celé země se ke mě

dostaly podivné zprávy.“

„Podivné zprávy se dostaly i ke mě,“ řekl Biggles,

který se snažil, aby pramen zpráv náhle nevyschl.

Rus pochopil. „Ha! Takže proto jste tady? Britové

měli vždy dobrý čich na zprávy. Můžete se spolehnout na

veškerou mou pomoc, kterou vám budu schopen

poskytnout. Nikdo nenávidí ty smrduté barbary víc než

já. Viděl jste přece, co udělali z téhle země?“

„Ano, to jsem skutečně viděl,“ kývl Biggles a vstal.

„Ale ted už musíme jít dál, jinak nás zastihne soumrak

před návratem do tábora, a naši přátelé o nás budou mít

obavy.“

„Obavy? Proč by měli mít obavy? Jste snad děti?“

„To jistě ne, ale slíbili jsme, že se vrátíme.“

„Pak musíte jít, protože muž má vždy dostát svému

slovu,“ řekl Petrovskij. „Kde je váš tábor? Musím se u

vás zastavit.“

Biggles zaváhal. Nikoliv proto, že by muži před

sebou nevěřil. Nechtěl ho ani urazit, protože v něm mohli

mít užitečného spojence. Na druhé straně se však obával,

aby jim Rus nezpůsobil potíže svým žvaněním. Nakonec

se rozhodl riskovat a informovat ho.

„Těším se, že vás zase brzy uvidím,“ řekl. „Jistě

však uznáte, že by nám neprospělo, kdyby o naší

přítomnosti zde vědělo příliš mnoho lidí.“

Petrovskij se uklonil. „Chápu vás dokonale, pane. O

vaší přítomnosti neřeknu nikde ani slovo. Pokud v tomto

pekle existuje jediný muž, kterému je možné věřit, jsem

to já. Já, Alexej Petrovskij, jsem ztělesněním diskrétnosti.

Jste si jist, že si nedáte kapku vodky, než se vydáte na

cestu?“

„Zcela jist, díky.“

Starý kozák mírně zrozpačitěl. „Odpusťte, že si

dovoluji mít k vám prosbu, když se známe tak krátce, ale

– eh – neměli byste náhodou – eh – u sebe kousek

čokolády?“

Biggles zamžikal. „Čokolády?“

„Je to má jediná slabost,“ prohlásil Petrovskij

omluvně a ne zcela pravdivě. „Po celý život jsem

čokoládu zbožňoval, ale zde, bohužel, ji není možné

sehnat za žádnou cenu.“

Ginger se neubránil úsměvu. Představa obrovského

vousatého poustevníka z divočiny, prahnoucího po

sladkostech, mu připadala tak absurdní, že nedokázal

uvěřit svým uším.

„Lituji, ale nemám u sebe žádnou,“ odpověděl vážně

Biggles, který pochopil, že pro Rusa to není věc, jež by

byla k smíchu. „V táboře nějakou máme. Až se u nás

zastavíte, bude pro vás připravena.“

Petrovskij se rozzářil. „Teď si tedy můžete být jisti,

že mne brzy uvidíte,“ prohlásil. „Au revoir. A

nezapomeňte, má puška je vám k službám.“

„A naše čokoláda zase k vašim,“ odpověděl Biggles

s úsměvem. „Zatím tedy nashledanou.“

„Adieu. Držte se při okraji rákosí, a nemusíte se bát

pastí.“

Biggles s Gingerem vyrazili. Zbytek cesty uběhl bez

jakýchkoli událostí. Právě když se soumrakem začali

vyletovat světlušky a moskyti, dorazili unavení a

zaprášení poutníci na břeh jezera v místech, odkud byl

dobrý výhled na ostrov. Hvízdnutím přivolali kánoi, a za

pár minut byli v táboře, který, jak jim Algy řekl, byl

strachem o ně vzhůru nohama. Konečně dostali pořádné

jídlo a během večeře téměř hodinu vyprávěli o zážitcích

uplynulého dne.

Mayne byl pochopitelně zaujat jejich setkáním s

Petrovským. „Je to prazvláštní stvoření,“ poznamenal.

„Prazvláštní!“ opakoval Biggles. „To je slabé slovo.

Podle mě je víc než napůl blázen. Jen doufám, že se

nepřijde vyřvat ještě sem.“

„Když je střízlivý, nejsou s ním potíže,“ vysvětlil

Mayne. „Když do sebe ale nalije svoji dávku té pekelné

vodky, dokáže věci neuvěřitelně zkomplikovat. V tom

stavu je schopen všeho.“

„To věřím,“ odpověděl Biggles suše.

„Co to všechno pro nás bude znamenat, starouši?“

zeptal se Bertie, když Algy odešel vyvolávat fotografie.

„Pokud ještě dokážu rozumně uvažovat, pak je můj

závěr následující. Dorazili jsme na správné místo.

Každopádně se zde něco děje. Důležitou postavou je tu

ten čínský bandita – princ. Podle mého názoru se jedná

jen o loutku. Možná je bohatý a možná má velké plány,

ale nemá na to, aby je uskutečňoval s pomocí únosů

britských nebo kanadských vědců. To ne. Za ním ještě

někdo stojí, a ten někdo je Evropan. Nasvědčuje tomu ta

černá stíhačka. Tu nemohl pilotovat mongolský

domorodec. Ber to takhle. Tenhle Ling Soo, vládce

zdejšího kraje, je pouhá loutka. Je užitečný tím, že

dokáže zabránit pohybu nežádoucích vetřelců v zemi.

Nepochybuji o tom, že až budou běloši, kteří za ním stojí,

hotovi se svou prací, pošlou ho tam kam patří. Nevěřím,

že jej náš Rus zná osobně. Vlastně ani neví mnoho o tom,

co se děje, ale dosud se jej to nijak zvlášť nedotýkalo.

Pokud je o letecký průzkum, Birada skončila. To

znamená, že dál létat nemůžeme. Příště se budeme muset

pohybovat pěšky. Fotografie nám poslouží místo mapy, a

podle nich se dáme do pátrání. Nerad se někde brouzdám

pěšky, ale nic jiného nám nezbývá.“

„Na tu příšernou výpravu se vydáme všichni?“

zeptal se Bertie.

„Ne. Někdo bude muset zůstat v táboře, aby ho

ohlídal a staral se o kánoi. Pravděpodobně to bude Algy,

protože je důstojníkem zodpovědným za dopravu. Zbytek

půjde.“

„Co přesně hodláš udělat, tedy, pokud rozumíš, na

co se chci vlastně zeptat?“ otázal se Bertie.

Biggles potáhl z cigarety. „Pokud se mě chceš

zeptat, jestli mám plán, odpověď zní ne. Jediné, co

můžeme udělat, je dojít na místo, kde jsem havaroval s

Biradou, a tam vybudovat další základnu, ze které

budeme podnikat průzkumné výpravy, abychom zjistili,

co je třeba.“

„Jak hodláte využít Petrovského?“ zeptal se Mayne.

„Prozatím bude lepší, když ho vynecháme,“ rozhodl

Biggles. „Moc mluví a také moc pije. Pokud sem dorazí,

Algy ho zásobí čokoládou, aby byl od něj pokoj.“

„A kdy začneme s pěší turistikou?“ chtěl vědět

Ginger.

„Mohli bychom začít hned ráno. Čím dříve, tím lépe.

Nemáme důvod, abychom tu dřepěli déle, než je

nezbytně nutné. Budeme si muset s sebou vzít nějaké

potraviny. Můžeme být pryč několik dní. Ještě

promyslím, jaké vybavení budeme potřebovat. To je

prozatím všechno. Jsem utahaný a už nedokážu déle

snášet moskyty, takže odcházím na kutě.“

Biggles zalezl do stanu.

KAPITOLA SEDMA

KROK DO NEZNÁMA

Biggles začal s přípravami na expedici druhého dne

hned za rozbřesku. Noc se všem zdála dlouhá, neboť

spánek znepříjemňovali moskyti, kteří lehce překonávali

všechny nastražené překážky. Pro Bigglese, stejně jako

pro ostatní, bylo vstávání úlevou. Ačkoli si po celou dobu

neposteskl, věděl, že hmyz je něčím mnohem horším než

jen drobnou mrzutostí. Bylo totiž jasné, že mají co dělat

se strašným rodem Anopheles, a že je pouze otázkou

času, než on nebo jiný člen skupiny – popřípadě všichni –

onemocní malárií, kterou komáři přenášejí. Biggles na to

myslel již v Londýně a výprava s sebou vezla zásobu

chininu. Teď přišel čas rozdělovat hořký lék bez výjimky

každému.

Nebyla to však jeho jediná starost. Trápila ho i

časová tíseň. Putování neznámou oblastí skrývalo

nebezpečí, že výprava ztratí někde cestou mnoho času.

Biggles dobře znal cenu včasného začátku a věděl, že čas

ztracený ráno, se někdy již nedá dohnat.

Příprava potravin a vybavení na cestu jim trvala

dlouho, neboť se nedalo hazardovat v odhadu, jak

dlouhou dobu stráví v divočině. Biggles odhadoval, že i

když vše půjde hladce, budou mimo tábor nejméně tři až

čtyři dny. Lámal si s tím hlavu a promýšlel cestu velice

podrobně. Největší pozornost věnoval tomu, aby

nezapomněli na nic, co považoval za potřebné. Jeho a

zrzkova výstroj musela být upevněna na opascích pod

košilemi, protože do ní patřila i řada věcí, které by u

korejského lovce působily víc než nezvykle. Šlo

například o nůžky na drát, pilky na kov, pilníky, baterky

a také o železné zásoby potravin a automatické zbraně.

Museli se vzdát i náramkových hodinek.

Bylo půvabné ráno, a výprava se vydala na cestu

kolem páté hodiny, kdy již nad táborem přelétala početná

hejna kachen, hus a labutí po zrůžovělém nebi se

zlatavým nádechem vycházejícího slunce. Algy měl

muže pouze doprovodit s kánoí na pevninu, kde je vysadí

a vrátí se zpět.

„Kdyby se tu objevil Petrovskij, dej mu nějakou

čokoládu a snaž se, ať moc nekřičí,“ zněl poslední

Bigglesův příkaz Algymu.

A potom pádloval Algy zpátky, zatímco muži ze

skupiny se jeden za druhým vydával stezkou, kterou si

Ginger a Biggles pamatovali ze včerejšího večera.

Biggles kráčel první.

První čtyři hodiny pochodovali vytrvalým ostrým

tempem, a jen jednou za hodinu si dělali pětiminutovou

přestávku na odpočinek a kontrolu nákladu. Jediné

zpoždění zavinilo Bigglesovo rozhodnutí vyhnout se

vesnici Kossuri, kde hrozilo nebezpečí, že narazí na

Petrovského. Ten by se k nim patrně chtěl připojit, a ač

Biggles nepochyboval o jeho dobrých úmyslech, nepřál

si mít ho s sebou. Měl obavu, že by Rus provedl cestou

něco nevhodného. Obešli ves velkým obloukem.

Nedalo se říci, že by pochod místní krajinou byl

snadný. Také v civilizovaných krajích bývají pochody

živou přírodou náročné, ale zdejší krajina byla

nepoměrně divočejší. Chyběly zde stezky, nebyly tu

mosty či lávky přes potoky a říčky, a poutníci se proto

museli často brodit po pás ve vodě a držet svá zavazadla

vysoko nad hlavou, aby je uchránili před vlhkostí. Širé

bažinaté oblasti procházeli celí nastražení obavou ze

zákeřného bahna, a pokud se jim nepostavila do cesty

některá z těchto překážek, pak naráželi alespoň na husté

rákosí, které ztěžovalo rozhled a zpomalovalo rytmus

chůze. Na suché zemi, když náhodou na nějakou narazili,

se zase bylo třeba vyvarovat pastí. Biggles se rozhodl pro

stejný způsob jejich vyhledávání jako včera. Jednu jámu

již minuli. Byla umístěna na stezce vyšlapané zvěří a na

jejím dně ležely zbytky něčeho, co bylo kdysi člověkem.

Nic jim nemohlo silněji zdůraznit děsivou hrozbu těchto

pastí.

Jinak se však vyhnuli všem tygrům a medvědům a

kolem jedenácté došli ke svému prvnímu cíli. Tím bylo

místo dosud čpící kouřem, kde včera spadla a shořela

Birada. Přibližovali se velmi opatrně, protože počítali se

zvědy, kteří sem mohli být vysláni, aby místo sledovali.

Ginger propátral okolí z koruny blízkého stromu, ale

nepohnulo se tam nic. Po časném obědě pokračovali dál

v cestě, nyní již s opatrností výsadku pohybujícího se na

území nepřítele. Biggles sledoval stopy mongolských

jezdců, nepřehlédnutelné ve vysoké suché trávě.

Průzkumná skupina se sice dosud nesetkala s lidskou

bytostí, k jejímuž oslovení by potřebovala tlumočnické

schopnosti kapitána Maynea, ale o to užitečnější byla

kapitánova

znalost

krajiny,

což

samo

o

sobě

zdůvodňovalo nepostradatelnost toho muže ve výpravě.

Čas od času porovnával Biggles fotografie, které pořídili

předešlého dne, se vzhledem krajiny. Snímky byly

vítanou pomůckou, protože odhalovaly daleko víc o

povaze a rázu krajiny než by dokázala mapa, i kdyby ji

měli po ruce.

A tak došli bez sebemenších nehod až na okraj

malého smíšeného lesíka, na němž jim byla na první

pohled nápadná temně sytá zeleň ořešáků. Zde Biggles

rozhodl rozbít tábor. Důvodem jeho rozhodnutí byly

předběžné výpočty, podle nichž se právě nacházeli

zhruba pět mil od nepřátelského tábora, a pravděpodobně

ještě méně od rovného zákopu, který zpozorovali ze

vzduchu. Prohlásil, že pokračovat dál společně by nebylo

moudré, neboť hrozí nebezpečí, že každým okamžikem

narazí na živou nebo mechanickou nepřátelskou obranu.

V každém případě bude lepší mít někoho v záloze pro

případ nenadálé události, a také bude třeba hlídat rezervní

potraviny. Muži se proto proplížili mezi stromy a usedli

tam s hrnci studeného čaje, aby si projednali další postup.

Všichni byli pokrytí blátem, poškrábaní a poštípaní

hmyzem, a zpocení z poledního žáru. Biggles je

upozornil, že až dosud šlo všechno hladce, což je však

jen o důvod víc, aby očekávali blízký příchod obtíží,

překážek a nebezpečí. Prohlásil, že nejdříve chce zblízka

zjistit, na co vlastně narazí u čáry, kterou ze vzduchu

pova

žoval za zákop. Připustil, že se může ukázat, že jde o

něco zcela jiného, neboť si nedokázal představit, k čemu

by tady mohl zákop sloužit. Na fotografii šlo o nápadnou

čáru, dosud se však nedalo přesně říci, co vyznačuje.

Průzkumná skupina proležela více než hodinu ve

stínu stromů, aby si odpočala a dala si do pořádku

výstroj. Slunce se přehouplo na západní stranu oblohy,

když se Biggles zvedl. Chystal se na další cestu, ve které

měl od této chvíle pokračovat dál pouze s Gingerem.

Bertie a Mayne měli zůstat tady, připravit přístřešek z

větví pro případ, že by se změnilo počasí. Bylo nutné

zamaskovat stanoviště a potom ho střežit.

„Máš představu, jak dlouho budeš pryč, starý

brachu?“ zeptal se Bertie.

„Ani tu nejmenší,“ odpověděl Biggles. „Všechno

záleží na tom, co zjistíme. Můžeme se vrátit za hodinu

nebo také za dva dny. Ale vrátíme se, jak jen to bude

možné, tím si budte jisti. Chovejte se tu jako myšky.

Pravidla akce znáte. Ve dne používejte hlavně oči, v noci

uši.“

„Myslíš, že by se vám mohlo podařit přivést s sebou

ty chudáky vědce?“

„Obávám se, že by to byla předčasná úvaha,“

odpověděl Biggles. „Mohlo by se to podařit, ale než

zjistíme, zda tu někde opravdu jsou, a jak je hlídají, bude

nás ještě čekat spousta práce. Jdeme Gingere. A potichu.

Tohle plížení lesem mě ničí. Moje nohy jsou zvyklé

dupat na pedály, a ne našlapovat jako kočka.“

Biggles s Gingerem v těsném závěsu zanechali

Bertieho a Maynea v úkrytu stromů, a vyrazili kočičím

krokem vpřed. Zrzka napadlo, že konečně vypadají

přesně tak, jak mají. Špinaví a zablácení až po uši

připomínali dva ubohé Korejce, kteří zabloudili.

Povrch byl v těchto místech přece jen k chůzi

vhodnější, ačkoli i zde naráželi na bahnité potoky a

močálovitá místa, která bylo nutno překonávat s velkou

opatrností. Kraj vpředu byl mírně zvlněný, a z převážné

části porostlý suchou, přerostlou trávou, vysokou přes

yard. Níže položená místa zarůstal ještě podstatně vyšší

orobinec a na sušších, vyšších místech bujela džungle

palem a bambusů propletená místy planou vinnou révou.

Kromě osaměle rostoucích starých stromů míjeli i husté

houštiny stromového mlází.

Na vrcholku každé terénní vlny, na který se s velkou

opatrností vyšplhali, se Biggles zastavoval a zkoumal

prostor před nimi, než dal pokyn k další chůzi. V tak

dokonalém přírodním krytu by jim za běžných okolností

nehrozilo nebezpečí odhalení, jenže Bigglese i Gingera

znepokojovalo, že okolní divočina byla plná zvěře. Co

chvíli vyplašili hejno bažantů, sluk nebo divokých husí,

což, jak zrzek správně tušil, nemohlo ujít nikomu, kdo by

číhal poblíž jejich cesty. Nedalo se tomu nijak zabránit,

ale Biggles v té nesnázi objevil i lepší stránku. Se

stejnými potížemi se totiž potýkal každý, kdo by se k nim

snad chtěl nepozorovaně přiblížit. V jednu chvíli se

zdálo, že taková situace nastala. Naštěstí se však ukázalo,

že se jedná o planý poplach, neboť rušitelem klidu byl

osamělý rezavý vlk, který zmizel, jakmile zvětřil lidský

pach. O chvíli později přeběhlo kousek před zrzkem a

Bigglesem stádo srnčí zvěře. Všude kolem byla spousta

stezek vyšlapaných zvěří, což Biggles ocenil, neboť

stopy zvěře maskovaly jejich vlastní šlépěje.

Tímto způsobem urazili podle Gingerova odhadu asi

tak čtyři míle, a stále nenarazili na jedinou známku lidské

přítomnosti nebo činnosti. Zatím měli tento opuštěný svět

sami pro sebe. Terén před nimi vyhlížel stále stejně, jen

byl poněkud hustěji zalesněn. Po jejich pravé ruce se

rozkládal protáhlý jezerní záliv, který připomínal v

klidném povětří tabuli tyrkysově zbarveného skla. Na

jeho mělkých březích se hašteřila a sbírala potravu

spousta brodivých ptáků. Mezi nimi stálo na jedné noze

několik jeřábů pozorujících okolí s výrazem naprosté

nudy. Po levé straně se rozkládala mokřina, a v dálce za

ní vrcholky hor vytvářející dojem zubatého obzoru.

Během jedné ze zastávek, které byly nyní ještě

častější, řekl Ginger, že pokud půjdou tím tempem dál,

nedostanou se rozhodně zpátky před setměním. Na to

odpověděl Biggles, že je to celkem jedno, protože měsíc,

který je nyní téměř v úplňku, jim poskytne tolik světla,

kolik potřebují. Rovněž poznamenal, že až se setmí,

každá oblast obydlená lidmi bude pravděpodobně snáze

rozeznatelná díky umělému osvětlení. Proto jim tma

prospěje víc než denní světlo, i když, jak Biggles uznal,

je světlo viditelné za noci bídným vodítkem, neboť se

podle něj jen obtížně odhaduje vzdálenost. Silné světlo

ve vzdálenosti několika mil vypadá za noci téměř stejně,

jako slabé světélko na dosah ruky.

„Samozřejmě,“ pokračoval Biggles, „je možné, že

nepřítel bude dodržovat v noci zatemnění, ale doufám, že

v tak odlehlé oblasti to nebude považovat za nutné. V

každém případě se během války jasně ukázalo, že

stoprocentního zatemnění se dosáhnout nedá. Jednou

jsem prováděl takovou zkoušku: z výšky pěti tisíc stop

jsem bez potíží rozeznal světlo při zapalování cigarety. V

okolí tehdy nesvítilo nic jiného. Podle mne,“ změnil

náhle téma hovoru, „nemůže být ten zákop, nebo co to

vlastně je, už příliš daleko. Pojďme dál.“

Nad krajem se začal snášet soumrak, a pod

šednoucím nebem se kamsi do neznáma línala nekonečná

husí hejna. Jejich chraplavý křik přehlušoval všechno

ostatní, a proto nebyly slyšet zvuky, které by se za

normálních okolností přeslechnout nedaly.

Biggles s Gingerem se prodírali širokým pruhem

porostu orobince, který lemoval potok, když se Biggles,

který šel o kousek napřed, otočil se zmateným výrazem v

obličeji.

„Poslouchej,“ řekl. „Slyšíš také ty divné zvuky

kousek před námi? To nejsou ptáci – nebo snad ano?“

Ginger nastražil sluch. Zvuků, na které jej Biggles

upozornil, si všiml sám o něco dříve. Šlo o přerývaná,

nesouvislá vyjeknutí, připomínající spíše štěkání opičí

tlupy než štěbetání ptačího hejna. Neměl nejmenší

potuchy, kdo nebo co vydává takové zvuky a tak se jen

ušklíbl a pokrčil rameny.Biggles pokračoval asi padesát

yardů vpřed, a pak náhle strnul a přikrčil se. Zároveň

Gingerovi prudce naznačil, aby udělal totéž. Ginger se

shrbil, pokračoval však opatrně dál, až se dostal na

Biggle-sovu úroveň. Oponou štíhlých rákosových stvolů

spatřil obrázek, který mu dal odpověď ne na jednu, ale

hned na dvě otázky, které je dosud trápily. Sotva čtyřicet

yardů před nimi leželo to, co s Biggle-sem považovali za

zákop. Nebyl to zákop, omyl však byl pochopitelný.

Vpředu se rozkládal temný sráz rašeliniště, jaké znali ze

Skotska. Tvořil stěnu vysokou deset stop, která se táhla v

délce sedmdesáti nebo osmdesáti yardů. Pracovalo na ní

asi čtyřicet či padesát mužů. Vlastně s prací právě končili

a uklízeli nářadí. Většina z nich byla očividně korejského

původu, ale vyskytovali se mezi nimi také chlapíci

připomínající svým vzezřením místní obyvatele. Byli to

zřejmě Orochoni či příslušníci podobných domorodých

kmenů, kteří byli zajati a donuceni tady pracovat. Jedno

bylo docela jisté. Vládla jim banda otrokářů, protože

kolem lopotících se mužů postávali v rozestupech

puškami ozbrojení muži připomínající Mongoly, muži

nápadně podobní těm, kteří včera před jejich očima

surově zbili dva korejské kupce. Možná, že šlo dokonce o

tytéž muže, neboť v jejich blízkosti bylo uvázáno několik

koní. Vysoký muž, který měl očividně skupinu pod

velením, byl rozhodně totožný s tyranem, který tak

skvěle vládl bičem. I nyní jej měl u sebe. Stál vedle

svého koně, vykřikoval jeden rozkaz za druhým a jeho

pomocníci je po něm opakovali. Podivný štěkot, který

přiměl Bigglese, aby se zastavil, byl vysvětlen. Nad

místem se neslo štěkavé překřikování se otrokářů.

Dělníci podle všeho právě dokončili svoji práci, což

však neznamenalo, že budou odpočívat. Většina z nich

nesla na ramenou velké proutěné koše plné tmavých

kostek lignitu, které odsekávali po celý den z ložiska.

Další nesli nářadí, které používali při práci a všichni se

přesouvali k blátivému úvozu, nedaleko něhož se krčili

Biggles s Gingerem. Na cestě se řadili do zástupu, ve

kterém měli pravděpodobně odpochodovat na místo, kde

stráví noc. Špinaví muži, odění v cárech, byli vyzáblí na

kost. S očima bez života se mlčky pohybovali shrbení

pod svým nákladem. Připomínali uštvané soumary – a

jako takoví zde také sloužili.

Ginger hleděl s narůstajícím pobouřením na tragické

divadlo, když do něj Biggles šťouchl a přidušeně

zašeptal: „Pojd, tohle je naše příležitost. Pamatuj, že jsi

němý. Chovej se jako ostatní a hlavně si všímej

orientačních bodů.“

Sotva to dořekl, vykročil a v mžiku se vmísil mezi

nejbližší muže. Zrzek ho automaticky následoval, ale

drzou opovážlivost Bigglesova činu si plně uvědomil, až

když se nahrbil pod tíhou rýčů, které spočinuly na jeho

zádech. Na okamžik mu podklesla kolena. Pak si však

všiml, jak Biggles unaveně, ale odhodlaně postupuje s

ostatními, a vzpamatoval se. Musí hrát svou roli tak

dobře, jak jen mu to horečně tlukoucí srdce dovolí. Stejně

jako všichni ostatní se i on zařadil do zástupu, kolem

kterého švihal bič jejich všemocného vládce. Stále se

však nemohl vzpamatovat z náhlé změny. Jediným

krokem přešel z klidného místa pozorovatele do tak

děsivého nebezpečí, až jej napadlo, zda má Biggles

vůbec nervy. Tak náhlá rozhodnutí byla pro velitele

typická. Zrzek s ním již zažil mnoho podobných

okamžiků.

„Tak chladnokrevná drzost se nedá nacvičit,“

zamumlal tiše.

Bigglesův záměr pochopil hned. Namísto plížení

kolem cíle v bažinách nyní vejdou přímo do jámy lvové.

To byl určitě Bigglesův plán, který vypadal docela

jednoduše. To jediné, čeho se Ginger obával, byla cesta

zpět. Mnohokrát mu Biggles připomínal starou vojenskou

poučku, aby měl vždy volnou ústupovou cestu, ale teď se

zdálo, že na ni velitel zapomněl, nebo ji zcela zavrhl.

Nebudou mít možnost spolu mluvit, pokud nebudou chtít

podstoupit smrtelné nebezpečí. Všichni zajatci byli přece

hrůzným způsobem zbaveni jazyka. Pokud by tedy byli

vetřelci přistiženi při mluvení, potká je přinejmenším

stejný,

ne-li

horší

osud.

Zatímco Gingerovi táhly hlavou chmurné myšlenky,

zástup se konečně seřadil. Zrzek si myslel, že ted se dá

kolona do pohybu, ale mýlil se. K jeho zděšení začal

snědý Mongol obcházet zajatce a pravděpodobně

zjišťovat, zda nikdo nechybí. Ginger si byl jist, že s

něčím takovým Biggles nepočítal. Strážce asi zjistil

nějakou nesrovnalost, protože se kontrola opakovala. Se

zmateným výrazem odstoupil a cosi ohlásil vůdci, který

jeho snažení po celou dobu sledoval se vzteklým

výrazem ve tváři. Následovala krátká debata a počítání se

opakovalo. Nakonec však nejspíš věznitelé došli k

závěru, že k chybě došlo při počítání před odchodem na

pracoviště a to nebylo nic tak závažného. Dva otroci

navíc byli přece lepší, než kdyby jich pár chybělo. Zdálo

se, že je tím celá věc vyřízena. Mongol vyštěkl rozkaz a

zástup se dal do pohybu.

Okamžitá reakce všech zajatců na povel odhalila

Gingerovi další nebezpečí. Otroci nemluvili, ale slyšeli a

příkazům také rozuměli. Ginger neporozuměl ani

jedinému zaštěknutí. Napadlo ho, co by asi následovalo,

kdyby on sám dostal nějaký rozkaz, kterého by

neuposlechl. Raději se tou myšlenkou přestal zabývat.

Lidský had se vinul bezútěšně vyhlížejícími močály

bezbarvými v šedém soumraku.

Ginger již během svého krátkého života podnikl

řadu zvláštních a mnohdy nepříjemných pěších pochodů,

ale ten dnešní, pomyslel si chmurně, byl ze všech

nejhorší. Jedinými zvuky, které se ozývaly kolem, bylo

šoupání nohou mužů po zemi a chřestění zbroje strážců,

kteří objížděli zástup na koních. Vše kolem připomínalo

zrzkovi spíš noční můru než strašlivou skutečnost.

Pokoušel se alespoň si zapamatovat významné orientační

body v krajině, ale mnoho jich nenacházel a byly daleko

od sebe. Když se zástup blížil k cíli cesty, propadl Ginger

záchvatu malomyslnosti. Zpět do skutečnosti ho přivedlo

až poklepání Bigglesovy ruky na jeho rameni.

Nalézali se nyní v hustě zalesněné oblasti, kterou

vedla cesta do lesa bez podrostu. Vpředu a po obou

stranách svítily lampy tlumené shora stínítky. Stálé

světlo, které vydávaly, zrzka dost překvapilo. Uvědomil

si, že tu mají elektrické osvětlení. Ve stínu mimo cestu

rozeznával jakési baráky, ale přesně neviděl nic.

Náhle se zástup zastavil. Košíky s topivem byly

vyprázdněny na velkou hromadu, kde už byl nakupen

stejný materiál. Z blízkého baráku se ozýval hluk

nějakého motoru. Gingera napadlo, že palivo, které

přinesli, slouží jako jeho pohon. Nářadí otroci srovnali

pod dřevěným přístřeškem. Prošli pak branou ve

vysokém plotě z ostnatého drátu do tábora, ze kterého

vycházel tak odporný zápach, že Ginger na okamžik

zapochyboval, jestli jej vydrží. Před plotem vyrůstala

hustá tráva, ale vnitřní plocha tábora následkem věčného

sešlapávání připomínala spíše kasárenský dvůr. Poté, co

vězni prošli branou, byla vrata zavřena a před ní se

rozestavily hlídky. Později zjistili, že další stráž přechází

i podél plotu na vnější straně tábora.

Ginger se snažil příliš nevzdalovat od Bigglese,

neboť mu bylo jasné, že jakmile budou jednou rozděleni,

bude obtížné opět se sejít. Pomalu rozeznávali v hustém

soumraku svoje nové obydlí. Nijak příjemný pohled se

jim nenabízel. Nedaleko plotu se tyčil otevřený dřevěný

barák připomínající dost veliký kravín. Zjevně sloužil

opravdu jako stáj pro dvounohá zvířata, protože většina

otroků zamířila tam. Poblíž baráku bylo dlouhé koryto,

jaké by člověk očekával u vepřína. Táhlo se těsně u

drátěného plotu, snad aby mohlo být plněno zvenčí.

Právě k němu zamířili dva Korejci s kbelíky v rukou, a

podle zvuku, který zazněl při vyprazdňování jejich

obsahu, nalévali do žlabu jakousi tekutou stravu. Většina

otroků vyrazila ke korytu po způsobu zvířat snažících se

urvat alespoň vlastní, když ne i cizí sousto. Nejslabší

nedostali nic.

Ginger sledoval hroznou podívanou se zvedajícím se

žaludkem, ale i přes hroznou nevolnost cítil i soucit s

ubožáky kolem sebe. Ani on, ani Biggles se k hostině

nepřipojili. Biggles se otočil a zamířil po udupaném

terénu k přístřešku. Jeho zápach byl však natolik

odporný, že kolem něj pouze prošel a zamířil k plotu, kde

klesl na zem, aby si odpočal. Ginger padl vedle něj.

Nikdo nebyl nablízku, ale chvíli mlčeli. Ginger byl tak

unaven, že mu bylo jedno, co bude dál. Na bezmračném

nebi nad nimi zářily hvězdy a nad temnou stěnou lesa

začínal vycházet měsíc. Otroci se začínali trousit od

rychle vyprázdněného koryta do přístřešku, takže

prostranství tábora brzy osiřelo. Nastalo ticho. Ginger si

vytáhl límec tenké košile až k uším. Cítil se příliš

unaven, aby ještě dokázal přemýšlet. Jako z veliké dálky

k němu dolehlo Bigglesovo zašeptání: „A jsme tu.“

Neodpověděl. Napadlo ho, ať si přemýšlení obstará

sám Biggles, který si tuhle pohromu vymyslel. Pak zavřel

oči.

KAPITOLA OSMÁ

ODHALENÍ

Ginger neměl ponětí, jak dlouho spal, když ho

probudil Biggles stiskem paže. Cítil však, že spánek

nemohl trvat příliš dlouho. V okamžiku, kdy si uvědomil,

kde se nacházejí, byl však čilý jako rybka. Nikde se nic

nehýbalo, jen z baráku se ozývaly zvuky, které vydávali

spící muži.

Biggles se překulil blíž, až se jeho rty téměř dotkly

zrzkova ucha. Je čas jít,“ zašeptal.

„Kam?“ zeptal se Ginger. Otázku spíše vydechl než

vyslovil.

„Nemám sebemenší chuť trávit noc na tomhle

špinavém dvorku,“ odpověděl Biggles. „Musíme se

trochu porozhlédnout. Zdá se, že v táboře je klid.“

„Kolik je hodin?“

„Deset.“

„Jak se chceš dostat ven?“

„Přestřihnu spodní dráty.“

„A co hlídka?“

„Motá se venku, ale nechodí pravidelně. Kéž by

chodila. Budeme muset počkat, až projde kolem.“

„Chceš se sem ještě vrátit?“

„Nikdy v životě. Nehodlám strávit zítřek kopáním

lignitu.“

„Kde se venku schováme?“

„Nemám přesný plán. Nezáleží na tom. Všude je

spousta možností k úkrytu. Ted jde o to zjistit, jestli tu

není Vale, a pokud ano, pak s ním navázat kontakt. To

prozatím stačí. Musíme nejdřív zjistit, jak je na tom on a

ostatní unesení. Pak se rozhodneme dál. Ticho! Přichází

strážný.“

Ginger sklesl na zem a předstíral spánek. Neviděl

strážného přicházet, slyšel však zvuk jeho bot šustících v

trávě, který se rychleztrácel v dálce. Ve tmě uslyšel, jak

se Biggles plíží ke plotu, a pak zaslechl cvaknutí, jak

přestřihl drát.

Biggles odtáhl přestřižený drát stranou a protáhl se

ven. Šlo to snadno a Ginger jej následoval. Biggles se

pokusil umístit drát do původní polohy, ale díky vysoké a

husté trávě pod plotem by bylo obtížné poznat jakoukoliv

změnu i za denního světla. Nechal toho a oba se plížili

travou k nejbližším stromům. Když se jim podařilo

doplazit se k nim, Biggles vstal a pokračoval v průzkumu

v pohodlnější pozici.

Světla svítila na mnoha stromech a vycházela i z

otevřených dveří či oken baráků, které byly rozptýleny

mezi stromy, čímž se vysvětlovalo, proč je nebylo vidět

shora. Bylo zřejmé, že některý z nich slouží k ubytování

mužů, které hledali, ale nebylo možné odhadnout, který z

nich to je. Mohli se spoléhat pouze na náhodu a na to, že

dříve či později správný barák objeví.

V osvětlených dveřích chatrče, ke které se právě

přibližovali, se objevili dva muži. Na chvíli se zastavili a

rozmlouvali řečí, které ani Biggles, ani Ginger

nerozuměli. Pak se jeden vrátil dovnitř a druhý zamířil do

tmy.

Ginger si připadal jako slepý. Tušil, že kolem je

spousta věcí, které je třeba prozkoumat, ale ve tmě mezi

stromy neviděl pořádně téměř nic. Jasné bylo jen jedno.

Tábor byl značně rozlehlý. Baráky byly postaveny podle

svého vzhledu jen na přechodnou dobu ze dřeva

pravděpodobně pokáceného na místě. Střechy byly

tvořeny buďto došky nebo vlnitým plechem. V oknech

mnoha baráků svítilo světlo, a občas se v nich objevily

siluety postav jejich obyvatel. Průzkumníci narazili na

další ostnatý drát. Biggles nemohl nalézt cestu, kudy by

se dal tento plot obejít, a proto opět drát přestřihl a ocitl

se i s Gingerem na skutečném hospodářském dvoře mezi

koňmi, kravami a ovcemi. O kus dále za dalším drátěným

plotem spatřili obydlí podobné obytným stavbám, které

jsou v Orientě obvyklé. V otevřených dveřích postával

strážný. Na chvíli zůstali nehybně ležet, protože kousek

od nich přecházela tlupa opilých řvoucích Mongolů.

Ginger nabyl dojmu, že se ocitli ve velkém vojenském

ležení. Nic víc však stále nedokázal vytušit. Biggles byl

na tom stejně, protože se po chvíli zastavil.

„Tohle bloudění není k ničemu,“ řekl. „Takhle tu

můžeme chodit do rozednění. Musíme zjistit, kdo v těch

barácích bydlí, a dělat to systematicky, dokud

nenajdeme, co hledáme. Vale tu musí někde být. Vrátím

se k velkému baráku, který jsme před chvílí minuli. Bude

to sídlo velitelství nebo ubytovna pro náčelníka. Moc by

nám pomohlo, kdybychom si to potvrdili.“

„Byl tam strážný,“ připomněl Ginger.

„Já vím. Právě proto předpokládám, že je ten barák

důležitý. Nemusíme procházet branou. Přestřihneme

dráty a dostaneme se k domu ze vzdálenější strany.“

Biggles, který měl z mnoha akcí, kterých se

zúčastnil, řadu zkušenosti jak s boji ve vzduchu, tak i na

zemi, se vydal nazpět k baráku, o kterém hovořili. Byl

stejně jako ostatní stavby dobře ukryt mezi stromy. Ze tří

oken v jedné stěně dopadal jasný svit na vysokou ne-

pokosenou trávu před domem. V žádném z oken nevisely

záclony ani závěsy, ale všechna byla zakryta sítí proti

komárům. Jedno z oken bylo otevřené. Při pohledu

zblízka došel Ginger k závěru, že všechna okna patří k

jedné místnosti, ačkoliv podle toho musela být místnost

dosti dlouhá. Ukázalo se, že měl pravdu. Zevnitř

zaznívala směsice hlasů. Ginger nevěděl, jakou má

Biggles představu o obyvatelích. Ani se ho neptal. Sám

však byl připraven téměř na všechno – jenom ne na to, co

pak skutečně uviděl. Dosud se však soustřeďoval na svoji

vlastní situaci, protože pohyb po táboře plném nepřátel

nebyla žádná maličkost. Všude kolem byli lidé. Vidět je

nebylo, slyšet však byli stále. A kromě nich zde létali

všudypřítomní moskyti, jejichž bodavá příchylnost

dokázala znepříjemnit život každému.

Biggles se pomalu a tiše plížil k temné stěně domu.

Na této straně hrozilo jen malé nebezpečí, že je objeví

strážný, který své povinnosti

u vchodu plnil značně nedbale. Neustále pokuřoval a s

každým kolemjdoucím prohodil pár slov. Mezitím hlasitě

zíval. Bylo patrné, že neočekává žádné potíže, a proto

považuje svoje hlídkování za zbytečné.

Biggles přestřihl další drát, podlezl plot následován

zrzkem, a pak s nejvyšší obezřetností pokračoval v

plížení k zadní stěně baráku. Na této straně nezjistili oba

průzkumníci nic zajímavého, a proto se přitisknuti k

dřevěné stěně plížili na druhou stranu, kde svítila ona tři

okna. Okenní parapety byly umístěny asi čtyři stopy nad

zemí. Když se Biggles doplížil k prvnímu z nich, klesl k

zemi a nehnutě ležel. Ginger ho napodobil. Krátká

přestávka mu přišla vhod, neboť jeho nervy byly na

pokraji selhání z prožitého vzrušení. Nyní měl chvíli času

na uklidnění.

Během krátkého odpočinku přepadl Gingera pocit,

jako by tuto situaci již v minulosti prožil, ačkoliv mu ta

domněnka připadala zcela nesmyslná. Uvnitř hovořil

drsným hlasem jakýsi muž. Vtom si Ginger náhle

uvědomil, že, ač to bylo k neuvěření, ten hlas zná.

Nedokázal jej však přiřadit k žádné osobě, kterou by si

zde uměl představit. Dalším důvodem jeho zmatku bylo

to, že řečník, který mluvil německy, byl častokrát

přerušován jakýmsi nesrozumitelným jazykem. Slova

zněla tak hlasitě, že němčinu úplně přehlušila. Hluk

zevnitř místnosti Gingera mátl. Spíše než uviděl, vycítil,

jak se Biggles pomalu vztyčil, aby nahlédl do místnosti, a

ještě dřív, než dopadl zpět s prudkým zalapáním po

dechu, si vzpomněl, komu patří ta tvrdá, ostrá němčina.

Byl to Bigglesův protivník, působící během války ve

službách nacistů, a žijící v dobrovolném vyhnanství –

kapitán Erich von Stalhein! Ten schopný, bezohledný a

dravý německý agent se šlechtickým rodokmenem, který

se již s Bigglesem tolikrát utkal.

Ginger nejprve nebyl schopen uvěřit. Připadalo mu

to naprosto nepochopitelné. Co ten člověk dělá v tak

odlehlém koutě světa? Vzápětí si však uvědomil, že von

Stalheinova přítomnost zde nejen není nic zvláštního, ale

že s ní mohli počítat. Němec teď působil jako nájemný

žoldnéř, a tady patrně šlo přesně o takový podnik, k

jakým i v minulosti tíhl. A příchod Gingera a Bigglese do

těchto končin? Jistě by také von Stalhein považoval

takovou myšlenku za nepředstavitelnou…

Ginger se však mýlil, a o svém omylu měl brzy

možnost se přesvědčit. Na rozdíl od Bigglese von

Stalhein příchod svého osobního nepřítele na vzdálené

kolbiště předvídal.

V místnosti se chvílemi ozývaly i jiné hlasy. Podle

střídání jazyků bylo snadné usoudit, že uvnitř rokuje

skutečně mezinárodní společnost. Ginger měl pocit, že

poznal ruštinu, ale další řeč, která zazněla, mu

nepřipomněla žádný jazyk, který znal. Zdálo se však, že

převládajícím jazykem je němčina, a po několika větách,

které zevnitř zazněly, dokázal Ginger alespoň zhruba

pochopit situaci. Věty vyřčené německy byly okamžitě

tlumočeny do dalších jazyků pro ty, kteří německy

nerozuměli. Vznikal tím dost značný zmatek, ale Ginger

byl brzy schopen sledovat rozhovor, protože muži bud

mluvili německy, nebo jim bylo do němčiny tlumočeno.

Biggles se připlížil blíže ke Gingerovi, přiložil si

dlaně k ústům, a zašeptal: „Štábní porada. Je tam von

Stalhein a nějaký Orientálec, kterým podle mne nemůže

být nikdo jiný než Ling Soo. Celkem je tam deset lidí a

jsou mezi nimi i Rusové. Poslouchej!“

Slova se ujal von Stalhein. Jeho hlas zněl kousavě a

neskrýval opovržení. Bylo jasné, že ho někdo rozzuřil,

ale zrzka rozechvělo spíše to, o čem hovořil.

„Dovolte, abych vám připomněl,“ řekl, „že jsem se o

tuto práci u nikoho neprosil. Pozvali jste mne sem a

požádali mne, abych převzal dohled nad zpravodajským

zabezpečením a ostrahou akce. Jistě víte, že nejsem v

oboru nováčkem. Ale s jakou spoluprací zde mohu

počítat? S žádnou! Má doporučení jsou přehlížena, mé

rozkazy obcházeny. Životně důležitou informaci mi

záměrně tajíte. Nezapírejte to! Byl bych hlupák, kdybych

to nepochopil. Jaký má smysl zaměstnávat odborníka,

kterému nechcete poskytnout závažné údaje? Jak chcete,

abych plnil svoje úkoly, když se nedozvím pravdu?“

Ozvaly se námitky, které však von Stalhein umlčel.

„Když jste mě požádali, abych se obrátil na vašeho

agenta v Evropě,“ pokračoval v obviněních, „ujistili jste

mě, že se vaše organizace těší oficiální podpoře vaší

vlády. Lhali jste mi od samého začátku, protože ted již

vím, že tomu tak není. Někteří členové některých vlád

jsou pro věc zaujati, nikoliv však z toho důvodu, který

jste mi sdělili. Mám podezření, že jejich zájmy jsou

vysloveně osobní! Pomocí atomových zbraní chtějí

zastrašovat – nebo, nazvu-li věc pravým jménem –

vydírat zbytek světa ve jménu svých finančních a

politických požadavků. To se samozřejmě týká i vás. Ale

abychom si dobře rozuměli. Stále považuji nabídku za

zajímavou. Jen se vás snažím přesvědčit, že bude lepší,

když mi budete důvěřovat a dáte na mé rady!“

Znovu ho přerušili, ale Němec pokračoval dál.

„Chcete příklad? Prosím. Tak například Luntz.

Doporučoval jsem nejvyšší opatrnost, ale vy jste

odmítli.“

„Ale vy jste si svou prosadil,“ ozval se jiný hlas.

„Po dlouhém zápase. A podívejte se na ty opilé

Mongoly. Nikdo se ani nepokusí je zvládnout. Stále

dostávají neomezené příděly vodky.“

Znovu se ozval protest v neznámém jazyce. Po

vyslechnutí tlumočníka bylo vše jasné. Odpůrce namítal,

že pokud by Mongolům zakázali pít, do jednoho by

dezertovali.

„Tak?“

pokračoval

Stalhein.

„No

výborně.

Upozorňuji vás, že pokud bude takový stav trvat i nadále,

skončí to zde katastrofou. Je už možná pozdě na nápravu

chyb, k nimž došlo, protože podle toho co se stalo dnes

ráno, někdo narušil bezpečnostní opatření! Poručík Va-

silev podal hlášení, že posádka letadla byla korejská a já

tomu nevěřím. Domníváte se, že letadlo sem zabloudilo

náhodou! Ani tomu nevěřím. To letadlo sem bylo

vysláno záměrně. Já vím proč a vy byste to měli vědět

také! Tvrdím, že provádělo průzkum oblasti. Jsem

dokonce ochoten odhadnout jméno jeho pilota…“

V té chvíli přerušilo řečníka několik opovržlivých

poznámek, ale von Stalhein zvýšil hlas a pokračoval s

potlačovanou zlostí:

„Říkáte, že je to nemožné?“ zaútočil. „Já vám však

říkám, že pro dobře vycvičeného agenta není nemožného

nic, a také vím, že dobře vycvičených agentů má britská

vláda dost. Jsou ve hře již velice dlouho a nic je

nepřekvapí. Pokud ještě k britské vládě neprosáklo nic

přesnějšího, pak k ní zaručeně pronikly signály, že tu

něco není v pořádku! Jejich ministerstvo zahraničí sbírá

takové záhady, jako jiní lidé známky, a má řadu

možnosti, jak je objasňovat. Pokud k nim již informace

pronikly, o čemž jsem přesvědčen, bylo jejich první

starostí vyslat sem člověka, který věc přezkoumá. Mám

podezření, že je již zde, a znám jednoho, kterého by

mohli poslat. Jeho jméno je Bigglesworth. Jde přesně o

takový úkol, na jaké je odbomík. Pokud zde ještě není,

určitě se sem dostane. Vy se však stále chováte, jako by

se nic nedělo. Již teď může být v tomto velice mizerně

chráněném…“

Odpor, který se ozval, byl sborový.

„Ne? Výborně! Uvidíme,“ vyštěkl von Stalhein

očividně vyvedený z obvyklého klidu.

„Poručík Vasilev letadlo sestřelil a jeho posádka sem

byla dopravena,“ ozval se někdo.

„Muži, které jste sem přivlekli, nebyli posádkou

letadla,“ zavrčel Stalhein. „To pozná na první pohled

každý hlupák. Jsou to obyčejní kupci. Jejich výpověď je

pravdivá a obsah jejich vaků ji potvrzuje. Jsou to Korejci

a hovoří korejsky. Přinesli sem zásobu vodky a nábojů

tomu potrhlému kozákovi, který žije v bažinách. Kdyby

se zde dalo na mé rady, byl by dávno zlikvidován.

Jakýkoli člověk, který tam žije, znamená hrozbu, a tenhle

navíc příliš žvaní. Nemůže nám v ničem prospět, pouze

uškodit. Skutečnost je taková, že z něj ti opilí Mongolové

mají strach. Ale to nechme stranou. Dva muži, kteří byli

v letadle, unikli. Museli uniknout, jinak bychom nalezli

jejich těla. Musíte je vypátrat!“

Ozval se další hlas, v jehož zabarvení byla znát

pochybnost. „To mi něco připomíná,“ řekl kdosi. „Podle

Minga bylo na konci směny ve skupině o dva muže víc.

Zmínil se mi o tom.“

Na chvíli zavládlo mrtvé ticho.

„Proč mi o tom nikdo nic neřekl?“ vybuchl pak

Stalhein. „Co se udělalo pro objasnění věci?“

Z výmluv, které onen nepřívětivý hlas mumlal, bylo

zřejmé, že k objasnění se neudělalo nic.

Von Stalheinův hlas zazněl ještě ostřeji: „Okamžitě

prošetřit! Ihned! Princi, vydejte rozkaz, ať ihned nastoupí

všichni dělníci. Zkontrolujte jim ústa! Musíte najít dva

přebývající muže! Jsou to ti, kteří přilétli letadlem, a

jedním z nich bude Bigglesworth! Přiveďte mi je.

Poznám je. Udělejte, co říkám, nebo odmítám další

zodpovědnost za následky. Pokud z tábora zmizeli,

prohledávejte okolí tak dlouho, dokud ty dva nenajdete!

Na všech důležitých místech zdvojnásobte stráže.

Okamžitě!“

„Všechen ten zmatek kvůli jedinému muži?“ ozval

se další hlas. „Mám si snad myslet, že se toho

Biggleswortha bojíte?“

„Ne,“ odpověděl von Stalhein pomalu. „Nebojím se

ho, ale uznávám jeho schopnosti. Je to jeden z mužů,

kteří jednají, když ostatní mluví, a kdyby jej

neochraňoval sám ďábel, musel by být již dávno mrtev.

Stejně těžko se chytá starý lišák, a stejně obtížně udržíte

v rukou úhoře. Pokud máme co dělat s ním, jsem docela

rád, že je Luntz tam, kde je.“

Ginger se zamračil. Byla to už druhá zmínka o

Luntzovi. Moc ho zajímalo, kdo je Luntz a kde má být.

„Ztrácíme čas,“ pokračoval von Stalhein. „Nejprve,

princi, je třeba nařídit Mingovi, aby prověřil ústa dělníků.

Ať najdou ty dva, kteří mají jazyk. Ani vaším

neschopným chlapům by to nemělo trvat dlouho. My

počkáme tady.“

Von Stalhein

Ozvalo se souhlasné mručení, a hluk odstrkovaných

židlí naznačil, že se všichni zvedli.

Von Stalheinovy vývody a jeho rozhodnost vyvolaly

v zrzkovi úzkost a dokonce jisté ochromení. Než se však

mohl těm zrádným pocitům poddat, dotkl se jeho ruky

Biggles. Zval ho za sebou a vyrazil jako tichý stín podél

stěny k zadní části baráku, odkud co nejrychleji běžel k

nejbližším stromům. Zrzek jej samozřejmě následoval. U

stromů zapadli do trávy. Zmizeli právě včas, neboť

přední stranu domu a vnitřek tábora náhle ozářila světla,

takže bylo vidět jako ve dne. Do záře lamp vyšla z

baráku skupina mužů, kteří mezi sebou polohlasně

hovořili. Potom jeden z nich hlasitě vykřikl ke

strážnému. Ten odpověděl a spěchal ke dveřím.

Z místa, kde ležel, si mohl Ginger poprvé

prohlédnout účastníky porady. Viděl von Stalheina, muže

vysoké, vojácky vzpřímené postavy. Vedle něj stáli dva

Číňané v tradičních oblecích, jeden měl na sobě honosný

oblek mandarína. Zbylí muži vypadali jako Evropané a

měli na sobě obyčejné civilní oděvy. Nejblíže Gingerovi

stál urostlý starší muž se širokou plochou tváří bez

jakéhokoliv výrazu a zrzek nedokázal odhadnout, jaké je

národnosti.

Během

několika

minut

překypovalo

okolí

velitelského stanoviště horečným ruchem. Ven se

vyhrnula horda hrdlořezů vedená mohutným velitelem.

Surovec Ming, třímající nezbytný bič, krátce promluvil s

„princem“ Ling Sooem a vzápětí on i jeho stráž zmizeli.

Určitě spěchali splnit rozkaz – najít dva otroky s

jazykem. Gingera polil ledový pot, když si představil, jak

může dopadnout jejich pokus o útěk.

Prohledávání tábora v nočních hodinách však

nepředvídal ani Biggles. Nenapadlo ho, že k pátrání po

posádce sestřeleného letadla dojde až nyní. Nemohl totiž

vědět, že zde narazí na von Stalheina, který jakoby na

Bigglesův příchod čekal. Právě jeho přítomnost podstatně

změnila situaci. Vychytralý Stalhein se asi o sestřeleném

letounu dozvěděl pozdě, ale jeho závěry byly zcela

přesné. Bohužel. Přesto Stalhein lhal. Dříve se mu již

několikrát podařilo uniknout Bigglesovi jen zázrakem a

určitě se bál svého protivníka, ať již svým kumpánům

tvrdil cokoli. Podle toho, co říkal, zrzka napadlo, že už

má z Bigglese komplexy.

„Jeho závěry byly až neuvěřitelně správné,“ šeptl

tiše zrzek, když si uvědomil, s jak zlověstnou přesností

vystihl Stalhein situaci a jak zdrcující následky to může

pro ně mít. Nepřátelský tábor byl nyní na nohou, což

případnou záchrannou akci podstatně ztěžovalo. Napadlo

ho, jak bude reagovat Biggles.

Vzápětí se to dověděl. Bigglesova ruka se znovu

dotkla jeho ramene, a velitel se stáhl hlouběji do lesa.

„Poslouchej!“ řekl. „Musíme si pospíšit. Máme

šanci, dokud budou mít dost práce v táboře dělníků.

Chvíli jim potrvá, než ty vyčerpané chudáky zvednou a

shromáždí na prohlídku. Až se ukáže, že počet souhlasí,

většina von Stalheinových kumpánů bude určitě

spokojená. Stalhein ovšem ne. Pokud si vzal do hlavy, že

jsme tu, a on si to do hlavy vzal, pak udělá všechno co

může, aby nás dostal.“

„Kdo by si pomyslel, že tu bude zrovna on“ vydechl

Ginger.

„Ale vlastně proč ne?“ odvětil Biggles. „Tohle je

přesně ten druh lumpárny, v jaké si ho umím představit.

Ještě docela nedávno měl Stalhein v Německu skvělou

pověst, a lidé, kteří provozují tyhle odpomosti, a

potřebují lidi jeho ražení, jej musili dříve nebo později

oslovit. Co mohl nakonec ten chudinka dělat? Byl u

nacistů a pokud se vrátí domů, čeká ho soud pro válečné

zločince. Buď provaz nebo doživotní vězení. A tak se

nám náš nešťastný hoch toulá světem jako bludný

Holandan. Z něčeho žít musí, a to, že pracuje pro tyhle

darebáky, ještě neznamená, že s nimi nutně musí

souhlasit. Řekl bych, že to tu nebude mít lehké. Trefil

hřebíček na hlavičku – možná až moc přesně – a některé

z nich sekl do živého. Ti mu to už neodpustí. Řekl bych,

že věděl, co riskuje, když jim vynadá. Stalhein je

schopný chlap, ale to je právě jeho kámen úrazu. Všimni

si, jak došel k názoru, že jsem do té věci zapleten.

Nemýlil se. Pro některé lidi ale nejsou schopnosti to

hlavní. Ti zdejší jsou bandou válečných štváčů, a jejich

choutky jdou ruku v ruce se ziskuchtivostí a ješitností.

Čím častěji se ukáže, že Stalhein měl pravdu, a jeho

zaměstnavatelé ne, tím více ho budou nenávidět. Místo

podpory mu budou házet klacky pod nohy, a tím si sami

pod sebou podříznou větev. Je to pořád stejné. Ale na

filozofování nemáme čas. Díky von Stalheinovi se nám

podařilo získat důležité informace, jimiž snad potěšíme

Raymonda. A teď do díla. Musíme najít naše lidi. Druhou

příležitost už možná nikdy nedostaneme.“

Biggles se tiše vztyčil a pozoroval tábor. Ohrada

otroků odtud vidět nebyla, ale zvuky, které přicházely z

míst, kde ležela, prozrazovaly, že kontrola začala.

Hlouček mužů, kteří stáli před barákem, už zašel zpět.

Pravděpodobně hodlali vyčkat na výsledky uvnitř. Ginger

se rovněž snažil očima proniknout okolní temnotu, avšak

viděl jen několik chatrčí hluboko v lese, jejichž umístění

prozrazovala jen shora zakrytá osvětlená okna.

Nedokázal poznat, která z chatrčí je ta pravá. Bylo

zřejmé, že vědci jsou ubytováni v některé z nich, všechno

ostatní byly jen dohady. Vyslovil své pochybnosti.

Biggles souhlasil, že mají před sebou obtížný úkol.

„Budeme prostě muset jít od jedné k druhé, dokud je

nenajdeme,“ řekl. „Je jisté, že naši lidé budou za

ostnatým drátem. To bude naše jediné vodítko. Moc času

nemáme. Musíme se odsud ztratit před svítáním.“ S jeho

názorem Ginger plně souhlasil.

KAPITOLA DEVÁTÁ

v-v-v

Pátrání začalo. V naprosté tmě a bez jakékoliv

znalosti mapy tábora to byla únavná a nervy ničící práce,

protože i když velká část mongolských jednotek měla

spoustu povinností v ohradě pro otroky, v těchto místech

se stále bezcílně potuloval určitý počet většinou namol

opilých vojáků. Naštěstí nadělali řevem a pokusy o zpěv

spoustu hluku, takže vetřelci měli vždy dost času

vyhledat si úkryt. Nicméně několikrát se jim málem

nepodařilo uniknout.

V jednu chvíli zažil Ginger skutečný šok. Procházel

vysokou trávou, která rostla všude mezi stromy, když

zakopl o předmět, který se převrátil s třeskotem skla. Ve

snaze rychle se ukrýt padl na něco měkkého a teplého,

ležícího vedle. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, že to

nemůže být nic jiného, než lidské tělo. Prudce se skrčil a

připravil se k zápasu, když uviděl, že ležící postava je

jeden z Mongolů. Spal. Ukázalo se, že je úplně opilý, a

ačkoli cosi zamumlal a převalil se, nejevil snahu vstát. To

bylo jeho štěstí, protože Biggles již vytáhl pistoli a

uchopil ji za hlaveň připraven udeřit ho pažbou, jakmile

otevře ústa. Opatrnost nebyla nutná. Mongol upadl opět

do opileckého spánku. Biggles pokrčil rameny a schoval

zbraň. Ginger si otřel z čela pot a pak spatřil předmět, o

který zakopl – byla to krabice již důvěrně známých lahví

vodky. Dvě prázdné lahve ležely na zemi vedle

alkoholem přiotráveného muže. Biggles zrzkovi pokynul

rukou a pokračovali v chůzi. Spáče zanechali jeho snům.

Pak Ginger ztratil pojem o čase. Hodinu či ještě déle

bloumali táborem, proplétali se mezi stromy a plížili se

suchou trávou od chatrče k chatrči, aniž by získali nějaké

vodítko pro nalezení svého cíle. Táborem vedly zjevně

často používané cesty, které byly v místech, kde

procházely

nekrytým

prostorem,

velmi

dobře

zamaskovány. Jejich spleť byla velmi hustá stejně jako v

každém jiném vojenském táboře. Protože však po nich

chodili muži, kteří obvykle měli u sebe baterky, drželi se

od nich průzkumníci raději stranou. Cesty, které nebyly

maskovány sítí, byly zakryty horními větvemi stromů,

mezi kterými vedly, takže bylo pochopitelné, že unikly

jejich pozornosti, když nad táborem letěli s Biradou.

Bylo zřejmé, že právě proto byl tábor vybudován v

hustém lese. Stejný důvod mělo i jejich přehlédnutí černé

stíhačky. Biggles se zrzkem na ni narazili při svém

prohledávání tábora při okraji lesa. Byla umístěna na

zastaralém, ale zřejmě výkonném katapultu a obrácena

nosem ke krátké mýtině, ústící do otevřeného prostoru.

Nestála tu žádná stráž. Biggles k letounu přistoupil a

znaleckým okem si ho prohlédl. Pak zaváhal, jako by

zvažoval něco, čím si nebyl zcela jist, a nakonec od stroje

odešel.

Brzy nato Ginger, který kráčel s rukama zkříženýma

před sebou, aby si chránil oči před polámanými konci

větví, které nebyly ve tmě vidět, narazil na ostnatý drát.

Jak daleko se táhl, to Ginger neviděl, ale za ním stál srub

z klád o značné délce. Bližší okno u kraje srubu bylo

osvětlené a právě toto světlo způsobilo, že zrzek chvíli

nic jiného neviděl. Potom začal na pozadí rozeznávat

obrysy mnohem většího srubu o straně dlouhé nejméně

čtyřicet stop. Zdálo se, že oba sruby stojí ve stejné

ohradě. Zem byla i za plotem porostlá hustou suchou

trávou. Pak mezi většími stavbami objevil ještě třetí. Šlo

spíš o kůlnu, mnohem menší než sousedící sruby a

zrzkovi se zdálo, že před tou malou barabiznou vidí

obrys hlídkujícího muže. Napadlo ho, že má před sebou

strážnici.

Upozornil na svůj objev krátkým syknutím a Biggles

se k němu přiblížil krokem špičkové baletky. Několik

vteřin nehnutě stáli vedle sebe a snažili se rozeznat ve

tmě víc než jenom nejasné obrysy kolem osvětlených

oken. Konečně dokázal Ginger po značném úsilí něco

rozeznat. Po celé délce srubu se táhlo něco jako nízká

veranda a přibližně v jejím středu občas zazářilo jasně

oranžové světélko. Gingera zmátlo, neboť si nedokázal

představit, co by mohlo znamenat. Světluška to nebyla,

protože světlo se nehýbalo. Když na chvílizavřel oči, aby

si odpočal, a znovu je upřel do temnoty, nabyl dojmu, že

na verandě vidí několik nejasných obrysů postav. Pak v

oněch místech zazářil plamen zápalky a Ginger vše

pochopil. Světelným bodem byl cigaretový oharek.

Někdo na verandě odpočíval a pokuřoval. Na prkenné

podlaze vzápětí zavrzaly kroky. Dveře se otevřely a

světlo, pronikající ven, ozářilo jasně celé okolí dveří.

Muž na verandě pokročil do obdélníku osvětlených dveří,

pozorovatelé jasně uviděli temnou siluetu jeho postavy a

pak zazněl nehybným nočním vzduchem tichý hlas:

„Dobrou noc.“

Muž promluvil anglicky!

Biggles sevřel Gingerovu paži. Muž vešel do srubu.

Zavřel za sebou a verandu opět pohltila tma. Cigareta

dosud žhnula.

„V pořádku,“ vydechl pilot. Jsme na místě!“

Jenže zrzek byl nyní zaujat sledováním stínu, který

se náhle objevil asi dvacet yardů od jejich stanoviště při

plotu. Ginger byl přesvědčen, že ještě před chvílí tam nic

neviděl. Když se na své pozorování pořádně soustředil,

všiml si, že stín se pohnul a nabyl přesnějších obrysů.

Záhy v něm rozeznal muže kráčejícího po vnější straně

drátěného plotu směrem k nim. Zrzek zachytil Bigglese

za rukáv a táhl ho zpět do stínu dál od plotu. Nevěděl,

zda si velitel všiml blížící se postavy, ale neměl čas

varovat ho slovy. Mužova postava se již rýsovala zřetelně

a bylo vidět, že je ozbrojen puškou, kterou nesl zavěšenu

na rameni. Prošel přímo kolem nich a pokračoval v chůzi,

až ho pohltila temnota.

Biggles se v následujících dvou minutách ani

nepohnul. Pak vydechl: „Plot je střežen, ale pokud je

Vale uvnitř, musím se s ním spojit.“

Ginger nechápal, jak to hodlá velitel udělat, protože

muži na verandě byli od nich vzdáleni dobrých dvacet

yardů a každé zavolání by upoutalo pozornost strážného.

Mohli samozřejmě opět přestříhnout drát, pokud by však

stráž prošla v jeho blízkosti, jak před chvílí sami viděli,

bylo jasné, že po rozednění, by na narušení střeženého

prostoru přišla. Kdyby se pak ukázalo, že okamžitá

záchrana zajatců je nemožná, prozradili by průzkumníci

svoji přítomnost zbytečně. Potom by věznitelé zaručeně

podnikli řadu bezpečnostních opatření.

Zrzka navíc napadlo, že nemají přesvědčivý důkaz o

totožnosti mužů za plotem s unesenými vědci.

Angličtina, kterou promluvil onen neznámý, byla na

první pohled jasným důkazem, ale po zralé úvaze došel

Ginger k názoru, že vše může být i jinak. V táboře se

mohli nacházet i jiní anglicky hovořící lidé, a zrzek s

Bigglesem nebyli v situaci, kdy by si mohli dovolit

spoléhat na náhodu. Chvíle čekání však mohla věc

objasnit. Tak uvažoval Ginger, když vyčkával, jak se

rozhodne Biggles.

Bigglesův záměr na upoutání pozornosti obyvatel

srubu byl prostý a poměrně bezpečný. Pokud bude uvnitř

Vale, pochopí, pokud ne, žádné nebezpečí nehrozí.

Rozhodl se napodobit ptačí písknutí, ovšem takové, které

napodobí v Morseově abecedě Valeovy iniciály – tři „V“.

Po prvním pokusu nenásledovala žádná odezva.

Muži na verandě pokračovali bez odmlky v tlumeném

hovoru, jakoby jim signál, pokud si ho vůbec všimli, nic

neříkal. Je možné, že Vale mezi nimi vůbec není…

napadlo s bolestným pocitem zklamání Gingera. Nebo

mohl být právě tím mužem, který již vešel dovnitř, a

který nikomu ze spoluvězňů nepřiznal svou totožnost a

nevysvětlil jim význam počátečních písmen svého jména

a příjmení. V tom případě se signál nemohl setkat s

odezvou.

Biggles zapískal znovu.

Zrzek se mýlil. Muži na verandě sice pokračovali v

rozhovoru, ale v těsné blízkosti plotu se vynořil stín

postavy tak náhle, až Ginger ucouvl zpět, neboť ji

považoval za strážného. Pak se jako závan větru ozvalo

mezi stromy slabé pískání signálu:Biggles odpověděl a

zapískal potřetí.

„Kde jste?“ ozval se tichý hlas a veškeré

pochybnosti zmizely.

„Tady,“ odpověděl Biggles.

„S kým mám tu čest?“ ozvalo se a stín pokročil

vpřed.

„Bigglesworth ze zvláštní jednotky letectva. Váš

posel splnil úkol. Z Yardu mě poslali, abych vás našel a

dostal domů.“

„Díky Bohu,“ ozvalo se upřímně. „Jsme na tom

hrozně. Už bychom dlouho nevydrželi.“

„Takže ostatní jsou s vámi?“

„Všichni kromě generála Gortona, kterého zastřelili

při pokusu o útěk.“

„Takže jste dohromady čtyři?“

„Ne, je nás šest.“

„Šest?“

„Byli jsme původně čtyři, ale asi před měsícem sem

přivezli jednoho Američana a brzy po něm polského

profesora. Ale máme teď málo času. Je za minutu

jedenáct, a přesně v jedenáct nás na noc zamykají.“

„V téhle chatrči?“

„Ano.“

„Pak mi odpovídejte rychle,“ požádal Biggles.

„Máte oddělené pokoje?“

„Ne. Spíme v jedné velké ložnici.“

„Nemáte možnost dostat se z domu?“

„Ne. Okna jsou zabedněna. A pak je tu plot.“

„Nemáte žádné nástroje?“

„Ne. Nemáme ani boty. Každý večer nás počítají a

berou nám je.“

„Co s nimi dělají?“

„Zamykají je do komory na konci srubu. Dveře

vedou zvenku.“

„Kdo má klíč?“

„Strážný v boudě u brány. Je ve svazku s ostatními.

Svazek visí na hřebíku. Velký klíč patří k zámku brány v

plotě. Vedle něj je klíč od srubu. Jedním se odemyká

dílna – to je ta velká budova vzadu – a ten nejmenší patří

k zámku komory s botami.“

„Kolik strážných slouží?“

„Tři. Střídají se ve střežení plotu. Občas nás v noci

namátkou kontrolují.“

„Kde jste přes den?“

„Ve velké dílně za ubytovnou.“

V tom okamžiku se ozval hvizd a nepříjemně ostrý

hlas vykřikl: „Všichni dovnitř!“

,A je to,“ řekl Vale naléhavě. „Musím jít, nebo mě

hned začnou hledat.“

„V pořádku,“ řekl Biggles. „Spojím se s vámi sám.

Vydržte. Přijdu k oknu.“

Vale pospíchal nazpět k verandě, na které panoval

čilý ruch. V záři světla z okna se pohybovaly nejasné

obrysy postav a ozýval se řezavý hlas. Muž zřejmě

počítal vězně. Pak zazněly zvuky, svědčící o tom, že

vězňové jsou zavíráni. Bouchly těžké dveře, zarachotily

klíče a potom světla zhasla.

Biggles vycouval od drátěného plotu zpět mezi

stromy a táhl Gingera za sebou. „Ted víme, co

potřebujeme,“ řekl tiše. „Víme, kde jsou a jak jsou

zabezpečeni. S nářadím, které máme, bychom neměli mít

potíže dostat je ven, až se okolí uklidní. Velkým

problémem jsou jejich boty. Je to starý trik, ale funguje

stále skvěle. Žádný člověk zvyklý chodit v botách se bez

nich daleko nedostane – rozhodně ne v divočině jako je

tahle. To znamená, že musíme dostat ven nejen naše lidi,

ale také jejich boty.“

„Co kdybychom se dali do práce?“ navrhl Ginger.

„Bude lepší chvíli počkat, aby měly stráže dojem, že

je všechno stejně nudné jako obvykle,“ doporučil

Biggles.

Čekali vsedě u paty stromu. Horko bylo stále

nesnesitelné. Kolem tančily vzduchem světlušky a

ozývalo ze bzučení mračen komárů.

Kolem znovu prošel strážný s puškou přes rameno

hlavní k zemi. Z jeho klidu bylo zřejmé, že nečeká

žádnou mimořádnou událost. Bezpochyby zažil stejný

večer již mnohokrát.

„Co když ho praštím po hlavě, až půjde příště

kolem?“ navrhl Ginger.

„Pak by se mohl některý z jeho kumpánů přijít

podívat, co se s ním stalo.“

„Mohl bych ho přivítat stejně.“

Biggles zvažoval Gingerův návrh, ale nakonec se

rozhodl ho zamítnout. „Pokud máme naději, že se

dostaneme dovnitř bez hluku, bude lepší se jí držet.

Necháme strážného udělat ještě jeden okruh a pak se

dáme do práce. Kéž bych věděl, jak často obchází.“

Trvalo asi čtvrt hodiny, než se strážný objevil zas,

tentokrát měl v ústech cigaretu. Jakmile opět zmizel z

dohledu, Biggles vstal a během několika vteřin přestřihl

spodní spleť drátů. Podlezli plot a vydali se rychle

směrem k ubytovně zajatců. Když se dostali ke srubu,

Biggles se při stěně přiblížil k malému oknu

zabezpečenému

železnými

vodorovnými

mřížemi.

Snadno zjistil, že ostatní okna jsou zatarasena stejným

způsobem. Okna byla umístěna nepříjemně vysoko.

Římsy ležely dobré čtyři stopy nad zemí, a uvolnění ještě

výše ležících mříží bude proto velmi namáhavé. Biggles

si uvědomil, že bude třeba zbavit se nejméně čtyř z nich,

aby vznikl otvor dostatečně široký pro průměrně

vzrostlého muže.

„Bojím se, že to bude trvat hodně dlouho,“

zamumlal Biggles. „Kdyby byla okna otevřená, lidé

uvnitř by se k mřížím dostali snáz. Rád bych dal nějak

Valeovi na srozuměnou, že už jsme tady.“ Natáhl paži a

mezi mřížemi vyťukal na sklo velice tiše známý signál.

Vale určitě na něco podobného čekal, neboť okno se

téměř ihned otevřelo a signál se ozval i odtamtud. Mezi

mřížemi se objevila Valeova tvář.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Biggles.

„Ano.“

„Řekl jste ostatním, že jsme tady?“

„Ještě ne. Myslel jsem si, že bude lepší držet to v

tajnosti, dokud s vámi nepromluvím a nezjistím, co

zamýšlíte. Nechtěl jsem nikoho předčasně rozrušovat.“

„Zcela správně. Kde jsou ted ostatní?“

„Šli spát.“

„V tom případě byste je měl vzbudit a informovat.“

„Udělám to po prohlídce, protože jinak by Grosnov

mohl vycítit naše vzrušení a pojal by podezření.“

„Po jaké prohlídce? Kdo je Grosnov?“

„Rus z Moskvy. Je jedním z velitelů. Má nás na

starost. Slouží jako jakýsi dozorčí důstojník a každou noc

touto dobou chodí zjišťovat, zda jsme všichni.“

„Rozumím. Jsem rád, že jste mě na to upozornil.

Přestřihl jsem drát. Ted musíme ještě odstranit pár mříží.

Pro mne jsou zvenku v nevhodné výšce. Nebylo by

rychlejší, kdybyste je odstranili vy, když vám podám

nářadí?“

„Myslím, že ano, ale počkám s tím, než bude

Grosnov hotov s prohlídkou.“

„Dobrá.“

„A co naše boty?“

„My to zařídíme,“ slíbil Biggles. „Vezměte si tenhle

pilník. Bojím se, že pilka na železo by dělala příliš velký

hluk.“

„Pilování bude nějakou dobu trvat.“

„Nedá se nic dělat. Snažte se.“ Biggles se otočil k

zrzkovi. „Skoč se podívat ke dveřím do komory a zjisti,

jak těžké by bylo dostat se dovnitř.“

„Okay.“ Ginger se plížil podél stěny srubu až k rohu.

Rozhlédl se kolem, a když zjistil, že odnikud nehrozí

nebezpečí, prohlédl si dveře komory, která byla zřejmě

jen pokračováním místností zajatců. S rozladěním zjistil,

že okénka po stranách dveří jsou jen maličká, a rozhodně

neposlouží jako vstup pro dospělého muže. Zbývaly

pouze dveře. Byly vyrobeny z tvrdého a těžkého dřeva, a

na první pohled bylo zřejmé, že ani s nástroji, které

přinesli s sebou, si s nimi neporadí bez velkého hluku.

Tichý zvuk z povzdálí, který zaslechl, jej přiměl

rychle se vrátit na roh budovy, odkud měl dobrý výhled

na strážní budku. Otevírala se tam brána a dovnitř

vcházeli tři muži. Šlo zřejmě o večerní prohlídku, o které

mluvil Vale. Zrzek spěchal zpět k Bigglesovi. „Pozor!“

sykl. „Přichází Grosnov. Upozorni Valea.“

Jenomže Vale zřejmě zaslechl zvuky sám a uvnitř

zavládl klid. Biggles stál těsně u stěny domu a naslouchal

s nervy napjatými k prasknutí. Slyšel, jak se otevírají

dveře a potom se rozsvítilo světlo. Na prkenné podlaze

zazněly pomalé těžké kroky. Snad celou minutu nepadlo

uvnitř ani slovo a Ginger se snažil představit si, co se

děje uvnitř. Pak uslyšel mužský hlas. Zaburácel tak

zprudka a nahlas, až sebou zrzek trhl.

„Pozor!“ zahřmělo. „Znovu vás upozorňuji, že

pokud se kdokoli z vás pokusí o útěk, skončí s kulkou v

hlavě.“

Hlas měl podivný cizí přízvuk. Žádná odpověď se

neozvala.

Pak znovu zaduněly pomalé kroky naznačující, že

kontrolor míří ven ze srubu. Dveře se zavřely. Opět

zavládlo ticho.

„Jak vypadá komora na boty?“ zašeptal Biggles.

„Nevím, co s tím uděláme,“ sykl Ginger a tiše

objasnil veliteli obtíže, na které narazil.

„Zdá se, že nám nezbude nic jiného, než se

poohlédnout po klíčích,“ zamumlal Biggles. „Promyslím

to. Měj oči otevřené.“

V okně se znovu objevil Vale. „Vzduch je čistý,“

řekl. „Ted vše řeknu ostatním. Pak začnu pilovat mříže.“

„Dobrá.“

V tom okamžiku se ozval výstřel, za kterým

následovaly další dva. To ještě vetřelci netušili, jak záhy

se změní jejich situace. Střelba sice zněla z dosti velké

vzdálenosti, ale rachot výstřelů zněl hrozivě.

„Co to k ďasu bylo?“ zabručel Biggles.Na otázku

měl dostat odpověd brzy. Během minuty zazněl další

výstřel. To však nebylo nic proti tomu, co přišlo poté.

Rána z pušky se ozvala blíže než první výstřely a hned po

ní následoval výkřik, či spíše hulákání. Ginger, který

rozeznal co blížící se muž křičí, ztuhl úžasem a strachem.

„Hej vy tam!“ ječel hlas nočním tichem. „Hej vy

tam! Příteli Mayne! Kde jste, Mayne!“

Prásk, ozval se další výstřel.

Letci chvíli mlčeli a pak řekl Ginger přiškrceným

hlasem: „To je Petrovskij!“

„Ano, a podle hlasu je úplně namol,“ odpověděl

Biggles trpce. „Ten blázen,“ procedil vztekle mezi zuby.

„Tupý, ožralý idiot. Že já toho tygra nenechal žít.“

„Jak se sem proboha dostal?“

„Bůh ví. Asi narazil na naši stopu a sledoval ji.

Aspoň si to myslím. Dopil svou poslední zásobu vodky a

vzpomněl si na Maynea. Pravděpodobně nás stopoval až

k ostrovu a když zjistil, že tam Mayne není, rozhodl se jej

najít. To znamená, že budeme muset náš plán upravit.

Jste tam ještě, Vale?“

„Ano.“

„V pořádku. Pokračujte dál, jen vám chci říci, že

došlo k něčemu, co může situaci změnit. Musíme zjistit,

co se z toho vyklube. Vrátíme se. Pokud bychom se

nestihli vrátit během příštích pár hodin, začněte jednat na

vlastní pěst. Směřujte k velkému jezeru a držte se na jeho

východním břehu. Tam čeká na jednom z ostrovů letadlo

s pilotem. Doufám, že se brzy uvidíme. Jdeme, Gingere!“

Biggles rychle vyrazil k díře v plotu.

KAPITOLA DESÁTÁ

SAMETOVÉ RUKAVIČKY

Když opustili ohradu s vězeňským srubem, zamířili

tam, odkud zněl Petrovského hlas. Nebylo možné se

mýlit. Stejně dobře slyšeli řvaní i muži v táboře a někteří

z nich již spěchali k místu jeho zdroje a cestou na sebe

pokřikovali.

Všechny

hlasy

však

přehlušovalo

Petrovského hulákání, kterým se neustále snažil přivolat

drahého přítele Maynea. V táboře se rozsvítily další

lampy a kdyby nyní zabloudilo nějaké průzkumné letadlo

do okolí, našel by pozorovatel tábor z dálky padesáti mil!

Bylo zjevné, že se Rusovi zdařilo vyburcovat celý tábor a

zbavit otrokáře veškeré touhy ležení utajit. Jen Biggles se

zrzkem se drželi ve stínu a položili se do trávy na místě,

odkud viděli na střed tábora.

„Šílenec,“ zavrčel tiše Biggles a ukázal před sebe.

Petrovskij se právě vřítil na osvětlené prostranství a

řval jako býk, neboť se na něj sápalo asi deset Mongolů.

Chovali se jako psí smečka. Rus již byl odzbrojen, ale

bojoval dosud holýma rukama. Občas se mu podařilo pár

Mongolů setřást a pokaždé na ně něco zařval ve své

mateřštině. Lichotka to jistě nebyla. Útočníci se však na

něj vrhali znovu a znovu, a věšeli se na jeho divoce

mávající paže. Podle všeho dostali otrokáři rozkaz, aby

vetřelci neublížili. Kdyby sáhli po svých křivých mečích,

Rus by již nežil.

Správnost

toho

předpokladu

potvrzovala

i

přítomnost Stalheina. Stál kousek opodál a sledoval

zápas se svým obvyklým neúčastným klidem. Blízko něj

na rozhraní světla a tmy stál hlouček mužů, se kterými

před krátkou dobou jednal o Bigglesworthovi a ostatně

také o osobě Petrovského.

Konečně se podařilo Mongolům Rusa uklidnit a

přemoci. Náhodou dovlekl celou smečku až do blízkosti

houštiny, v níž se napjatě krčili Biggles s Gingerem.

Žasli. Petrovskij nevypadal vylekaně. Sveřepě a

vyzývavě si měřil očima své přemožitele a v několika

různých jazycích jim vyhrožoval, co všechno s nimi

udělá, pokud mu okamžitě neumožní setkat se s „jeho

starým přítelem Maynem“. Pak projevil chuť se napít a

vítězové mu neprozřetelně uvolnili ruce. Sáhl do kapsy,

vytáhl láhev a dopil zbytek vodky. Potom se však

rozmáchl a rozbil láhev o hlavu nejbližšího Mongola.

Nastala nová vřava a konečně se pohnul von

Stalhein.

Přistoupil k Rusovi, pokynem ruky umlčel změť

hlasů a potom promluvil na Petrovského anglicky,

jazykem, který používal i Rus, když sháněl drahého

Maynea.

„Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl von Stalhein tak

mírně, jako by konejšil zlobivé dítě. „Samozřejmě, že

uvidíte vašeho starého přítele Maynea. Bohužel tu ještě

není, ale my ho brzy najdeme. Lituji, že jste byl přijat tak

nezdvořile, ale moji lidé měli své rozkazy a nebyli jsme

informováni o tom, že se k nám chystáte na návštěvu.“

Poklepal Rusa po rameni a mávnutím ruky od něj

odehnal Mongoly, kteří hleděli střídavě na něj a jeden na

druhého. Ve tvářích se jim zračil úžas.

„Ta vaše chátra mě napadla,“ prohlásil Petrovskij

povýšeně. „Chátra, pane, protože nic jiného to není. Víte,

kdo já jsem?“

„Ovšem,“ odpověděl von Stalhein, který očividně

odpověd na otázku skutečně znal. „Každý zná

plukovníka Alexeje Petrovského. Lituji, že ti hlupáci na

stráži nedokázali rozeznat důstojníka a džentlmena.“

Petrovskij se uklonil, až málem upadl. „Přijímám

vaši omluvu,“ řekl vážně. „Vidím, pane, že i vy jste

džentlmen. To mi stačí. Napijete se se mnou?“

„S potěšením,“ odpověděl von Stalhein. „Nejdříve

však, neboť vy jste mým hostem, musíte přijmout mé

pozvání. Mám vynikající vodku. Ale přece nebudeme pít

zde. Pojďme do mého domu, kde si můžeme pohovořit v

klidu.“

Petrovskij se znovu uklonil. „Pane, jsem poctěn. Ale

co můj starý přítel Mayne?“

„V poslední době jsem ho tu neviděl,“ odpověděl

von Stalhein vyhýbavě. „Měl by tu být?“

„Šel tímto směrem.“

„Jste si tím zcela jist?“

„Jistěže.“

„Jak to víte?“

„Jeho přátelé…“ Petrovskij zaváhal, jakoby si

dokonce i ve svém alkoholem obluzeném mozku

uvědomil, že řekl příliš mnoho.

„Na tom příliš nezáleží, drahý plukovníku,“

pokračoval hladce von Stalhein. „Pokud je poblíž, jistě

sem přijde a potom se k nám připojí. Pojďte. Napijeme se

spolu.“ Vzal Rusa pod paží a za neustálého přátelského

tlachání jej odváděl k osamělé dřevěné budově, stojící

nedaleko velké budovy. Diváci přihlížející scéně se

začali rozcházet.

Biggles se zhluboka nadechl, a když promluvil,

znělo to velmi trpce. „Stará hra. Nejprve práce v

sametových rukavičkách. Pokud nezabere, přijde na řadu

železná pěst. Ale ten samet zapůsobí. V tom je Stalhein

mistr nad mistry. Zaútočil rovnou na Petrovského slabiny

– jeho ješitnost a pití. Kdyby byl Petrovskij střízlivý,

nedostal by z něj nic ani bičem. Když má však mozkové

závity zalité vodkou, dostane z něj von Stalhein po

dobrém, cokoli bude chtít. Rus mu řekne, že jsme tady

převlečení za Korejce a poví mu také, že máme letadlo,

kde ho máme, a vyzvoní mu i to ostatní. Jinými slovy

nám udělá čáru přes rozpočet!“

„Proč ho sem proboha Algy pustil,“ zasténal Ginger.

„Řekl bych, že Algy o jeho cestě nemá ani ponětí,

jinak by ho zastavil. Řekl bych, že s ním Petrovskij jen

porozprávěl, vzal si čokoládu a vrátil se domů. Tam se

nalil vodkou a rozhodl najít Maynea. Je zkušený lovec a

nemohl být pro něj problém najít naše stopy.“

„Proč ho nezastavil Bertie?“

„Myslím, že kolem Bertieho a Maynea v té tmě

nejspíš prošel. Možná, že ho i slyšeli, ale protože mlčel, a

oni nemohli zjistit o koho jde, seděli tiše jako myšky –

přesně tak, jak jsem jim nařídil. Ale na tom už nezáleží.

Petrovskij je tady, a Stalhein bude za půl hodiny vědět

všechno, co ví on. Až si bude Stalhein jist, že z

Petrovského vymámil vše potřebné, nebude ztrácet čas a

pustí se za námi. Máme jenom jednu možnost, a tou je

rychlost. Musíme dostat svoje lidi z tábora dřív, než von

Stalhein začne cokoli podnikat.“

„Nemáme nejmenší naději,“ prohlásil Ginger hořce.

„Neumím si představit, že by Vale za tu chvilku něco

dokázal s mřížemi.“

„Obávám se, že máš pravdu,“ řekl Biggles. „Druhá

možnost je zdržet Stalheina tak dlouho, jak to jen půjde.

Nemůžeme být na dvou místech najednou, takže se

budeme muset rozdělit. Vezmu si na starost von

Stalheina. Zbytek bandy ho nechá o samotě, dokud

neskončí s Petrovským, takže by nemělo být obtížné

pozdržet ho. Ty zatím pomoz chlapům ven. Teď nebo

nikdy. Mělo by se ti to podařit. Dostaň je ven a namiřte si

to k Bertiemu a Mayneovi. Budu se snažit setkat se tam s

vámi, ale příliš na to nespoléhej a nečekej na mne. Snaž

se je dopravit co nejrychleji k letadlu. Měli byste to

stihnout dřív, než tam Stalhein pošle své Mongoly, pokud

se mi nepodaří zabránit Petrovskému, aby mu prozradil,

kde je letadlo ukryto. Víš jistě, že najdeš cestu k

lignitovému ložisku beze mne?“

„Myslím, že ano. Směr znám, a to stačí.“

„V pořádku, tak do toho. Zdržím von Stalheina tak

dlouho, jak jen bude možné, abyste měli co největší

náskok.“

„Udělám, co budu moci,“ slíbil Ginger, otočil se

hlouběji do lesa a vyrazil k ubytovně vězňů.

Biggles se za ním díval, dokud se mu neztratil z očí,

a pak po krátkém průzkumu místa nedávné davové scény,

které již bylo zcela vylidněné, vykročil vlastní cestou.

Mířil k chatě, do níž zavedl Stalhein nového milovaného

ruského přítele. Uvnitř zářilo světlo a Biggles zamířil

přímo k oknu, neboť na opatrnost již nezbýval čas. Von

Stalheinovi nebude trvat dlouho, než dostane informace,

po nichž touží, a pokud se Bigglesovi nepodaří zabránit

mu v tom, bude se všemi zle.

Ke srubu se dostal, aniž by kohokoli potkal, ačkoliv

táborem občas nějací muži procházeli. Zastavil se u

dřevěné stěny baráku, aby důkladně prozkoumal okolí.

Když neobjevil nic, co by ho mohlo ohrozit, přistoupil k

oknu.

Uviděl

tam

rozprávějícího

Petrovského

rozvaleného v křesle a usměvavého von Stalheina, který

rozléval lihovinu z láhve do dvou sklenek. Bylo zcela

zjevné, že není času nazbyt.Dveře byly na opačné straně.

Biggles se k nim dostal několika kroky. Podíval se za roh

v obavě, aby před srubem nestála stráž. Von Stalhein ji

však zřejmě nepovažoval za nutnou, protože před dveřmi

nikdo nestál. Biggles je potichu otevřel a vnikl do úzké

chodby. Dvoje špatně usazené dveře propouštěly u

podlahy světlo. Jedny vedly do místnosti na opačném

konci chodby, druhé měl hned při ruce. Ze vzdálenějších

dveří zazníval třeskot nádobí, jakoby ho tam umývala

hospodyňka. Biggles mohl jen doufat, že ten pilný člen

domácnosti zůstane u škopku. Přistoupil k bližším

dveřím a s dlaní na dveřním knoflíku tiše naslouchal.

Von Stalhein právě hovořil nedbalým, povzneseným

tónem: „Tak můj starý přítel Bigglesworth je tu s

Maynem také? Já jsem ho celkem očekával, ale on bude

asi překvapen, až mne tu najde. Má zvláštní dar

objevovat se v místech, kde by se ho nikdo nenadál. Rád

bych se s ním opět setkal. Těším se už dlouho na

příležitost, kdy si budeme moci trochu poklábosit.“

Biggles nahmátl pistoli a potichu otevřel dveře.

„Dobrý večer, von Stalheine,“ pozdravil zdvořile. „Víte,

že jsem se také těšil? Zůstaňte prosím v klidu sedět.

Opravdu. Nerad bych pokazil tohle příjemné setkání.“

Usmál se a tiše za sebou zavřel dveře s očima stále

upřenýma na Stalheina. Přitáhl si volné křeslo a posadil

se.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

GINGER NA VLASTNÍ PĚST

Zrzek se vydal k baráku zajatců téměř ochromen

děsem. Přijal rozkaz od Bigglese bez připomínek, ale

náhlá odpovědnost, kterou na něj velitel naložil,

způsobila, že se jeho myšlenky rozběhly tak prudce, že

nebyl schopen je jakkoliv uspořádat a určit si alespoň

hrubý plán akce. Hlavou se mu proháněla spousta nápadů

a jeden vytlačoval druhý, aniž by výsledná změť přinesla

jediný kloudný závěr. Stráže, zamřížovaná okna, klíče,

zajatci bez bot, a další trampoty se v zrzkově mysli

pomíchaly. Každá z nich se mohla stát nepřekonatelnou

překážkou. Neodkázal vypudit z mysli ani přetěžký

Bigglesův úkol. Nebylo zrzkovou starostí, jak se teď

Bigglesovi podaří zdržet Stalheina tak dlouho, aby měli

zajatci dostatek času k útěku. Domníval se však, že právě

tato blesková rozhodnutí velitele, vedená snahou chytit

pomíjivou příležitost za pačesy, dokonale zmatou

protivníka. Jedno mu však bylo zcela jasné. Pokud se

Biggles už odhodlal k tak divokému hazardu, musí

považovat situaci za naprosto zoufalou. Hranice mezi

úspěchem a prohrou byla nyní tenká jako ostří nože.

Jediné zakolísání mohlo zvrátit vývoj situace v jejich

neprospěch, jehož následkem by byla konečná ztráta

nejen vědců, pro které se sem vydali, ale i expedice

samotné. Na chvilku se opřel o kmen stromu, aby si mezi

neustálými výpady všudypřítomných komárů trochu

vydechl a nabyl klidnější mysli. Skutečně potřeboval

uspořádat své myšlenky a dobrat se k rozhodnutí ohledně

další akce.

Jednu věc považoval za významnější než všechny

ostatní. Šlo o boty uzamčené v komoře. Pomoci k útěku

zajatcům s bosýma nohama, nemělo v podstatě velký

smysl. Dlouhý pochod k letadlu divokým terénem, by

totiž stejně nezvládli. Chůzí po kamenité zemi a v ostré,

suché trávě, by měli rozedraná chodidla dřív, než by

ušliprvní míli. Jenomže vniknout do komory, kde byly

boty uzamčeny, znamenalo získat klíč! Bez něj by

natropili děsný hluk. Vylomení dveří proto nepřipadalo v

úvahu. Jediná cesta ke klíčům proto vedla přes

zneškodnění strážných, a to zase připadalo Gingerovi

nemožné bez vyvolání všeobecného poplachu v tábore.

Ať bude tedy cesta k botám jakákoliv, bez hluku se

neobejde, uvažoval Ginger. Bylo možné držet strážné v

klidu pohrůžkou násilí, to však bude účinné jen po dobu,

kdy je bude někdo ohrožovat. V okamžiku, kdy budou

ponecháni o samotě, vyvolají v táboře poplach dříve, než

budou vězňové dostatečně daleko. Pokud by ovšem…

Nápad, který se začal Gingerovi rodit v hlavě,

nepatřil právě k bleskovému osvícení. Objevil se jako

mlhavá naděje, která při postupném promýšlení skýtala

řadu řešení, která vyžadovala jen klid a dobré nervy. Klid

a lest. Lest, o které kdysi Biggles prohlásil, že je jeho

nejlepším přítelem, když je v úzkých. Úspěch každé lsti

však závisel na pevných nervech.

Zrzka nejdřív napadlo, že vzhledem ke spoustě

alkoholu, který zdejší lidé prolévali hrdlem, mohou být

strážní opilí. Mohl se však mýlit, jeho přání, mohlo být

jen otcem myšlenky. Opilí strážní by mu úkol nesmírně

ulehčili. Pokud však budou střízliví, nemohl by zařídit,

aby o střízlivost přišli? Náhle si vzpomněl na opilce,

ležícího v trávě vedle bedny s lahvemi vodky, z nichž

dvě již užil jako vzorek pro vlastní potřebu. Pokud by

strážní tekutý poklad našli, bylo jisté, že neodolají

pokušení obsah vyzkoušet a budou pokračovat v

ochutnávce. Budou pít, pokud bude co, nebo pokud

neupadnou do stavu v jakém byl jejich kolega, jehož

zradil cestou táborem mozek a posléze i nohy.

Jak ale dostane k sobě strážné a vodku? Buď musí

dostat vodku k mužům, nebo muže k vodce!

Nejprve Ginger celou myšlenku zavrhl jako příliš

fantastickou. Když se jí však stále nedokázal zbavit,

napadlo ho nakonec, že nebezpečí, která s sebou nese,

nejsou větší, než nebezpečí, která ho čekají, když zvolí

jinou cestu, jak se dostat ke klíčům. Pak si s úlevou

uvědomil, že vypadá jako Korejec. Strážní ho budou

považovat za Korejce a nebudou se ho na nic ptát. Budou

si patrně myslet, že nemá jazyk a není tedy schopen

odpovídat. Dalo se také předpokládat, že muži otrávení

svými úkoly, se budou daleko víc zajímat o vodku než o

člověka, který ji donesl. Pokud se lest vydaří, získají

uprchlíci nejen boty, ale i více času, neboť si ušetří i

odstraňování mříží!

Ginger si uvědomil, že čím déle bude nad svým

odvážným plánem dumat, tím obtížnější mu bude

připadat. Neztrácel proto čas a vyrazil k travnaté

planince, kterou si vybral jako svůj pijácký lokál Mongol

zmožený alkoholem. Zrzek se nejdřív musel ujistit, zda

tam opilec dosud leží.

Byl tam! Ležel stále v trávě a hlasitě chrápal. A snad

ještě důležitější bylo, že vedle něho dosud ležela i

převrácená bedna s lahvemi. Po rychlém obhlédnutí okolí

zrzek zjistil, že přímé nebezpečí mu odnikud nehrozí.

Naložil si bednu na ramena, a aniž by se nějak kryl,

vykročil svižně k budce u brány.

Vše ale nešlo přesně tak, jak si původně

představoval, a na okamžik zaváhal, zda nepřecenil své

síly. Potíže začaly, když málem vrazil do strážného. Byl

to zjevně muž, který držel hlídku u drátěného plotu.

Opravdu se málem srazili, nemohl se mu již nijak

vyhnout. Když se střetli, strážný něco vyštěkl. Zrzek sice

neměl ani ponětí, co říká, domníval se však, že zájem

strážného je zcela jednoznačný. Ve světle následujících

událostí bylo pak nad slunce jasnější, že ho zajímalo

pouze to, zda jsou lahve v bedně plné. Muž nehodlal

dlouho čekat na odpověď, což bylo zřejmé z rychlosti s

jakou se vrhl k bedně, aby si odpověděl sám. Bez

dlouhých řečí odlehčil Gingerovu nákladu, nacvičeným

pohybem urazil hrdlo lahve o závěr pušky, zhluboka se

napil, otřel si ústa a pil dál.

Zrzek se tiše usmál, ale vzápětí si uvědomil, že před

ním stojí další trápení. Byl na nejlepší cestě opít jednoho

ze strážných, jenomže to nestačilo. Aby byla akce

úspěšná, musel jich opít co nejvíc, nejlépe všechny!

Trhl sebou, vydal hrdelní skřípavý zvuk, kterým

chtěl dát najevo nesouhlas s lačností strážného, a otočil

se s bednou, jako by hodlal odejít. Muž jeho snahu o

podporu abstinence neocenil. Volnou nikou si zrzka

přidržel za límec a vychrlil pár nadávek. Ginger zachrčel

nevolí a upustil bednu do trávy. Lahve na sebe narazily a

zazvonily. Zvuk řinčícího skla zapůsobil jako signál.

Strážní v budce u brány ho nemohli přeslechnout, byli

blízko a zvuk jim byl zřejmě důvěrně známý. Ozvaly se

nadšené hlasy a z domku se vyrojilo několik mužů,

ženoucích se za požitkem. První se hnal tak rychle, že

srazil zrzka k zemi a vzápětí měl každý z nich v ruce

láhev, někteří hned dvě. Sedící Ginger znovu vydal pár

nesouhlasných skřeků, jak se od něj v dané situaci

očekávalo. Pokusil se vstát, ale dostal takovou ránu, až

zavrávoral.

Tajně potěšen úspěchem vzdal se bedny a nápojem a

s naříkavými skřeky, které ve strážcích očividně

vzbuzovaly bujaré veselí, upaloval pryč. Dával si pozor,

aby mířil pokud možno nenápadně ke strážnici. V duchu

jej napadlo, že von Stalhein věděl dobře, proč nehodlá

trpět nedisciplinované chování Mongolů. Gingerovi

samotnému však jejich lačnost nesmírně vyhovovala,

neboť v jeho ústupu a směru, kterým se ubíral, neviděli

nic neobvyklého.

Když se dostal k dokořán otevřeným dveřím

strážnice, ohlédl se zpět podél plotu, a uviděl dva vojáky,

kteří přinášeli bednu s lahvemi. Právě, když je pozoroval,

postavili bednu na zem, aby mezi sebou nechali kolovat

další láhev. Neměli nejmenší potíž ji vyprázdnit, a

Ginger sotva dokázal potlačit úsměv nad zdařilým

průběhem jeho záludu. Nebude trvat dlouho a lahve se

vyprázdní a hlavy zatemní. Byl na ten úspěch pyšný.

Dodržel Bigglesovu zásadu využít slabosti nepřítele ve

svůj prospěch a navíc využil zásob, které si nepřítel

donesl sám.

Nahlédl do strážnice. Uviděl jedinou malou

místnost, jejíž nábytek tvořily pouze dva prosté kavalce,

a kterou osvětlovala ničím nechráněná žárovka. Hned za

dveřmi na hřebíku visel svazek klíčů. V mžiku je měl

Ginger v ruce, ačkoliv si uvědomoval, že právě tento

okamžik je nejnebezpečnějším bodem celého plánu.

Strážní nebyli opilí – alespoň prozatím. Kdyby začali

klíče postrádat, snadno by si vše domysleli. Jinou

možnost však neměl. Klíče byly rozhodujícím trumfem

ve hře se smrtí, kterou ted hrál. Muži se nade vší

pochybnost navraceli do strážnice, a jak budou uvnitř,

nedostal by se ke klíčům dříve, než se zpijí do němoty.

To by však vyžadovalo dlouhé čekání, které si nyní

nemohl Ginger dovolit. Věděl, že musí jednat rychle,

protože žádné zdržení si nemůže dovolit ani Biggles.

Zrzek se nyní mohl jen modlit, aby Mongolové věnovali

pozornost nečekaně objevenému opojnému nápoji a

zapomněli na své povinnosti.

Rychle uvažoval o tom, co udělají strážci, když zjistí

ztrátu klíčů v době, kdy už budou mít v hlavě. Měli by se

obávat vzbudit rozruch, aby se jejich nadřízení

nedověděli o tom, jak nesmyslně si nechali ukrást klíče

kvůli svým vyprahlým opileckým hrdlům. To však již za

sebou zavíral bránu ohrady, kde stály baráky se zajatci.

Se srdcem až v hrdle a se zrychleným dechem

vyrazil přikrčen k nejbližší chatě. Když k ní doběhl,

nezastavil se, ale uháněl až k rohu, odkud měl možnost

prohlédnout si zpovzdálí strážnici, od které byl nyní

vzdálen asi dvacet yardů. Strážci právě vcházeli dovnitř.

Naneštěstí za sebou nezavřeli, jak Ginger doufal. Chvíli

vyčkával, zda se neozve pokřik, který by prozrazoval, že

odhalili zmizení klíčů, neboť v této chvíli to bylo

nejpravděpodobnější. Slyšel hovor a smích vojáků, slyšel

cinkání skla, jak vytahovali lahve z bedny. Zvuky,

kterých se tolik obával, nezazněly. Napětí minulo a zrzek

se uvolnil. Jeho dech se opět zklidnil.

Spokojen s vývojem událostí vykročil ke dveřím

ubytovny vězňů, které hodlal otevřít. V polovině cesty

však změnil plán a rozhodl se zamířit ke dveřím ze

vzdálenějšího konce srubu. Tam hrozilo menší

nebezpečí, že bude spatřen, kdyby některý z Mongolů

náhodou vyšel ze strážnice. Ginger věděl, že v tom

případě projde kolem oken, na jejichž mřížích pracoval

Vale. Chtěl ho upozornit, aby s pilováním přestal.

Povědět mu, že všechno je na dobré cestě, že jim otevře

dveře. Bylo to bezpečnější i pro něj, neboť v případě, že

by do místnosti vešel bez upozornění, mohl by si sám

vysloužit ránu do hlavy, neboť muži, které chtěl

zachránit, ho mohli snadno považovat za jednoho ze

strážných. Cestou také půjde kolem dveří komory s

obuví, které může ihned odemknout, aby si ušetřil čas ve

chvílích, kdy budou společně unikat.

Jakmile došel ke komoře, odemkl ji, a s

nastraženýma očima i ušima, plížil se k oknu, na němž

měl pracovat Vale. V této chvíli však na mřížích

nepracoval nikdo. Tím si byl Ginger jistý, neboť věděl,

že z místa, kde se právě nachází, by musel zřetelně slyšet

zvuky pilníku zakusujícího se do železa. Bylo by možné,

napadlo ho, že už Vale skončil s prací? Došel však rychle

k závěru, že tak to není. Proč ale potom přestal pracovat?

Stalo se snad něco nepředvídaného? Byli zajatci

přestěhováni? Nebo Vale odpočívá? Poslední vysvětlení

se mu zdálo nejpřesvědčivěji. Zmatený Ginger vyčkával,

zda se ozve zvuk pilky.

Čekal snad pět minut. Neozvalo se však nic. Je

možné, napadlo zrzka, že došlo k něčemu, co zajatce

přimělo, aby ztráceli tolik drahocenného času? Asi ano.

Kdyby se nic nestalo, pracovali by jistě dál přes veškerou

tělesnou únavu.

Přitiskl se těsně ke stěně, a plížil se kupředu, až se

dostal pod okno. Pak se zastavil a naslouchal. Zevnitř k

němu však nepronikl žádný zvuk. To mu rovněž připadlo

nezvyklé. Bylo přece víc než pravděpodobné, že by muži,

před kterými se náhle objevila naděje na brzký únik,

mezi sebou rozprávěli, nebo by si alespoň šeptali. Proč

tomu tady bylo jinak? Zrzkovy pochybnosti se rychle

změnily v obavy. Něco nebylo v pořádku. Tím si ted již

byl jist. Nevěděl k čemu došlo, ale cítil, že nebezpečí je

blízko. Byl o tom přesvědčen.

Cítil náhle nebezpečí všude kolem, ačkoli pro to

neodbytné tušení nedokázal nalézt logické vysvětlení.

Mohlo jít o prastarý instinkt, kterým jsou vybavena

divoká zvířata, a který již u člověka vymizel, a probudí

ho pouze nervy vybičované na nejvyšší míru. Byl si jist,

že k něčemu zlému došlo, a zachvátil ho náhlý strach.

Rozhlédl se kolem a snažil se zrakem proniknout okolní

tmu. Neslyšel a neviděl však nic, a v rozhledu mu navíc

začaly bránit praménky potu, které mu stékaly po čele.

Přitištěn ke stěně, připlížil se až pod okno. Dosud se

nedělo nic. Pomalu vztáhl pravou ruku ke spodní mříži,

aby se ujistil, zda je dosud na místě. Bylo přece možné,

že se ji Valeovi již podařilo odstranit. Mříž tam však byla

a co víc, nenahmatal na ní ani stopa po pilování. Stáhl

ruku zpět, a když si uvědomil, co to znamená, zatajil se

mu dech. Vale vůbec nezačal pracovat! Proč? Na tu

otázku existovala jediná možná odpověď. Někdo mu v

tom zabránil. Kdo? Jak? Proč? Na ty otázky si však již

nedokázal odpovědět.

Poklekl na zem zmaten a vystrašen, a pokoušel se

dát si to co zjistil do souvislosti. Byl si jist, že žádný

poplach v táboře nenastal, neboť strážní by o něm věděli

a určitě by se nechovali tak nedbale, jak Ginger viděl. Ze

stejného důvodu nemohl uvěřit možnosti, že by do srubu

vstoupil některý z velitelů bandy po poslední pravidelné

večerní prohlídce. Klíče zůstaly na místě ve strážnici, a

proto byly dveře do ubytovny zajatců dosud zamčeny.

Pokud by byl další strážný uvnitř, proč by byly zamčeny

dveře a vráceny klíče? A potom – pokud by byl strážný

se zajatci, jistě by tam svítilo světlo. Jenže uvnitř

panovala naprostá tma. Jak by někdo mohl hlídat zajatce

potmě? Ne, rozhodl Ginger. Tohle není správná odpověd.

Nedává to smysl, jak by řekl Biggles. Pokud by došlo k

něčemu neobvyklému a panovalo by podezření, že zajatci

chystají útěk, byli by strážní v pohotovosti a nepropadli

by tak snadno divoké pitce. Zrzek si olízl oschlé rty a

nervózně se ohnal po mračnu obtížných moskytů.

Přinejmenším v jednom měl jasno. Pokud tu bude

nečinně sedět, záhadu nevyřeší. Čas plynul, a Biggles se

mohl co chvíli dostat do neřešitelných potíží při

zdržování Stalheina. Gingera napadlo zkusit signál tří

„V“, a již našpulil rty k písknutí. Potom však nápad

zavrhl, neboť mu pokus připadal zbytečný. Pokud by byl

Vale uvnitř, pak by se již dávno objevil u okna. Patrně ho

někdo drží uvnitř násilím. A jestliže Valea někdo

ohrožuje, pak by násilníka zapískání signálu jen

upozornilo na cizí přítomnost. Zrzek prostě dospěl k

závěru, že je jediný způsob, jak zjistit, co se stalo. Musí

sám vstoupit do ztichlého srubu! Vydal se proto rychle ke

dveřím a hned se cítil o něco lépe. Po delší nečinnosti

přináší zaměstnání úlevu.

Když došel na roh budovy, naskytl se mu opět

výhled na strážní budku. S úlevou zjistil, že se nic

nezměnilo. Jediným rozdílem bylo, že dveře se již

zavřely. Ginger mohl jen doufat, že budou zavřeny i

nadále. Přesto zněly hlasy strážných nyní ostřeji, jako by

se mezi sebou hádali. To bylo také dobré znamení, neboť

podle toho dosud pili. Když se díval na zavřené dveře

strážní budky, napadlo ho, že by nebylo špatné je uvnitř

zamknout. Získal by tím víc času pro svůj úkol. Pokud se

mu podaří zamknout je bez hluku, uvědomí si strážní, že

nemohou ven, až když se některý z nich pokusí o odchod.

Vzhledem k rámusu, jaký nyní uvnitř tropili, nebylo

pravděpodobné, že by zaslechli zvuk zámku, pokud otočí

klíčem opatrně a pomalu. Ginger pochopil, že tato šance

stojí za využití, a dál neváhal.

Rozhlédl se kolem sebe. V dohledu nebyla živá

duše. Přikrčeně přeběhl k bráně, otevřel ji a pokračoval

ke strážní budce. Pevně tiskl svazek klíčů v dlani tak, aby

nemohly chřestit. Klíč od dveří strážnice však mezi nimi

nebyl! Trčel v zámku. Ginger po něm opatrně sáhl a

otočil jím. Ozvalo se cvaknutí a srdce vyletělo zrzkovi až

do krku. K jeho nevýslovné úlevě však opilecký hlahol

zněl uvnitř bez přerušení dál. Několik yardů ustupoval

pozpátku, a když se dostal brankou zpět do ohrady,

zavřel za sebou a spěchal k baráku zajatců. Na prahu se

zastavil, a pozoroval okolí. Nespatřil nic, co by ho mohlo

ohrozit, zkusil opatrně kliku dveří. Jak očekával, byly

zamčené.

Našel správný klíč, vsunul ho do zámku a otočil jím.

Klíč se pohyboval v zámku naprosto hladce, což zrzka

vzhledem ke každodennímu používání nepřekvapilo.

Schoval klíče do kapsy, zatajil dech, stiskl kliku a

nepatrně pootevřel dveře. Pomalu uvolnil kliku a stál tiše

na prahu. Zevnitř se nic neozývalo. Nahmatal pistoli a

pevně ji stiskl v levé ruce, zatímco opět o kousek

pootevřel dveře. Nic se nedělo. Uvnitř bylo ticho jako v

hrobě. Jediný zvuk, který mladík slyšel, byl tlukot

vlastního srdce. Cítil, že se silně potí, zčásti následkem

vlhkého horka, zčásti díky neustálému nervovému vypětí.

Zhluboka se nadechl a opět sáhl po dveřích. Strčil do

nich. Když se pohnuly, slabě zavrzaly a pak se zastavily.

Hluboké ticho nepřerušil žádný jiný zvuk.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

HORKÉ CHVILKY

A potom se Ginger rozhodl, že to neustálé nervové

vypětí musí skončit, nebo se zhroutí. Pevněji sevřel

pistoli a tiše jako kočka vstoupil. Rychle ukročil vlevo a

nahrbil se v očekávání útoku. Nic nerušilo mrtvé ticho.

Zdálo se mu, že je uvnitř sám, jinak by přece musel něco

slyšet. Ačkoli se neozývalo nic, přece měl pocit, že je

vzduch nasycen nebezpečím.

Asi vteřinu nevěděl, jak dál pokračovat a pak si

vzpomněl, že srub je, stejně jako celý tábor, vybaven

elektrickým osvětlením. Bylo jasné, že vypínač najde na

straně, kde se dveře otevírají, aby k němu byl lehčí

přístup. Myšlenka na rozsvícení ho vyděsila, ale

pochopil, že mu nic jiného nezbývá. Alespoň se ujistí o

tom, zda došlo k nejhoršímu. Musel to zjistit! Další

civění do úplné tmy se již dál nedalo snášet. Vztáhl levou

paži a pokusil se nahmatat vypínač. Jeho hledající prsty

našly brzy cíl. Spočinuly na knoflíku vypínače. Odstoupil

tak daleko, aby měl vypínač právě na dosah natažené

paže, zatajil dech, stiskl knoflík a odskočil ještě dál od

dveří.

Téměř současně s cvaknutím vypínače se ozval

výstřel, a do dřevěné stěny těsně u dveří se zavrtala

kulka. Ginger, který něco takového čekal, okamžitě

vystřelil na muže, který stál pouhé tři kroky od něj, a

pokud se také neplížil k vypínači, stál po celou tu dobu

na místě.

Ginger oslepený prudkým světlem a zmatený

náhlým útokem si ani neuvědomil, že na chlapíka zamířil

a zmáčkl spoušť. Jeho výstřel nebyl ničím jiným než

automatickou reakcí vedenou sebezáchovným pudem.

Záblesky z obou hlavní vyšlehly téměř současně. Muž se

zakymácel a ačkoli se pokusil zdvihnout znovu revolver,

dělalo mu to nepředstavitelné potíže. Vystřelil, ale kulka

zamířila k podlaze, ze které odštípla dlouhou bílou třísku.

Potom

se

střelec

pomalu

zhroutil na kolena. Revolver mu vypadl z ruky a s

dutým zaduněním dopadl na zem. Muž těžce zachrčel,

padl na svou zbraň, a zůstal nehnutě ležet. Po několik

vteřin hleděl Ginger s očima rozšířenýma hrůzou na

člověka, ve kterém viděl jednoho z lidí, které přišel

zachránit, a kterého teď zabil sám. Potom se však z

podlahy místnosti vzadu zvedlo několik postav, a z jejich

výrazu se dalo vyčíst, oč tu šlo. Zrzek zíral na pětici

vousatých mužů a v jejich očích viděl výraz úlevy i

ohromení nad tím, čeho byli právě svědky. Chvíli na sebe

beze slov koukali, než se Gingerovi vrátil dar řeči.„Který

z vás je Vale?“ vyhrkl rozechvěle.

„To jsem já,“ řekl jeden z mužů a vykročil vpřed.

Ginger ukázal na muže ležícího nehybně na zemi.

„A tenhle? Kdo je to?“

„Mysleli jsme, že je jedním z nás, ale byl to zrádce.

Jmenoval se Luntz.“

Ginger se zhluboka nadechl. „Díky Bohu,“ hlesl

upřímně. Potom, jakoby si uvědomil, kde je a co dělá,

zamžikal očima a usmál se. „Pojďme!“ řekl ostře. „Není

čas na vysvětlování, výstřely způsobí rozruch. Běžte do

komory a obujte si boty. Dveře jsou odemčené. A buďte

opatrní.“

Muži se rozběhli ke dveřím.

„Co bude se strážnými?“ vyhrkl Vale.

„Zamkl jsem je v boudě,“ řekl Ginger a v duchu si

blahořečil za spásný nápad. „Pokud se jim podaří dostat

se ven, nějak se už o ně postarám. Pospěšte si!“

Vězňové vyběhli.

Ginger opustil místnost poslední, zhasl světlo a

zavřel za sebou. Nezdržoval se zamykáním. Bylo jasné,

že opíjející se muži zaslechli výstřely, neboť ze strážnice

se ozval zmatený pokřik. Některý z nich již začal bušit do

zamčených dveří pravděpodobně pažbou pušky. Nemělo

to valný účinek, neboť bouda byla postavena z bytelného

dřeva.

Ginger, který se již poněkud uklidnil, došel na roh

vězeňského baráku, odkud měl výhled jak na strážní

boudu, tak na své muže. Pochopitelně byl velice

netrpělivý, protože teď šlo hlavně o čas. Minuty míjely

rychle. Hluk uvnitř strážní boudy pokračoval, ale protože

se nikdo jiný v okolí neobjevoval, začal Ginger doufat, že

výstřely, značně utlumené pevnými stěnami vězení,

nezaslechl v táboře nikdo další. Stále jej však ovládala

touha dostat se co nejrychleji pryč. Zdálo se mu, že

vězňům trvá obouvání strašně dlouho, ačkoli chápal, že

ve tmě nejde o nic jednoduchého.

Ještě stále čekal na vědce, když na vnější straně

plotu uviděl tři postavy, které očividně mířily ke strážní

budce. Nejprve si pomyslil, že museli zaslechnout

výstřely, ale pak si vzpomněl, co říkal von Stalhein o

zesílení stráží. Došel k závěru, že jde o novou hlídku,

která spěchá zjistit, co znamená hluk ve strážní boudě.

Nedokázali se dostat dovnitř, ale bylo zřejmé, že zamčení

opilci jim rychle vysvětlí, proč jsou uvězněni, a poví jim

o střelbě, kterou slyšeli. Nově příchozí nejspíše

předpokládali, že dveře vězeňského srubu jsou zamčeny

klíči ze strážnice. To jim však nemohlo zabránit v tom,

aby vešli do ohrady a přesvědčili se. Nebylo času nazbyt,

a proto se Ginger obrátil do míst, kde již stáli obutí vězni,

očividně připravení vyrazit, a zeptal se jich, jestli jsou

všichni.

„Čekáme na majora Cardwella,“ odpověděl Vale.

„Kdo je to?“

„Američan.“

„Co se děje – nemůže najít boty?“

„Ale ano, už je našel,“ odpověděl Vale. „Ještě šel

pro něco do dílny.“

„Pro co?“ zeptal se zlostně Ginger.

„Nevím. Neřekl mi to.“

Ginger ztěžka polkl a snažil se ovládnout své

rozčílení nad nenadálým zpožděním. „Asi se zbláznil,“

zavrčel. „Ohrožuje nás všechny. Když se nevrátí do

deseti vteřin, odcházím bez něj. Teď právě ke strážnici

dorazila nová hlídka.“

Doběhl k rohu srubu a opatrně vyhlédl. Nijak ho

nepřekvapilo, když uviděl tři nové strážné, jak uhánějí

ohradou ke dveřím vězeňského srubu. Nebyli už nijak

daleko. Pokud se nezastaví sami, vniknou dovnitř.

Bleskově se rozhodl a vyrazil ke dveřím z druhé strany.

Doběhl tam, právě když se uvnitř rozsvítilo světlo. Letmo

zahlédl tři muže, jak s tupým výrazem překvapených

dobytčat civí na zastřeleného muže na podlaze. Jeden z

nich si všiml zrzka ve dveřích, ale Ginger byl rychlejší.

Přibouchl dveře, zamkl je, a uskočil právě včas, aby

nestál v cestě kulce, která proletěla dřevem. Odhodil

nepotřebné klíče mezi stromy, a vrhl se zpátky k vědcům,

právě když k nim dorazil major Cardwell.

„Jdeme!“ štěkl. „Všichni jsme se kvůli vám zdrželi.“

„Lituji, chlapče,“ odpověděl zdvořile důstojník.

„Litovat můžete, až tady zůstaneme trčet,“ odsekl

zachmuřeně Ginger, a vyrazil k otvoru v plotě, který

vystříhal Biggles při jejich předchozí návštěvě. Uháněl

pak dál k nejbližším stromům, kde se na pár vteřin ukryli.

Ačkoli bylo nutné opustit tábor co nejrychleji,

Ginger věděl, že se nemůže vydat na jakoukoli stranu.

Aby ve tmě našel správný směr k lignitovému ložisku,

musel z tábora odejít stejnou cestou, jakou se dostal

dovnitř. Bylo mu jasné, že se jinak beznadějně ztratí v

bažinaté pustině. Jeho prvním orientačním bodem byl

tedy zajatecký tábor s otroky. Tam se zorientuje dál, a

proto oním směrem vedl i osvobozené vědce. Protože

věděl, že u brány budou strážní ve střehu, velmi opatrně

se držel stranou od ní. Ve snaze uvést pronásledovatele

do ještě většího zmatku zastavil se na mžik u drátěného

plotu a vystřihl v něm širokou mezeru, která umožní útěk

nebohým otrokům, pokud se k němu ovšem odhodlají.

Protože ti lidé znali krajinu dobře, doufal Ginger, že by

mohli mít značnou naději na úspěch. Mnozí z ubožáků,

které patrně vyburcovaly výstřely, již postávali kolem

plotu a s úžasem pozorovali muže, který prostříhává plot.

Byli venku. Gingerovi chvíli trvalo, než objevil

neupravenou cestu k lignitovému ložisku, a než se

ubezpečil, že jde správným směrem. Když si byl konečně

jist, zrychlil tempo. V táboře viděl ve světle elektrických

lamp pobíhající postavy, ale ke své úlevě zjistil, že ti lidé

jsou nejméně stejně zaměstnáni, jako on. Mířili k

místům, která právě opustili a kam je přitahovalo bušení

do dveří a řev, šířící se od strážnice i od vězení.

Jakmile jim zmizela světla tábora z dohledu, dal se

Ginger do pravidelného klusu, a tím tempem vedl

skupinu, dokud se nedostala dobezpečné vzdálenosti.

Zpomalil, až když zjistil, že někteří z mužů, od kterých

samozřejmě nemohl po přestálých útrapách čekat

vynikající tělesnou kondici, začínají zaostávat. Zpomalil

klus, a pak pokračoval krokem, aby ho opozdilci

dohonili. Připadalo mu zvláštní, že po všem, co spolu

zažili, neměl dosud čas pohlédnout jim do tváří. Jediný,

kterého již poznával, byl Vale.

Myslel na to, že je nejdůležitější objevit Bigglese,

který by na ně měl čekat u cesty. Nebyl však pevně

přesvědčen, že se tam s ním skutečně setkají. Bigglese

jistě nenapadlo, že se Gingerovi podaří splnit úkol za

necelou hodinu, což byla doba, která uběhla od chvíle,

kdy se rozdělili. Mnohem pravděpodobnější bylo, že

Biggles dosud zadržuje von Stalheina, neboť se domnívá,

že Vale má ještě spoustu práce s pilováním mříží.

Zrzkovi se nezamlouvala představa, že by měl Bigglese

opustit v tak složité a nebezpečné situaci. Velitelův

rozkaz však zněl jasně, a Ginger neměl jinou možnost,

než ho poslechnout.

Když urazili zhruba tři míle, a zrzek nezaslechl

jediný

zvuk,

který

by

prozrazoval,

že

jsou

pronásledováni, zavelel ke krátkému odpočinku na

vydechnutí. I on sám byl k smrti unaven. Kromě toho

mohla právě tato přestávka zvýšit Bigglesovu naději na

dostižení prchajících. Největší strach naháněla Gingerovi

představa, že se Biggles před opuštěním tábora nepřátel

půjde ujistit, zda jsou vědci skutečně na svobodě.

Utěšoval se jen tím, že zmatek, který zavládl v okolí

bývalého vězení, mu rychle napoví, jak se věci mají.

Využil chvíle oddechu, aby se ostatním představil, a

rychle jim alespoň zhruba vysvětlil situaci. Domníval se,

že zpráva o letadle, které na ně čeká nedaleko odsud, aby

je dopravilo domů, bude pro uprchlíky vzpruhou před

nadcházejícím přechodem bažin. Musel si přiznat, že cítí

hrdost nad dosud tak úspěšným průběhem útěku.

Podařilo se mu ho dosáhnout metodami, které si nikterak

nezadaly s Bigglesovými husarskými kousky.

„Kdo byl vůbec muž, kterého jsem zastřelil?“ obrátil

se k Valeovi.

„Není mi moc jasné, co mezi vámi dělal. Nedokázal

jsem dost dlouho pochopit, proč nepracujete na mřížích.“

„Říkali mu Luntz,“ odpověděl Vale.

Luntz. Nyní, když byl již schopen souvislého

přemýšlení, mu to jméno rozeznělo v hlavě poplašný

zvonek. O Luntzovi se zmínil von Stalhein na schůzce s

dalšími bandity. Ginger si však neuměl vybavit

souvislost, v jaké se o tomto muži hovořilo.

„Luntz byl špicl a donašeč,“ řekl Vale. „Nevěděli

jsme to. Umístili jej mezi nás jako vězně. Tak se nám i

představil. Řekl, že je Polák. Prý chemik. Měl být unesen

z Varšavy. Uvěřili jsme mu, protože jsme neměli důvod

nevěřit. Je to starý trik, a když jsem to pochopil,

nafackoval bych si za to, že mě něco podobného

nenapadlo. Hrál úlohu volavky, která měla za úkol získat

zprávy o všem, co jsme mluvili mezi sebou a předat je

dál. Nepochybuji, že měl na svědomí zmaření Gortonova

pokusu o útěk, a tím také jeho smrt. Nemusíte mít žádné

výčitky kvůli tomu, co jste udělal. Kdybych měl

příležitost, oddělal bych toho skunka sám. Musel se

odhalit, když jsem všem řekl, že jste tu s vaším přítelem,

abyste nás dostali pryč. Právě jsem začal pilovat spodní

mříž, když ten chlap k hroznému překvapení nás všech

vytáhl revolver a sebral mi pilník. Pak nás ohromil

oznámením, kdo je doopravdy. Neměl to v žádném

případě jednoduché, protože aby jeho historky o

uvěznění zněly věrohodně, musel žít mezi námi a nechat

se s námi každou noc zamknout. Nemohl ven stejně jako

my, a kdybyste nepřišel vy, musel by čekat až do svítání,

kdy by byly dveře odemčeny jako obvykle. Nikdo z nás

neměl žádnou zbraň, takže jsme nemohli dělat nic. Každý

večer nás prohle-dávali. Luntze pochopitelně také, ale

stráž o něm věděla, a jeho revolver přehlížela.“

„Divím se, že nevystřelil do vzduchu nebo neudělal

nějaký jiný rozruch, aby přilákal stráže,“ zamumlal

Ginger.

„Ani já jsem to nechápal, ale on měl lepší nápad –

alespoň si to myslel. Věděl, že se vrátíte, protože jsem to

prozradil. Proto nás zahnal do kouta a sám zaujal

postavení u okna, odkud vás chtěl zastřelit, jak se

objevíte. Kdyby udělal rámus, přivolal by sice strážné,

ale vás by tím vyplašil. Tohle všechno je však naštěstí za

námi. Jeho plán nevyšel. Také jsem naslouchal, zda vás

neuslyším přicházet. Chtěl jsem vás ihned varovat

výkřikem. Když jste dorazil, neslyšel jsem ale vůbec nic.

Byl jste vůbec u okna?“

„Byl,“ řekl Ginger. „Ale hned, jak jsem se k němu

přiblížil, přepadl mě podivný pocit, že něco není v

pořádku, protože jsem nikoho neslyšel pilovat mříže.

Proto jsem se neukázal. Měl jsem u sebe klíče, které jsem

sebral ve strážnici, takže jsem se rozhodl vejít dveřmi, a

zjistit, co se děje. Ještě štěstí, že mě nenapadlo

postupovat jinak.“

„Luntz uslyšel, jak se otevírají dveře,“ končil Vale.

„Já sice také, ale neměl jsem tušení, kdo to může být.

Nenapadlo mne, že byste mohl mít klíče, takže jsem

čekal, až se rozsvítí světlo. Nic jiného nezbývalo ani

Luntzovi. Nemohl střílet, dokud neviděl na cíl, protože

některý z jeho kumpánů mohl přijít na přepadovou

prohlídku, která nebyla ničím výjimečným. Luntz si s

výstřelem pospíšil. Střílel hned jak jste rozsvítil, ale vy

jste naštěstí nestál tam, kde vás čekal, a podařilo se vám

zasáhnout ho dřív, než dokázal vystřelit podruhé. To je

všechno. Zbytek znáte.“

„Rozumím,“ řekl zamyšleně Ginger. „Myslím, že

bychom měli pokračovat. Doufal jsem, že nás Biggles

dožene tady. Je totiž stále někde v táboře. Dohodli jsme

se na tom, když jsme se v táboře rozcházeli.“

Otočil se k americkému důstojníkovi, který zavinil v

klíčovém okamžiku útěku zdržení. „Mimochodem,“

pokračoval, „mrzí mě, že jsem s vámi mluvil tak ostře,

ale co vás proboha přimělo ztrácet čas v dílně? Dohnal

jste mě málem k šílenství. Mám za sebou dost pernou

noc.“

Američan se usmál. „Myslel jsem, že by bylo

vhodné nechat těm krysám dárek na rozloučenou, aby si

příště pořádně rozmyslely, jestli jim stojí za to otravovat

amerického občana.“

„Dárek?“ opakoval po něm Ginger. „Jaký dárek?“

„Nic zvláštního, jen malou prskavku.“

„Prskavku?“ zarazil se zrzek. „Co tím myslíte?

Mluvte, prosím, srozumitelně. Jednak nemáme moc času

a potom – cítím se dost unavený.“

Když Američan odpověděl, mluvil již vážněji. „V

dílně leželo dost dokladů, které ti lotři ukradli ze

Spojených států. Některé výsledky našich posledních

výzkumných prací. Když jsem je poprvé uviděl, pochopil

jsem, že je mou povinností postarat se o jejich zničení, i

kdybych při tom měl sám vyletět do povětří. Proto jsem

si něco připravil. Jsem specialista na výbušniny a na

atomovou energii, právě proto mne unesli. Dnešek mi

poskytl příležitost, na kterou dlouho čekám, a já se jí

chopil.“

„To znamená,“ řekl pomalu Ginger, „že jste nastražil

do té boudy bombu?“

„A jakou, chlapče!“

Gingerovi se roztřásla kolena, protože si dokázal

představit, jaký druh bomby dokáže sestrojit odborník na

atomovou energii. „Kdy má vybuchnout?“ zeptal se

přiškrceným hlasem.

„Není časovaná. Napojil jsem ji na elektrický okruh.

První krysa, která si bude chtít v dílně rozsvítit, to

rozsvítí široko daleko. Kolem ohrady nezůstane kámen

na kameni. Ale proč vás to tak zajímá? Není snad něco v

pořádku? Vám se snad ta představa nelíbí?“

Ginger skousl spodní ret. „Líbila by se mi stejně

jako vám, nebýt jedné věci,“ řekl unaveně.

„Oč jde?“

„Můj velitel je dosud v táboře. Jak ho znám, půjde

se ještě podívat do ohrady. Než uprchne sám, bude se

chtít ujistit, že jsme pryč.“

Nastalo mrtvé ticho.

„To je ovšem velmi zlé,“ řekl Američan stísněně.

„O tom nepochybujte,“ řekl trpce Ginger, kterému se

svíralo srdce z dalšího nebezpečí, jenž viselo nad

Bigglesem jak Damoklův meč. „Je to horší než zlé!“

„Nemohl jsem to tušit,“ hlesl zkroušeně Američan.

„Samozřejmě,“ souhlasil ihned Ginger. „To nám teď

ale není nic platné. Nepochybuji o tom, že jste měl ty

nejlepší úmysly, ale mohl jste mi říci, co zamýšlíte, místo

aby…“

Dál se nedostal. Nad táborem vyšlehl podivně

namodralý plamen, který zazářil až k obloze, zaplavil

okolí sinalou září, a zbarvil tváře uprchlých zajatců

křídově bílou barvou, takže na vteřinu připomínaly

maškarní masky. Záblesk pohasl a divočinou se přehnal

dunivý rachot výbuchu.

„Někdo si rozsvítil,“ řekl tiše Američan.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

BIGGLES HRAJE O ČAS

Po Bigglesově náhlém vstupu do von Stalheinova

srubu zavládlo uvnitř na několik vteřin strnulé ticho. Von

Stalhein se nehýbal. Seděl v proutěném křesle u psacího

stolu nevzrušeně a klidně, jako by se právě uvelebil v

kavárně na Wilhelmstrasse v Berlíně, ale z jeho očí, jimiž

sledoval Bigglese, sršela chladná nenávist. Jen koutky

tenkých rtů mu zkřivil jedovatý úsměv. Nedal na sobě ani

v nejmenším znát šok, který pocítil při Bigglesově

příchodu. Pokud šlo o Petrovského, ten nebyl se svými

smysly otupělými vypitým alkoholem schopen reagovat

na nenadálý zvrat jinak, než přihlouplým mžouráním na

nově příchozího.

První promluvil von Stalhein. Hovořil klidně, ale v

hlase měl tolik jedu, že by mohl úspěšně soutěžit s

kobrou.

„Napadlo vás, Bigglesworthe,“ řekl, „že se vám

podobné kousky jednou musí šeredně vymstít?“

Biggles mírně přikývl. „Myslím, že je to možné,“

souhlasil. „Ale doufám, že to dnes ještě vydrží.“ Neměl

vlastně co povídat, protože jediným smyslem jeho

přítomnosti bylo zdržet Stalheina na místě a zabránit mu,

aby se vyptával Rusa na další podrobnosti.

Nejspíš teprve v tomto okamžiku ho Petrovskij

poznal, protože vyrazil pozdravný řev. „Pojďte se napít,“

pozval hosta halasně, a natáhl se pro láhev stojící na

stole.

„Vám bych doporučoval, abyste seděl v klidu a příliš

na sebe neupozorňoval,“ usadil ho Biggles.

Kozák klesl zahanbeně zpět do křesla a s hloupým

mrkáním se pokoušel ujasnit si význam Bigglesových

slov. „Co se děje?“ zeptal se nakonec. „Myslel jsem, že

jsem mezi přáteli.“

„Nikdy jste to víc nepopletl,“ odpověděl chmurně

Biggles. „Vůbec už nemluvte. Držte jazyk za zuby, a

radím vám, držte ho tam pevně, protože za chvíli vás za

něj některý z těch přátel popadne a podívá se na něj

zvenku.“

„Ale já…“ vyhrkl uraženě Petrovskij. „Já jsem lovec

tygrů…“

„Já vím, ale lov tygrů je ve srovnání s hrou, kterou

hrajete teď, jen dětská hra na schovávanou. Snažte se

nějak vystřízlivět, člověče, a srovnejte si to v hlavě. Až

by s vámi byl tenhle džentlmen hotov, byla by z vás

potrava pro lišky. Pokud se odtud chcete dostat v lepším

stavu, měl byste se vzpamatovat a zmizet, dokud je čas.“

Biggles se prudce otočil k von Stalheinovi, který se

nenápadně přisouval ke stolu. „To by snad stačilo,“ štěkl.

„Nemáte chuť si popovídat?“ zeptal se von

Stahlhein naoko přátelsky.

„Ani ne,“ řekl Biggles upřímně.

„Pokud mi ale nemáte co říci, proč potom tu

únavnou besídku neskončíme?“

„Dobrý nápad,“ řekl klidně Biggles. „Jenomže já

vám povím sám, kdy mě vaše společnost omrzí.“

„To je všechno, co mi řeknete?“

„Všechno. Vlastně vidím, že už zase jedete ve svých

starých kolejích.“

„Stejně jako vy, jak se zdá.“

„Vypadá to, že nepůjdu do penze dřív, než přestanou

lidé jako vy běhat volně po světě,“ odpověděl Biggles.

„Ale o své práci si snad povídat nemusíme. Oba se

známe. V tomto případě nemám proti vám osobně vůbec

nic. Pro mě a za mě si tu zůstaňte, dokud vás nesklátí

malárie. A jestli vaše krev komárům nechutná, myslím,

že váš osud vezmou do rukou vaši zdejší přátelé. Až

dojdou k závěru, že jste selhal, a jste pro ne zbytečnou

přítěží, naloží s vámi tak, jak je tady zvykem. To je ale

nakonec vaše věc.“

„A co je vaší věcí?“

„Myslel jsem, že to víte. Odvedu z tohoto zdraví

škodlivého doupěte pár lidí, kteří sem byli zavlečeni

násilím.“

Von Stalhein pomalu vydechl. „Možná, že to nebude

tak snadné.“

„Málo úkolů, které dostávám, je snadných, jinak

bych jimi ani nebyl pověřen já,“ odpověděl chladně

Biggles.

„Neunavuje vás už pomalu honit se po světě kvůli

dovádění několika neschopných politiků?“ ušklíbl se von

Stalhein.

„Jsou neschopní hlavně v tom, že neumí lidi jako vy

pořádně klepnout přes prsty.“

„Hnal jste se takovou dálku, abyste mi tohle

pověděl?“

„Ale kdež. Sedím tu, abych vám znemožnil bránit

mi v práci, kterou tu chci udělat. A když už jsem u vás,

rád bych tohohle neškodného poustevníka odvedl zpátky

pokud možno s jazykem na původním místě.“

„Pokud tu budete sedět, daleko nedojdete.“

„Uvidíme,“ usmál se Biggles.

„V kuchyni je můj sluha.“

„Vím. Modlete se, aby tam zůstal, protože pokud nás

vyruší, mohl bych stisknout spoušť, zrovna když bude

hlaveň náhodou mířit na vaší hlavu.“

„Proč to neuděláte hned?“ zeptal se posměšně von

Stalhein. „Já bych na vašem místě neváhal.“

„O tom nepochybuji,“ usmál se Biggles. „Možná

jsem ještě nevystřelil právě proto, že nechci být jako vy.

Můžete si myslet, že jsem ješita, ale snažím se být od lidí

vám podobných alespoň trochu odlišný.“

„Pánové, pánové,“ ozval se Petrovskij, jehož výraz

nasvědčoval úporné snaze vzpamatovat se z obluzení

způsobeného vodkou.

„Mohli byste přece vést svůj spor důstojnějším

způsobem. Mám rád čistou hru. Co se spolu napít?“

„Jen si dejte,“ pobídl jej Biggles. „Pravděpodobně

už toho moc nevypijete. Co všechno jste mu stihl

vyžvanit?“

„Ani slovo,“ prohlásil Petrovskij. „Při svatém

Markovi, ani slovo. Přišel jsem sem za svým starým

přítelem Maynem. Říkal jste přece, že je s vámi.“

„Byl,“

odpověděl

Biggles.

„Tady

ho

však

nenajdete.“

„Co mám dělat?“

„Jděte domů a nevystrkujte nos.“

Rus vypadal uraženě. „Co jsem udělal špatného?“

vykřikl nechápavě.

„Strkáte nos do míst, kde byste o něj mohl přijít,“

upozornil ho Biggles. „Dostal jste se mezi lidi, kteří

zbičovali vaše milé Korejce, a odřízli vás od přísunu

vodky. Než se stačíte pořádně rozkoukat, zmrskají i vás.“

„Mě že zmrskají?“ vyvalil oči Petrovskij. „Nebojím

se nikoho!“ zaburácel. „Já jsem Alexej Petrovskij,

plukovník carské gardy a největší lovec tygrů…“

„Vím, vím, to už jsem slyšel,“ přerušil ho netrpělivě

Biggles. „Všechno vím. Seberte se a jděte domů, dokud

můžete. Nezdržím se tu moc dlouho.“

„Kdo je ten Mayne, o kterém pořád mluví?“ ozval se

Stalhein, aniž by dbal na to, že Petrovského vlákal

dovnitř slibem najít Mayneho, jakoby šlo o jeho starého

známého. „To jméno je pro mne nové.“

„Nepřišel jsem odpovídat na vaše otázky,“ ušklíbl se

Biggles. „Ale odpovím vám, pokud vy odpovíte mě.“

„Schválně to zkuste.“

„Kdo stojí za celou akcí?“

„To by mne také zajímalo.“

„Divné. Jedna z rozpínavých velmocí má přece v

Asii své zájmy a stejný stát se tuze zajímá o atomový

výzkum. Chcete mi snad namluvit, že nevíte, pro koho

děláte?“

„Přesně tak. Je to tajné i pro mne.“

„Oč vám tu tedy jde?“

„O peníze. Nezáleží mi na tom, zda jsou z Berlína, z

Londýna či z Moskvy. Kromě toho mám alespoň co

dělat, než vypukne další válka. O tu jde nám oběma,

nemám pravdu?“

Biggles smutně zavrtěl hlavou. „Tak vy jste ještě

neztratil naději ve vítězné tažení světem? Po tom všem,

co se stalo s vaším Německem? Zapomeňte na to. Nikdy

k němu nedojde.“

„Proč myslíte?“

„Protože lidé jako vy stojí vždy na špatné straně, na

straně diktátorů. A jestli nemáte dost rozumu, abyste

pochopil proč je vaše strana špatná, nemá smysl, abych

vám to vysvětloval.“

Von Stalheinovy rty se zkřivily v úsměvu. „Snažíte

se o mojí nápravu filozofií?“

„To není filozofie, to je věc osobního postoje. Ale

nechme toho. Nemám chuť bavit se s vámi ani o

hákovém kříži, ani o rudé hvězdě,“ řekl odměřeně

Biggles.

Von Stalhein pohlédl na hodinky. „Prozraďte mi

alespoň, jak dlouho se s vámi ještě budu muset nudit?“

„Dokud tenhle pomatený kozák nevystřízliví natolik,

aby byl schopen odejít domů po svých.“

„Já zůstanu tady!“ vyjekl Petrovskij, který se jako

mnozí lidé probírající se z účinků alkoholu, stával

agresivním.

„Jak chcete,“ pokrčil rameny Biggles. „Jen bych

vám znovu rád připomněl, že tahle banda zbičovala vaše

korejské nosiče vodky. Až odejdu, dopadnete stejně.

Vím, že se opakuji, ale tentokrát vás varuji naposled.“

„Zbičovat mě?“ vyhrkl Petrovskij.

„Ano. Zbičovat vás,“ řekl Biggles, který byl v duchu

u Gingera a přemítal, jak je asi daleko s plněním úkolu.

Celý rozhovor by bylpro něj jen mrháním časem, nebýt

toho, že ten čas potřeboval na záchranu zajatců a jejich

zmizení z tábora. Odhadoval, že sám tu musí vydržet asi

dvě hodiny. Ty zdaleka neuplynuly a pokud se situace

nějak nezmění, musí čekat dál.

Von Stalhein se nenucené protáhl a posunul se blíže

ke svému psacímu stolu.

Biggles na něj pohlédl. „Poslouchejte, von

Stalheine,“ řekl tiše. „Pokud se snažíte dostat k pistoli,

kterou jak odhaduji máte v zásuvce, nechte toho! Nemám

v úmyslu vás zastřelit, ale nebudu váhat, pokud to bude

jediná možnost, jak odtud odejít se zdravou kůží.“

Obrátil se zpět k Petrovskému.

„Půjdete domů, nebo tu opravdu zůstanete?

Uvažujte přece. Přišel jste sem, a hulákal jste Mayneovo

jméno. Mayne tu není, tak se po něm zkuste podívat

jinde. Vaší prací je zabíjení tygrů. Jděte a zkuste mu jich

pár ulovit, aby viděl, že ještě nepatříte do starého železa.“

„Ano!“ vykřikl kozák. „U svatého Petra, ano! To je

ono. Jsem největším zabijákem tygrů…“

„To všichni víme,“ usmál se na něj Biggles. „Jděte a

zabijte jich ještě pár, než se o vás začne říkat, že

stárnete.“

Rus se postavil, zavrávoral na nejistých nohách, a

natáhl se po lahvi vodky.

„U svatého Petra, plukovníku,“ přizpůsobil se mu

Biggles.

„Snad nechcete zneužít pohostinnosti vašeho

hostitele?“

Petrovskij se napřímil. „Něco takového bych nikdy

neudělal!“ vykřikl nadutě. Došel toporně ke dveřím,

otočil se a uklonil. „Dobrou noc, pánové,“ řekl a vyšel

ven.

Němec jej sledoval kamenným pohledem. „Vaše

společnost mě začíná unavovat,“ řekl ledovým tónem.

„Rád věřím,“ odpověděl klidně Biggles, „ale budete

mne muset ještě chvilku snášet. Mohu vás ubezpečit, že

pokud bych si měl vybírat společnost já, na vás by volba

rozhodně nepadla.“

Chvíli seděli mlčky. Tvář stále nervóznějšího

Stalheina bledla. Jeho sevřené pěsti a stisknuté rty

prozrazovaly, že se jeho klid vytrácí.

Zdálo se, že venku v táboře panuje mír a pokoj, což

Bigglesovi zcela vyhovovalo. Právě v té chvíli se však

ozvaly zvuky, které naznačily, že sousedské posezení ve

Stalheinově pokoji se chýlí ke konci. Nejprve se ozvaly

téměř současně dva výstřely, a po kratičké chvíli

následoval třetí. Zněly tlumeně, jakoby dolehly do

místnosti ze značné vzdálenosti.

Von

Stalheinova

napjatá

tvář

se

uvolnila

nepříjemným úsměvem. „Váš ruský přítel nedošel

daleko,“ poznamenal.

Bigglese napadlo, že na tom může něco být. Daleko

více se však obával možnosti, že výstřely platily

Gingerovi, neboť rychlost, s jakou po sobě následovaly

první dva, jasně naznačovala, že se střílelo ze dvou

zbraní. Rus žádnou zbraň neměl. Puška, kterou zde

očividně zapomněl, stála dosud opřená v rohu místnosti

za von Stalheinem. V každém případě, napadlo Bigglese,

je Ginger ještě v táboře, což znamená, že se Valeovi

dosud nepodařilo překonat zamřížované okno. Zdálo se,

že byl Ginger objeven. Jiná příčina výstřelů Bigglese

nenapadla. Jeho tvář však zůstávala zcela bez výrazu.

Vzápětí se ozvaly rány a lomoz, které pilota

překvapily. Zdálo se mu, že slyší i výkřiky a vzdálenost z

níž sem doléhaly se již nezdála tak velká. Hluk sílil, až

zněl nepříjemně i v uzavřené místnosti Stalheinova

obydlí. O zjištění jeho příčiny se však mohl Biggles jen

dohadovat a nezbývalo mu proto nic jiného, než sedět a

čekat na vysvětlení, které jak tušil, nedá na sebe dlouho

čekat.

Dostavilo se ještě dříve, než předpokládal. Na

chodbě zazněly spěšné kroky, a do místnosti vbělil

rozčílený muž střednílio věku oděný ve tmavém civilním

obleku. Chlapík s bledým obličejem mohl patřit k

jakékoli národnosti, nejpravděpodobněji to ovšem byl

Evropan. Bigglese zcela přehlédl, naklonil se nad von

Stalheina a vykřikl: „Zajatci utekli! Srub je prázdný.

Luntz je postřelen a umírá.“

Pak, jakoby si teprve teď všiml Bigglese, ostře

dodal: „Kdo je tohle?“

Biggles byl už v pohybu. Ustoupil ke stěně u dveří.

Namířil pistoli na příchozího, ale očima neustále sledoval

von Stalheina. Německy zavelel: „Stůjte na místě a držte

ruce tak, abych na ně viděl!“

Ve tváři neznámého se objevilo ohromení. Zatěkal

pohledem z Bigglese k von Stalheinovi, zpátky na

Bigglese a zase na Němce. „Co to má znamenat?“ vyhrkl

užasle.

„Vysvětlete mu to sám, von Stalheine,“ řekl ostře

Biggles, a postupoval ke dveřím. Už dříve si povšiml, že

klíč trčí ze zámku na jejich vnitřní straně. Levou rukou

ho vytáhl a vsunul do zámku zvenčí. „Nemusíte mne

vyprovázet, mohli byste potkat zbloudilou kulku,“

varoval oba muže, vyklouzl ven, přibouchl dveře a otočil

klíčem. Spatřil Mongola s kulatou tváří v bílé zástěře,

který stál ve dveřích do kuchyně s tácem čajových šálků

v rukou. Nevěnoval mu víc pozornosti a vyběhl do tmy.

Měl jen mlhavou představu, co bude dělat, protože

do tohoto okamžiku se zabýval pouze myšlenkou na

zadržení von Stalheina. V duchu jásal. Zajatcům se útěk

vydařil, a muž jménem Luntz byl zastřelen. Jak se

Gingerovi během tak krátké doby podařilo dostat zajatce

ven, a byl si zcela jist, že jde o jeho dílo, mu nebylo

jasné. Avšak na tom, jak zrzek úkol provedl, moc

nezáleželo. Tuze potěšitelná byla skutečnost, že jsou

vědci na svobodě. Přemýšlel, jak daleko se již mohli

dostat. Byli snad ještě někde v táboře?

Protože při osvobozování došlo ke střelbě, získal

Biggles jistotu, že v akci byl Ginger, neboť nebylo

pravděpodobné, že by zajatci měli přístup ke zbraním.

Nevěděl samozřejmě, kdy se útěk vězňů zdařil,

odhadoval ale, že poplach následoval brzy po něm.

Všude v okolí se rozsvítila světla, v jejichž záři viděl

Biggles pobíhat muže. Šlo převážně o Mongoly, mířící

směrem k ohradě, ve které stál barák zajatců. Zahlédl

mezi nimi i jejich surového náčelníka, který vyřvával

jeden rozkaz za druhým. Všiml si také množství Korejců,

prchajících jako stádo vyplašených ovcí. Celý houfec

mířil k okraji tábora. Nebylo těžké poskládat si poznatky

k sobě a vyvodit z nich závěr o tom, k čemu došlo.

Biggles se toužil dovědět, zda je zrzek ještě v

dosahu stráží. Protože existoval jen jediný způsob, jak se

o tom přesvědčit, vyrazil k místu, kde se soustřeďovalo

všechno lidské hemžení. Tušil, že při množství Korejců,

kteří se pokoušeli o útěk, mu nikdo nebude věnovat

zvláštní pozornost. V nastalém zmatku měl naději dostat

se pak z tábora dříve, než bude mít namále.

Přesto však nebyl jeho pokus bez nebezpečí, neboť

Mongolové občas vypálili nazdařbůh do houstnoucího

zástupu prchajících Korejců. Bylo jasné, že se otrokům

jakýmsi záhadným způsobem zdařilo opustit vězení, a

nyní se chopili jedinečné příležitosti k útěku.

Jejich

úprk

skýtal

Bigglesovi

výhodu

všudypřítomného zmatku, ale měl i druhou, méně

příjemnou stránku. Sám Ginger byl oblečen jako Korejec,

a rozeznat jej mezi spoustou uprchlíků bylo možné jen z

bezprostřední blízkosti. Proto se Biggles rozhodl rychle

prozkoumat okolí srubu pro vězněné vědce, a pokud se

přesvědčí, že se jim útěk zdařil, nebude již s opuštěním

tábora otálet.

Když se tak rozhodl, vydal se s nejvyšší opatrností k

ohradě. Protože věděl, že by nebylo rozumné postupovat

zepředu společně s hordami Mongolů, obešel ohradu

zezadu a podle plotu se dostal až k otvoru, který sám

vystříhal. Dav se shromáždil před barákem, který ted

Bigglese kryl. Mnoho mužů jistě vstoupilo dovnitř, ale

Bigglese to nezastrašilo. Opatrně se plížil k oknu, u

kterého naposledy rozmlouval s Valem. Než se mu však

podařilo urazit polovinu cesty, všiml si ve světle svítícím

uvnitř místnosti, že mříže na okně jsou zcela netknuté.

Užasle o pár kroků ustoupil a zjistil, že mříže zůstaly i na

ostatních oknech. Jak se tedy vězňům podařilo uniknout?

Byla tu jediná možná odpověď Prošli dveřmi. Nedokázal

si představit, jak to dokázali, ale neztrácel čas úvahami.

Pohlédl k baráku, o němž Vale hovořil jako o dílně.

Nestál

příliš

daleko,

a

tak

se

Biggles spěšně vydal k jeho zadní stěně, odkud chtěl

přejít na roh. Z tohoto místa by měl dobrý výhled na

čelní stranu ubytovny, což by mu mohlo mnohé objasnit.

Ať se již něco dozví nebo ne, pospíší pak rychle z tábora,

jehož střed musí celý obejít. Jestliže cestou nenarazí na

Gingera, bude jasné, že se mu podařilo zmizet.

K rohu dílny se Biggles dostal bez potíží. Měl

odtamtud dobrý výhled na srub pro vězně, před jehož

dveřmi se shromáždilo značné množství lidí. Byli

rozděleni do dvou skupin. Tu větší tvořili Mongolové

vedení jejich náčelníkem, který zřejmě očekával příkazy

od malého hloučku Evropanů stojícího stranou. Ti se

zjevně právě radili o dalším postupu. Po Gingerovi ani po

vědcích nebylo nikde ani stopy, a protože Bigglese v tu

chvíli nic dalšího nezajímalo, rychle ustupoval zpět,

neboť neměl důvod zdržovat se v těchto nebezpečných

místech. Když došel ke drátěnému plotu, zastavil se,

protože spatřil dva Evropany, kteří se oddělili od hlavní

skupiny, a spěchali k dílně. Bigglese nenapadlo přemítat

o tom, co tam hledají a když vstupovali do dveří, obrátil

se. Pryč odtud! Ušel však jen několik kroků, když se celé

okolí rozechvělo mohutným výbuchem.

V příští vteřině vnímal jen oslepující záři. Nic víc.

Vzápětí ho ohlušil rachot a tlaková vlna ho srazila k

zemi. Zůstal ležet s vyraženým dechem a ohromeně se

pokoušel začít opět logicky uvažovat.

První myšlenka, která se mu vynořila v hlavě, ho

vyděsila. Napadlo ho, že oslepl. Před očima neměl nic

než modravou mlhu. Navíc poté, co utichl hluk

dopadajících trosek kolem, vůbec nic neslyšel. Nad

celým táborem, a zdálo se, že i nad celým světem, viselo

mrtvé ticho, jako by všechen pohyb ustal. Tato reakce na

výbuch však netrvala dlouho. Když se Bigglesovi vrátilo

vědomí, ujistil se, že se může hýbat. Kolem sebe opět

spatřil stromy a keře, mozek mu opět začal pracovat

normálně. Biggles si uvědomil, jak se sem dostal a co tu

chtěl. Nedokázal si však uvědomit, odkud zazněla ta

strašlivá exploze a jen obtížně poznával místo, kde seděl.

Celé

okolí

teď

vyhlíželo

jinak.

Když se postavil na dosud nejisté nohy, pochopil

proč. Všechna elektrická světla zhasla, což se ostatně

dalo po výbuchu čekat. Jediné světlo skýtal ostrůvek

hořící suché trávy. Budova dílny zmizela. Ze srubu, který

sloužil jako vězení, zbyla hromada trámů a strážnice se

nakláněla tak, že připomínala některého ze svých

podroušených obyvatel. Zevnitř se ozýval řev. Několik

lidských těl leželo nehybně na zemi, další muži se

pokoušeli vstát a ti kteří byli na nohou, kamsi couvali,

jakoby se obávali, že hrůzný výbuch se bude opakovat.

Nyní již Biggles věděl, že k výbuchu došlo v dílně,

ale co ho způsobilo a kdo ho vyvolal, zůstávalo pro něj

záhadou. Mohl pouze doufat, že uvnitř nebyl v tu chvíli

Ginger. Rozhodně pominuly všechny důvody, aby

zůstával v táboře byť jen jedinou vteřinu! Otočil se od

trosek a vydal se pryč. Čím víc se od tábora vzdálí,

dokud bude zdejší posádka ochromena katastrofou, tím

lépe pro něj. Náhle si uvědomil, že mu něco chybí. Něco

ztratil. Sáhl po zbrani – a nenašel ji. Vzpomněl si, že

držel pistoli v ruce ve chvíli, kdy došlo k explozi. Nyní ji

však neměl, a domníval se proto, že ji ztratil buď při

nárazu tlakové vlny, nebo při dopadu na zem. Strávil asi

minutu jejím hledáním, nebo spíš tápáním v trávě v

naději, že na ni náhodně narazí. Neměl však štěstí, a

protože čas ubíhal, vzdal to. Bude pokračovat v cestě

neozbrojen.

Naneštěstí se právě v tu chvíli vydala jeho směrem

skupina Mongolů, která dosud přešlapovala opodál.

Biggles rychle změnil směr, aby se jim vyhnul, jenže

vtom uslyšel varovný pokřik mužů a pochopil, že ho

zpozorovali. Nemohl udělat nic jiného, než jít dál a

předstírat, že křik neslyšel. Ohlédl se a poznal, že mezi

křičícími Mongoly je i jejich vůdce, obrovitý Ming. V té

vteřině bylo letci jasné, jak vážná je jeho situace a

zrychlil tempo v naději, že když se mu podaří včas

dosáhnout blízkého okraje lesa, může jim ještě uniknout.

V té chvíli však zasáhl osud.

Biggles narazil v běhu na zkroucenou spleť

ostnatého drátu, zapletl se do něj a upadl. Než se stačil

vymotat, popadly jej čísi drsné ruce za ramena a prudce

jej postavily na nohy. Vzápětí mu neznámý vychrlil do

tváře příval štěkavých kleteb. Na okamžik se Biggles bál,

že jej potká osud nešťastníků, kterému již jednou

přihlížel, neboť muži, kteří se kolem něj srotili, nebyli

právě v nejlepším rozmaru. Jelikož neměl zbraň, nemohl

jim zabránit v uskutečnění jejich choutek. V té chvíli

však skupina upoutala pozornost skupiny Evropanů, kteří

sem vyrazili vedeni snahou zjistit, co se děje. Biggles

poznal Stalheinovu postavu dříve, než Němec poznal

jeho, a pokusil se skrýt svou tvář před jeho zraky. Bylo

pozdě.

Von Stalhein postoupil rychle o pár kroků vpřed a

vytřeštil oči. „Ach tak!“ pronesl hlasem, neskrývajícím

hluboké uspokojení. „Jaké štěstí.“

„Možná pro vás,“ řekl nevzrušeně Biggles.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

BERTIE V AKCI

Mezi výbuchem a jeho možnými následky vedl

vyděšený Ginger společnost uprchlíků k úkrytu, kde je

měl čekat Mayne s Bertiem. Během cesty je dvakrát

předběhla skupina prchajících Korejců nebo Orochonů.

Pokaždé raději ustoupili stranou a nechali muže běžet.

Jinak probíhal ústup bez potíží.

Bertie byl pochopitelně potěšen, když zahlédl blížící

se muže. Zprvu předpokládal, že výprava proběhla

úspěšně. Jeho rozjařený výraz však ochladí, když se mu

zrzek svěřil s obavami o Bigglesův osud. Třesk osudného

výbuchu dolehl samozřejmě i k Bertiemu a jeho druhovi,

jenže oba si mysleli, že jde o Bigglesovo dílo.

Ginger se pohodlně usadil opřen o kmen stromu, a

zatímco Bertie vařil čaj, stručně mu vylíčil dobrodružství,

která zažil s Bigglesem, i ty, kdy pokračoval v akci na

vlastní pěst.

„Ještě k Petrovskému,“ uzavíral své líčení. „Pokud

neprošel tudy, musí být ještě v nepřátelském táboře.

Mohl pochopitelně zůstat spolu s Bigglesem, ale nezdá se

mi to pravděpodobné. Řekl bych, že Biggles udělal vše

pro to, aby se ho zbavil. Ten chlap byl namol opilý a byl

by mu jen překážel. Když jsem Bigglese opouštěl, byl

jím už pořádně znechucený.“

„Pokud byl Petrovskij namol, pak se mohl v těchhle

příšerných bažinách sám ztratit,“ řekl Bertie s hrnky čaje

v rukou.

„Co se týká mě, ať si v nich třeba shnije,“ prohlásil

nasupeně Ginger.

„Nyní jde o to, starouši, co budeme dělat dál,

chápeš?“ řekl rozšafně Bertie. „Budeme čekat, půjdeme

dál, nebo co?“

„Neměli bychom ztrácet čas. Biggles je stále mezi

těmi čerty,“ řekl zrzek. „Někdo by se měl jít podívat, co

se s ním stalo. Já doufal, že nás cestou dožene. Myslel

jsem, že se mu to podaří, když vyrazil hned po výbuchu,

který natropil v táboře pořádnou paseku. Pokud se tam

někdo z nás vydá, má naději, že ho potká. V tom případě

bude všechno v pořádku. Šel bych sám, ale abych řekl

pravdu, s bídou se držím na nohou. Sotva bych to

zvládl.“

„Co by teď udělal Biggles?“ zamumlal Bertie.

„To ti můžu říct přesně,“ odpověděl zrzek. „Jeho

příkaz zněl jasně – celá skupina má pokračovat nejkratší

cestou k letadlu.“

„Takže Mayne by mohl pány vědce doprovodit,

jeminkote,“ řekl Bertie. „Cestu přece zná. Pokud chceš,

dojdu sám do tábora, abych zjistil, jak to tam vypadá.

Znám směr. Sedět na místě a nechat si odsávat krev

moskyty, mouchami a ovády mě katastroficky ničí.

Vždyť ani nevím, jak se všechna ta zdejší havěť jmenuje

latinsky. Nech Maynea, ať odvede pány k letadlu a ty si

tu zatím schrupni. Já půjdu zpátky. Pokud se s Bigglesem

mineme ve tmě, najde si nás sám. Co si o tom myslíš,

starý brachu?“

„Nic lepšího mě nenapadá,“ souhlasil Ginger.

„Excelentní věc, jsme domluveni,“ přikývl Bertie.

„Souhlasíte i vy, Mayne?“

Mayne kývl. Věděl, že najde cestu zpět k letounu

bez potíží a navíc se domluvil místním jazykem, což se

mohlo hodit v případě trampot s prchajícími dělníky.

Bylo rozhodnuto. Mayne se vydal s vědci k letadlu,

a ujistil Bertieho a Gingera, že na ně na ostrově počkají.

Ginger vysvětlil Bertiemu cestu k lignitovému

ložisku, odkud nebude mít potíže s nalezením cesty do

tábora. „Drž se pěšiny!“ kladl mu na srdce, „jinak by ses

mohl s Bigglesem ve tmě snadno minout.“

Jakmile zrzek osaměl, natáhl se s úlevným

povzdechem na zem, a moskyti – nemoskyti, okamžitě

usnul.

Odvážný Bertie zamířil k místu, odkud před

nedávnem zaslechl výbuch. Byl rád, že se konečně

pohne. Vždyť sám přiznal, jak mu šlo na nervy to dlouhé

čekání, znepříjemňované obtížným hmyzem. Potkal

několik Korejců, kteří putovali jak osamoceně, tak ve

skupinách, ale nikdy se kvůli nim nezdržel. Pokaždé ho

přehlédli v domnění, že je jedním z nich.

Když tak urazil značný kus cesty, náhle jej překvapil

mužský zpěv. Ozýval se před ním a Bertie se zastavil.

Naslouchal, a brzy zjistil, že neznámý pěvec míří přímo k

němu. Píseň Bertie neznal, neboť šlo o jakousi táhlou

dumku v neznámém jazyce, ale důvtipný Bertie hned

vyloučil, že jde o otroka, který nemá jazyk.

Když bledý měsíční svit odhalil potácející se

postavu a Bertie tesknícího zpěváka spatřil, ihned

pochopil, koho má před sebou. Byl to Petrovskij, na

kterého průzkumník téměř zapomněl. Jak se vzdálenost

mezi ním a pěvcem zkrátila, utvrdil se v tom, protože

Biggles při líčení prvního setkání s lovcem, popsal i jeho

úbor.

Tehdy udělal šlechtic Bertie hrubou chybu. Aspoň si

to myslel a vzápětí i vyčítal. Ukázal se Petrovskému v

domnění, že by od něj mohl získat informace o

Bigglesovi. Doufal, že se doví, kde velitele najde. Podle

Gingerova vyprávění byl přece Petrovskij ještě nedávno s

Bigglesem.

„Zdravím vás, moskevský válečníku!“ uvítal ho.

Petrovskij strnul a přerušil zpěv v půli slova. „Kdo

je to?“ zeptal se anglicky.

„Jemine. Přece přítel Biggleswortha a vašeho přítele

Maynea,“ řekl Bertie, a došel k Rusovi. „Jak se máte,

starý brachu?“

„Přítel mého přítele Maynea je i přítelem Alexeje

Petrovského,“ prohlásil Rus. „Rád vás vidím. Nemáte u

sebe kapku vodky?“

„Lituji, můj milý opilče,“ zesmutněl Bertie.

„Nenosím s sebou jedy. Nemám ani kapku.“

„Kdybyste nebyl Mayneův a Bigglesworthův přítel,

nerozuměli bychom si, když si něco takového dovolíte,“

zavrčel Petrovskij. „Každý, kdo v této zemi cestuje bez

vodky, riskuje život.“

„Opravdu?“ podivil se Bertie. „To je pro mne

absolutní novinka. Ale řekněte mi, vy starý mazavko, kde

je Biggles?“

„Jak to mám vědět?“

„Copak jste nebyli spolu?“

„Myslím, že ano. Ale nějak se mi zachtělo spát.

Usnul jsem, a vzbudila mě potom ta bouřka.“

„Kdepak bouřka, starý kozáku,“ usmál se Bertie.

„Probudil vás výbuch, a ne ledajaký. Byl jste někde

poblíž?“

„Kdo ví? Možná ano. Kdo to má na svědomí?“

„To je moc dlouhá historie a já teď nemám na

vyprávění čas,“ řekl Bertie. „Hodně zdaru, starouši.“

„Počkat! Kam jdete?“

„Hledat Biggleswortha.“

„Půjdu s vámi,“ spiklenecky ztlumil hlas Petrovskij.

„Nemusíte se obtěžovat, zpěváčku. Zvládnu to sám,“

bránil se Bertie, který dobře chápal, že taková pomoc by

mohla skončit katastrofou.

„Ne. Ne. Ne!“ prohlásil Rus. „Teď zrovna mě

napadlo, že mi ti čubčí synové ukradli pušku, mou

nejlepší tygrobijku. Jdu si pro ni a bez ní neodejdu!“

„Jemináčku,“ zaúpěl Bertie. „Pokud ale chcete

opravdu jít se mnou, musíte se zdržet svých pěveckých

výkonů. Teď mi řekněte, kde jste naposledy viděl

Biggleswortha?“

„To bylo v domě džentlmena jménem von Stalhein.

Velmi příjemný chlapík, ačkoli se mi zdálo, že ho váš

přítel považuje za velkého lotra. Ke mně se choval

pohostinně jako vlastní bratr.“

„Neříkejte? Nenabídl vám náhodou sklenici vodky?“

„Dal mi celou lahev! Boží člověk.“

„Nenamlouvejte si, že vás hostil z křesťanské lásky

nebo z vrozené dobroty srdce,“ zavrčel Bertie. „Jeho

jediná snaha o vaše tělesné blaho spočívala v tom, že

hodlal náležitě promazat vaše hlasivky. Chtěl vyzvědět

všechno co o nás víte, můj drahý lovče tygrů!“

„Jak by mohl džentlmen jednat tak podle?“ řekl

Petrovskij, a v jeho tváři se objevil úžas.

„Von Stalheinovy metody jsou vždycky podlé. Jsou

tak nízké, že si málokdo umí představit v jaké hloubce

leží jejich dno. Jsou infámní, pokud víte co tím myslím,“

zavrčel Bertie. „Kdypak jste odešel z toho ráje

naplněného lahvemi s vodkou?“

„Není to dlouho,“ pokrčil rameny Rus. „Ale mohu

se mýlit. Ehm. Nemám v tom zcela jasno.“

„Bigglese jste tam nechal?“

„To on mne poslal domů,“ odpověděl hořce

Petrovskij. „Vzpomínám si, jak jsem se zvedl k odchodu,

ale brzy potom se něco muselo stát. Možná jsem usnul.

Kdo ví? Ej, co na tom záleží? Pojďme. Vy najdete

Biggleswortha a já svoji pušku.“

„V pořádku, vy kořalo,“ souhlasil smutně Bertie, ve

kterém minutu od minuty sílilo vědomí, že Rus pro něj

bude spíše přítěží než oporou.

Jak se blížili k táboru, propadal chudák Bertie stále

většímu zoufalství. Rus se choval otřesně. Příval jeho

hlučně pronášených názorů se rozléhal do dáli a Bertie se

marně snažil mluvku nějak utišit. Jeho představa o

nepozorovaném vklouznutí doo tábora se vytrácela.

Cestou zahlédl několik Korejců a Orochonů, kteří se před

nimi kvapně ukrývali v okolních houštinách a v Bertiem

sílil pocit, že všichni otroci uprchli. I Petrovskij si toho

musel všimnout, ale bylo mu to lhostejné.

Když se přiblížili k táboru, povšimli si stop

svědčících o všeobecném zmatku, který dosud vládl v

ležení. Na vzdálenějším místě se stále šířil požár uschlé

trávy, a zatímco plameny osvětlovaly jasným svitem

nejbližší okolí, vítr snášel kouřovou clonu kamsi dozadu.

Kolem ohně pobíhali muži, pokoušející se hasit.

Převážně to byli Mongolové, ale byli mezi nimi i Korejci.

V trávě nedaleko příchozích ležel mrtvý muž, zřejmě

jeden z otroků. Petrovskij prohlásil, že byl zastřelen při

pokusu o útěk a pak ukázal směrem k von Stalheinovu

srubu.

„Moje puška je tam a jdu si pro ni,“ řekl a pak

spiklenecky ztlumil hlas. „Kromě toho, je tam také lahev,

o kterou mám vážný zájem. Snad mi ji už někdo

nevypil…“ dodal téměř šeptem.

„Nesmíme se tu zdržovat zbytečně dlouho,“

prohlásil vážně Bertie, když ho Rus vedl k chatě.

„Proč? Je to dům toho laskavého džentlmena,“ řekl

bezelstně Rus a namířil rovnou ke dveřím. Bertie ho

opatrně následoval.

Naštěstí pro ně našli místo opuštěné a nikdo z

obyvatel tábora nebyl v dohledu. Vstoupili a Petrovskij

vyrazil radostný výkřik. Uchopil svou pušku, která stála

opřena o stěnu v rohu místnosti a téměř něžně pohladil

její pažbu. Když se však obrátil ke stolu a žádnou láhev

na něm nenašel, zaklel. Netušil, že Bertie využil

příležitosti, a nechal ji včas zmizet v kapse. Rus

zklamaně vzdychl. „Komu se podíváme na zoubek teď?“

řekl.

„Kam ten spěch?“ otázal se Bertie. „Cítíte snad

potřebu někoho zastřelit?“

„Není to tak špatný nápad,“ odpověděl Petrovskij

vážně. „Když zabijete pár lidí, odeženete tím živé.

Kromě toho tihle bolševici vztáhli ruku na mě! Na mě, na

Alexeje Petrovského, a za to si ted zaslouží smrt.“

„Teď mě dobře poslouchejte, střelče,“ řekl ostře

Bertie. „Pokud tu chcete předvádět své umění, můžeme

se tím dostat do smrtelného nebezpečí. Jestli hodláte

zahájit masové vraždění, držte se ode mne dál a jděte si

po svém. Já jsem přišel jen proto, abych našel Bigglese a

odvedl ho odsud.“

„Pojďme jej tedy nejdříve vyhledat,“ navrhl

Petrovskij. „Až se nám to podaří, rád bych si trochu

zacvičil s puškou, co říkáte?“

„Jak myslíte, jen prosím vás počkejte, až zmizím z

dostřelu,“ požádal ho Bertie. „Já si budu šetřit střelivo

pro chvíli, kdy ho bude skutečně zapotřebí.“

„Ale ten mizera, který si nechává říkat princ, není

nikdo jiný, než obyčejný zrádce a dezertér,“ namítl

Petrovskij, když opouštěli stavení. „Nezaslouží si žít.“

„Opakuji, vy krvelačný militaristo, že po vás chci

jedinou věc – abyste počkal, až budu z dostřelu,“

odpověděl unaveně Bertie. Pokračoval v chůzi a doufal,

že Rus zamíří někam jinam. Byl však zklamán.

Petrovskij s ním stále držel krok a aniž by ztišil hlas

vykládal nějakou přitroublou historku o čínských

zbězích.

Zastavili se a z nevelké vzdálenosti pozorovali

skupinu mužů, kteří se neúspěšně pokoušeli udupat hořící

trávu. Nikdo z nich si jich ani nevšiml, a proto

pokračovali dál, neboť Bertie začínal mít dojem, že již

ztratil příliš mnoho času. Ve tmě, která halila

neproniknutelným závojem vše, co neozářil požár,

mnoho neviděl. Neměl ani ponětí o rozložení tábora, a

jak si nyní uvědomil, ani netušil, co má hledat. Jen těžko

si dokázal představit, že by se Biggles ještě procházel po

táboře, a naděje na setkání s ním se mu zdála mizivá.

Vtom jej jeho společník upozornil na rozlehlé stavení,

které se rýsovalo ve tmě před nimi, a na něž Petrovského

upoutalo světlo v oknech.

„Tohle je důležitý domeček,“ řekl Petrovskij

překvapivě tiše. „Podpálíme ho! Pojďme! Pořádný oheň

se nám bude hodit pro přesné míření.“

Bertie neodpověděl. Upřeně pozoroval budovu a

hlavou se mu proháněly úvahy, zda nejde o vězení, o

kterém hovořil Ginger. Nemohl tušit, že vězeňský srub

stál v místě, odkud se nyní šířil požár, a že byl zcela

zničen výbuchem. Protože nevěděl co dál, rozhodl se

nahlédnout do oken, v nichž se svítilo, a kde jistě budou

lidé. Petrovskij se ho držel jako klíště.

Když se k oknům přiblížili, Bertie náhle chytil Rusa

za rukáv. Z otevřeného okna zazněla směsice hlasů.

„Pomalu, pistolníku! Tiše!“ zašeptal. „Copak se tam asi

děje?“ Opatrně se připlížil blíž k oknu a první, co uviděl,

byla petrolejová lampa stojící na stole.

Osvětlovala výjev, který Bertieho donutil, aby stanul

a zhluboka se nadechl. Spolu s překvapením pocítil totiž i

jistou úlevu. Nalezl správné místo!

V místnosti viděl asi osm mužů. Dva seděli, ostatní

stáli. Podle jejich výrazu usoudil, že zde právě probíhá

mimořádně

důležité

jednání,

což

vzliledem

k

předchozímu výbuchu a jeho účinkům na život v táboře

nebylo nic divného. Vzápětí Bertie poznal, že klíčovou

osobou, kvůli které se ostatní sešli, je jeden ze dvou

sedících. Právě na něj se upíraly všechny zraky. Byl to

Biggles. Za ním s bičem v jedné a revolverem v druhé

ruce stál obrovitý Mongol, otrokářský náčelník Ming.

Opodál stál von Stalhein, a vedle něj člověk, který

podle oděvu, hodícího se spíše do komické orientální

opery, byl určitě tím, kdo se nechal titulovat princ Ling

Soo. Ten měl právě slovo a doprovázel své ušlechtilé

myšlenky výmluvným máváním obrovskou dýkou. Bertie

nerozuměl slovům, ale mávání dýkou bylo více než

srozumitelné. „Princ“ určitě požadoval okamžitou

popravu zajatce, muže který byl odpovědný za výbuch a

za současný žalostný stav tábora. Prince se občas pokusil

přerušit někdo z dalších mužů, avšak pokusy neměly

úspěch.

Jak by se Bertie s tolika nepřáteli vypořádal, kdyby

tady byl sám, zůstane navždy tajemstvím. Stejně tak se

nikdo nikdy nedozví, co zamýšlel učinit pro svoji

záchranu sám Biggles, pokud něco takového vůbec

přicházelo v úvahu. Ale ani zajatec ani Bertie se k

rozhodnému činu nedostali.

Bertie s pistolí v ruce pozoroval rozvášněného Ling

Sooa, který rozhazoval rukama a vřeštěl jako opice, které

berou banán, když blízko za Bertieho hlavou třeskl

výstřel. Byla to tak silná rána, až měl lord dojem, že mu

praskly ušní bubínky, a následky šoku pak pociťoval celý

následující týden. Pochopil, co se stalo. Jeho věčně opilý

přítel Petrovskij ztratil zábrany a dal promluvit své

pušce!

Ling Soo ztichl v půli slova a zhroutil se k zemi jako

hadrová

Princ Ling Soo

loutka. Dříve, než dopadl, zazněl druhý Rusův

výstřel, který roztříštil na kusy petrolejovou lampu.

Místnost zahalila tma, ze které se ozývala změť zvuků –

výkřiky, rachot židlí a chrupání rozdupávaného skla.

Ohlušený Bertie pocítil nával vzteku na paličatého

Rusa, který vzal záležitost do vlastních nikou, jenomže k

výtkám se nedostal. Ani tehdy, když za sebou uslyšel

výbuch bujarého smíchu, neboť Petrovskij zřejmě

považoval svůj střelecký kousek za nesmírně vtipný.

Bertie neměl na ukázňování Rusa čas. Byl by hřích,

kdyby nevyužil zmatku, který zavládl uvnitř místnosti.

Ve snaze dostat se k Bigglesovi, pokusil se vniknout

dovnitř oknem, byl však sražen zpátky někým, kdo zvolil

stejnou cestu pro odchod z místnosti a skákal oknem ven.

Když se otřesený Bertie stavěl na nohy, poznal, že

tím kdo ho srazil z okna, byl obrovitý Ming. Teď seděl v

trávě a jeho pistole namířená na Bertieho vystřelila.

Mongol, který zřejmě ovládal lépe bič než střelnou zbraň,

se netrefil. Když zamířil podruhé, zjevil se za ním stín.

Byl to Rus, který přiložil pušku téměř k obrově hlavě a

stiskl spoušť. Výstřel srazil Minga k zemi.

Bertie zhluboka vydechl.

Vzápětí se otevřely dveře domu a z nich vybíhal

jeden muž za druhým. Nemohli ujít pozornosti

Petrovského, který se rozesmál, přiložil k rameni svou

loveckou „houfnici“ a na prvního z nich vystřelil.

„Nechte toho! Nestřílejte!“ vyjekl Bertie, jehož

napadlo, že mezi uprchlíky může být i Biggles.

Vzhledem k vládnoucímu zmatku by to nebylo divné a

Rus střílel skutečně přesně.

A právě v té chvíli vyskočil Biggles oknem a jeho

příchod na scénu zažehnal hádku dřív, než začala. Bertie

k němu přiskočil, odhodlán vyrazit s ním pryč odsud bez

ohledu na Rusa, který byl tak rozjařen svými krvavými

úspěchy, že znovu přikládal pušku k líci.

„Zastav ho!“ zachrčel Biggles. „Musíme pryč!

Všichni!“

Byl skutečně nejvyšší čas, neboť z okna, ze kterého

vyskočil, vyšlehl náhle plamenný jazyk. Petrolej ze

zasažené lampy se vzňal a světlo ohně ozářilo tři muže

pod oknem mnohem víc, než jim bylo milé. Aby toho

nebylo málo, všiml si Bertie, že k domu uhánějí muži,

kteří se dosud pokoušeli uhasit hořící trávu a které sem

přilákala střelba.

Dál už Biggles na nic nečekal. Vyrazil jako první,

druzí dva ho následovali a díky tempu, které nasadil, brzy

všichni tři zmizeli Mongolům ve tmě.

K Bertieho zklamání je Petrovskij neopustil.

Zastavoval se, hrál si na velitele zadního voje a

prozpěvoval přitom sytým barytonem jednu ze svých

válečných písní. Naštěstí vzadu dlouho nevydržel. Brzy

doběhl Bigglese a s milým úsměvem mu ohlásil, že

dostal skvělý nápad. V táboře podle jeho přesvědčení leží

ladem spousta vodky a její objevení mu nebude trvat

dlouho.

Biggles mu oznámil, že kdyby objevil jezero

naplněné vodkou, může se u něj klidně usadit a upít se k

smrti. On s Bertiem však hodlají pokračovat přímou

cestou domů.

Hořký nářek, který se vydral z Petrovského úst,

umlčel velmi jednoduše Bertie. Oznámil mu, že má v

kapse láhev, kterou mu dá, pokud ovšem přestane zpívat.

Na hrdinu Petrovského to zapůsobilo. Skutečně

ztichl.

Biggles zamířil k cestě, vedoucí k lignitovému

ložisku a druzí dva jej následovali. Kraj kolem ztichl,

ozývaly se jen jejich kroky a těžké oddychování. Když

pak Bertie zvedl hlavu, zjistil, že se obloha na východě

zabarvuje růžovým nádechem svítání.

„Snad to bude dobré ráno pro tenhle kraj,“ zasupěl.

„Začíná první den, kdy o zdejších lidech nebude

rozhodovat ten nabubřelý princ. Jen aby ho zastoupil

někdo lepší…“

KAPITOLA PATNÁCTÁ

BOJ O KOSSURI

Biggles a jeho dva partneři urazili značný kus

zpáteční cesty a dostali se do zdánlivě bezpečné

vzdálenosti od tábora. Potom však začal lovec tygrů opět

žvanit, smát se, a do omrzení omílat prosby o slíbenou

láhev. Bertie odolával, ale pak mu nezbylo nic jiného,

než mu ji dát. Považoval to za jedinou možnost, jak

aspoň na chvíli zastavit příval kozákových slov.

Od nepřátelského tábora nezazněl jediný zvuk, který

by svědčil o pronásledování, ale Biggles si nedělal moc

velké naděje. Vůbec nepochyboval o tom, že za nimi

bude, či spíše již byla, vyslána trestná výprava. Byl si

dokonce jist, že ví, jaký dostala rozkaz: Zmocnit se

vetřelců a přivést je zpět, nebo je na místě zabít!

Nic jiného se nedalo čekat, neboť spiklenci nepřišli

jen o své evropské i asijské zajatce, ale byl rozvrácen

celý jejich tábor a zmařeno dlouhodobé snažení, do

něhož kdosi vložil spoustu peněz. Loutkový princ Ling

Soo a hlava otrokářů Ming byli mrtví, padlo mnoho

dalších mužů a zahynuli i dva Evropané, kteří rozsvítili v

dílně a sami se tak vyhodili do vzduchu.

„Z vašich zásahů se horda hned tak nevzpamatuje,“

ušklíbl se Biggles, který o něčem z toho ještě ani

nevěděl. „Jsem si jist, že tohle vám zdejší šéfové

neodpustí.“

Jemináčku, a co ty,“ užasl Bertie. „Tys jim

neublížil?“

„Já jen trochu zdržel Stalheina,“ usmál se Biggles.

Přešel do kroku a dal se do vyprávění, jak to udělal a jak

potom padl do zajetí. Bertie se mu odvděčil tím, že mu

řekl vše, co se dověděl o výbuchu a jeho příčině, o čemž

neměl Biggles ani ponětí.

Šli dál a občas zpozorněli, když zaslechli praskot a

šustění v rákosí. Dospěli k závěru, že zvuky způsobují

prchající otroci. Také oni mohli být nebezpečím, které

nesměli podceňovat. Vždyť ti lidé utrpěli tolik příkoří, že

by je nemohlo překvapit, kdyby se teď mstili každém

Evropanovi, který jim přijde do cesty. Ostatně ve tmě

nebylo ani možné rozlišit přítele od padoucha. Okolí bylo

prostě plné prchajících mužů, a zatím nebylo jasné, co to

může pro Bigglesovu skupinu znamenat. Až se připojí k

Maynemu, budou v bezpečí, protože Mayne hovořící

místním jazykem, bude schopen vysvětlit domorodcům

jak se věci mají. Teď se však mohli spoléhat jen na

pochybné služby Rusa Petrovského, který se mezitím

báječně bratřil s vyškemranou vodkou.

Zvuky, které by svědčily o pronásledování, se

neozvaly až do chvíle, kdy se přiblížili k úkrytu, kde na

ně měl čekat Ginger. Jakmile je však zaslechli, blížily se

velmi rychle. Zvuky kopyt koní, tlumené měkkou půdou,

doplňovalo cinkání výstroje, a sotva se trojice ukryla ve

vysoké trávě poblíž cesty, projela kolem horda

mongolských jezdců. Uháněli rychle a Biggles zašeptal,

že podle přímočarosti, s jakou jedou, míří k přesnému cíli

a určitě nic nehledají. Jinak by sotva uháněli tak rychle.

Skupinka uprchlíků pokračovala dál, a Rus

rozněžnělý vodkou se tiše a nyvě rozezpíval. Když ho

Biggles požádal, aby přestal, dověděl se od něj, že jde o

prastarou perskou milostnou píseň. Vzápětí projížděla

kolem další horda jezdců a letcům se tak tak podařilo

zabránit, aby na ně Rus nezačal střílet. Letci se tak

přesvědčili, jak rychle se v ruské duši pod vlivem vodky

střídá milostný cit s chutí zabíjet.

K místu kde čekal zrzek dorazili, když již záře

východního obzoru pronikala mezi stromy. Zrzek byl

vzhůru. Zdálo se, že ho spánek osvěžil, ačkoli byl trochu

ztuhlý po předchozí námaze a noci strávené v nepohodlí

a chladu lesa. Neřekl jim nic nového, protože o

mongolských jezdcích věděli totéž co on.

Kromě toho, že samotná přítomnost divokých jezdců

kdesi vpředu byla důvodem k velké opatrnosti, nemohl se

Biggles zbavit dalších obav. Nemohl tušit, co všechno

opilý Petrovskij prozradil von Stalheinovi. Mohlo toho

být mnohem víc než přiznal, neboť opilý Rus si

nepamatoval téměř nic z toho, co se v noci odehrálo.

Pokud však prozradil Stalheinovi polohu ostrovní

základny, pak byl spěch Mongolů víc než pochopitelný, a

Biggles se mohl připravit na katastrofu. Také se obával,

že jezdci dohoní Maynea a vědce dřív, než se dostanou k

ostrovu. Otázal se znovu Petrovského, ale Rus trval na

svém, že o základně s Němcem vůbec nemluvil. Biggles

bral jeho přísahy s rezervou, neboť jak věřit paměti

muže, jehož mozek je prosáklý alkoholem.

Po krátkém odpočinku, kdy snědli hrst sušenek,

vyrazili dál. Ranní vzduch byl nepříjemně chladný, a

nebyl důvod sedět dál pod stromy, z nichž kapala rosa a

vylétal obtížný hmyz. Petrovskij navrhl zastřelit nějakou

zvěř a opéci ji na ohni, avšak Biggles jeho přání

nevyslyšel. Rozednilo se a všem kromě Petrovského bylo

jasné, že nadcházející den jim přinese spíše smrt než

voňavou pečeni.

„Víc než na ty jezdce si musíme dávat pozor na

jejich hlídky,“ zavrčel Biggles. „Mohou je rozmístit na

vyvýšených bodech, odkud se dá sledovat okolí.“

Měl

samozřejmě

pravdu.

Kdyby

byli

pronásledovatelé chytří, jistě by k tomu přikročili. Jejich

skrytí pozorovatelé by si pak všimli každého cizílio

pohybu a jediným výstřelem by přivolali posily. Potom

by byl s vetřelci konec. Dosud však měl Biggles pocit, že

Mongolové nejsou chytří, a že se drží pospolu. Ačkoli

však věděl, že se může mýlit, rozhodl se pokračovat v

cestě. Nemohli vyčkávat někde v úkrytu a čekat na západ

slunce. Ať už je nebezpečí sebevětší, musí vpřed!

Jako první kráčel Biggles a hned za ním Petrovskij,

jehož hlavním úkolem bylo informovat ostatní o

záludnostech bažin a výskytu pastí. Biggles Rusa v žertu

varoval, že pokud natropí další hluk, bude jej muset bez

výstrahy zastřelit a pohodit do nejbližšílio močálu.

V jeho hlase však zazněl jakýsi spodní tón, který přiměl

Petrovského pozorně se zahledět Bigglesovi do očí, aby

se ujistil, zda jde skutečně o žert. Bigglesova slova měla

jedinečný účinek. Opilý kozák šel dál jako zařezaný!

Asi polovinu vzdálenosti mezi táborem a ostrovní

základnou urazili bez překážek a potíží. Několikrát se jim

otevřel výhled do dálky a jednou tak spatřili malou

skupinu jezdců, která si jich nevšimla a ani by je na tu

dálku nemohla ohrozit. Zahlédli také trojici prchajících

Korejců, a občasný poplach mezi hejny ptactva jim

naznačil, kudy se pohybují další uprchlíci. Daleko za

nimi zazněl ojedinělý výstřel, který je nevzrušil. Když

však nedaleko před nimi došlo k náhlé přestřelce, nařídil

Biggles zastavit. Palba pokračovala s přestávkami dál a

mezi výstřely se občas ozval pronikavý výkřik. Mohli se

pouze dohadovat, co se tam děje, ale existovaly pouze

dvě možnosti. Buď Mongolové obklíčili větší skupinu

uprchlíků, nebo dostihli Maynea se zachráněnými.

Zachmuřený Biggles se přikláněl k druhé možnosti,

neboť prchající otroci neměli střelné zbraně a jejich

povraždění by nemělo trvat útočníkům dlouho. Naproti

tomu se hluk ozýval příliš blízko, aby mohl být do

přestřelky zapleten Algy.

„Dokážete

odhadnout,

odkud

ty

výstřely

přicházejí?“ obrátil se k Rusovi.

„Z Kossuri,“ zavrčel Petrovskij.

„Máte na mysli vesnici, ve které žijete?“

„Jakou jinou?“

Biggles se na okamžik zamyslil, pohlédl na Gingera,

jakoby mu chtěl něco říci, když vtom zazněly další

výstřely.

„K boji je zapotřebí dvou stran,“ zamumlal.

„Myslíš, že narazili na Maynea?“

„Byl bych si tím jist, nebýt jedné věci,“ zavrčel

Biggles.

„Jaké?“

„Jedině Mayne má z celé skupiny zbraň a právě to

mi připadá divné. Podle počtu výstřelů není možné, že by

tam střílela jen jediná puška proti mnohonásobné

přesile.“

„Já vám řeknu, v čem to vězí!“ vyjekl náhle

Petrovskij. „Hlasy svých oblíbenců poznám na dálku. A

teď jsem právě zaslechl hlas toho nejlepšího – moji

starou pušku Schneider. Její zvuk poznám mezi tisíci

jiných. Kromě toho se z ní střílí náboji s černým

prachem. Vím to jistě, protože jsem je sám plnil velkými

broky.“ Ukázal dopředu. „Podívejte! Tam vidím kouř.

Kouř z mého střelného prachu. Někdo střílí u mého

domu, a používá mé náboje! Aby ho čert spral! U svatého

Marka! Já je…“

„Okamžik,“ přehlušil ho Biggles. „Mayne zná váš

dům?“

„Kdo by ho mohl znát líp?“

„Nic víc jsem nepotřeboval vědět,“ řekl Biggles.

„Dostihli Maynea s uprchlými vědci ve vašem domě a ti

se tam teď brání útoku Mongolů!“

„Jdu tam!“ vzplanul Petrovskij. „Zachráním je a

vypráskám tu smečku! V domě je poslední vodka, co mi

zbyla. Jestli se rozbije jediná láhev…“

„Důležitější je snad váš starý přítel Mayne,“ zavrčel

Biggles.

„Však na něj, k čertu, myslím,“ vybuchl Petrovskij.

„Budeme bojovat bok po boku. To je báječné. Do boje!

Vpřed! Do útoku!“

Chystal se vyrazit, ale Biggles ho zadržel.

„Ne tak rychle! Jestli chcete zaútočit, půjdete sám.

Než se k vám připojíme, raději se dřív přesvědčím, s kým

mám tu čest. A ještě něco. Jak se vypořádáme s pastmi na

zvěř?“

„U svatého Petra!“ vyvalil oči Petrovskij. „Ještě, že

jste mi to připomněl. Zapomněl bych na ně,“ přiznal se.

„Mohl byste nás vést, když máme naspěch a vy víte,

kde pasti hledat?“ požádal ho Biggles.

„To je to nejmenší,“ prohlásil Rus. „Znám to tu! Jde

přece o můj dům… a o moji vodku!“

„Veďte

nás,“

zavelel

Biggles.

„“Vpřed!“ zařval kozák, a zanotoval bojovou píseň,

kterou znal Bertie již skoro nazpaměť.

„Mohli bychom se obejít bez umění,“ zavrčel

Biggles. „Než nás nepřítel uvidí, nemusí nás slyšet.“

Rus pokrčil širokými rameny na znamení, že je mu

takový způsob válčení hluboce proti mysli, a pokračoval

dál. Sotva se rozběhli, zastavil se Rus s výkřikem, po

kterém se všichni začali rozhlížet v očekávání nepřítele.

Neviděli nikoho, ale opodál zahlédl Ginger pasoucího se

osedlaného koně. Ohlédl se po Petrovském a zjistil, že

kozák upřeně pozoruje něco na zemi před sebou. Pokročil

k němu a uviděl, že jeden z jezdců zde našel krutou smrt.

Ležel na dně jedné z pastí probodán zahrocenými kůly.

Ginger si představil, jak se kůň vzepjal, když se mu pod

kopyty začala propadat zem kryjící jámu, a shodil jezdce

přes hlavu. Muž byl mrtev, takže nemělo smysl

vytahovat ho z pasti, která se stala jeho hrobem.

Pokračovali v postupu, a zhruba za dvacet minut,

během nichž střelba ochabovala a zase sílila, si byli jisti,

že Petrovskij odhadl situaci správně. Nad jeho domem se

vznášelo mračno kouře a něj i z okolních stavení co

chvíli šlehl výstřel. K obléhanému domu se právě

obezřetně plazil jeden z útočníků.

Biggles rychle obhlédl bojiště.

„Mayne a jeho muži jsou uvnitř,“ řekl a ukázal na

Rusův dům. „To je náš cíl! Rozviňte se do rojnice a

kryjte se. Jdeme!“

Prvních sto yardů se jim podařilo urazit bez potíží.

Střelba na chvíli utichla, ale po útočnících ani po

napadených nebylo ani stopy. Pak zahlédl Ginger po své

pravici několik jezdeckých koní uvázaných mezi stromy.

Podle toho se konečně dalo odhadnout, kde jsou útočníci.

Odhad byl správný, protože v tom okamžiku se tam

zjevil snědý Mongol. Vynořil se z jedné zříceniny a jako

lasička přeběhl ke druhé, za kterou se schoval. Byl zcela

zaujat domem, na který útočil, takže si nevšiml

příchozích, kteří se plížili z boku. Ginger ho mohl snadno

zastřelit, ale příčilo se mu střílet na člověka zezadu, a

pokračoval proto v opatrném plížení suchou trávou.

Čekal na Bigglesovy rozkazy.

Nečekal dlouho a o jejich vstupu do boje nakonec

ani nerozhodl Biggles.

Zásah posily uspíšil náhlý útok Mongolů, vedený

přímočaře na Petrovského obydlí. Náhle zazněl hvizd a

asi deset mužů prudce vyskočilo z úkrytů a s divokým

řevem se hnalo za neustálé střelby ke dveřím domu. Z něj

se ozvala odvetná salva, dva útočníci se zhroutili, ale

zbývající se hnali dál. Zdálo se, že obrana se zhroutí.

V té chvíli rozhodl za Bigglese Petrovskij.

Nedokázal se dál dívat na zkázu svého jediného majetku,

a dřív než Biggles stačil vydat rozkaz, vyrazil do útoku

sám. Se vzteklým řevem se vztyčil z trávy a začal pálit

do hloučku Mongolů, kteří se dostali až ke dveřím jeho

domu a snažili se je vyrazit.

„Vpřed!“ vykřikl Biggles. Vyskočil a spolu s ním

vyrazili i Ginger a Bertie. Všichni tři vystřelili téměř

současně.

Z obléhatelů se stali náhle napadení. Překvapivý a

bleskový útok je zbavil odvahy. Mongolové, kteří měli

vítězstvím na dosah, stáli náhle před dalším nepřítelem a

ti z nich, kteří přežili palbu, vyrazili každý na vlastní pěst

ke koním. Prvek překvapení zapůsobil dokonale a v té

chvíli zasáhla do končícího boje další nepředvídaná věc.

Z lesíka, v němž byli uvázáni jezdečtí koně, se ozval

hrozivý pokřik a mezi stromy se vyrojila tlupa

osvobozených otroků dychtících po pomstě.

Gingerovi nebylo zpočátku vůbec jasné, kde se tam

vzali, neměl však nejmenší potíž pochopit, proč se ti lidé

chopili vzácné příležitosti vyrovnat si staré účty. Výstřelů

se ozvalo pramálo, ale ani to zrzka nepřekvapilo. Bývalí

otroci neměli zbraně.

Když později probíral celou záležitost s Bigglesem,

došli k názoru, že prchající muži mířili k vesnici, která

byla široko daleko jediným záchytným bodem. Když se

objevili jezdci, ukryli se před nimi v okolí. Neměli

zbraně, báli se. Měli možná v úmyslu ukrást Mongolům

koně, aby mohli pokračovat rychleji v útěku, měli však

také z lesa dobrý výhled na boj, který se ve vesnici strhl.

Závěr přestřelky je určitě tuze potěšil a když k nim pak

prchali jejich bývalí trýznitelé, bylo rozhodnuto. Těch

několik výstřelů, které jim vyšlehly vstříc, mstitele

nazastavilo. Mongolové, kteří vyprázdnili zásobníky

svých zbraní při útoku na Petrovského dům, je při

kvapném útěku nestačili znovu nabít.

Ginger sice neviděl zdaleka vše, k čemu mezi

stromy došlo, ale z toho mála, co zahlédl, si o tom udělal

přesnou představu. Z lesa zazněly výkřiky smrtelného

děsu a pak zahlédl otrokáře, který se snad jako jediný

prodral až ke koním. Pokusil se nasednout, ale několik

párů paží ho stáhlo z koňského hřbetu, a pak Ginger viděl

jen pohyb dřevěných kyjů, kterými muže otroci utloukli.

Petrovskij neváhal a vyrazil do lesíka s řevem

podrážděného tygra. V té chvíli si však zrzek všiml, že

Biggles pospíchá k domu a vydal se raději za ním.

Ubíjení lidí klacky nepatřilo k jeho zálibám. Doběhl před

dům, právě když se otevřely dveře a na prahu se zjevil

Mayne. Byl rozcuchaný a špinavý, ale ve tváři mu hrál

úsměv. Za ním vycházeli z místnosti ověšené tygřími

kůžemi muži s nejrůznějšími zbraněmi v rukou. Nebylo

co vysvětlovat. Osvobození vědci se zastavili před

domem, jakoby vyčkávali, až předstoupí fotograf, aby

udělal skupinový snímek. V lesíku zatím pozvolna

umlkal hluk zápasu a když vřava utichla docela, Ginger

se ohlédl a uviděl přicházet zpívajícího Petrovského.

„Hej vy tam! Krysy zmizely!“ zařval Rus, když si

všiml zrzka. „Co kdybychom si ted dali sklenku?“

navrhl.

„Ještě minutku počkejte s naléváním,“ řekl Biggles.

„Co se tam seběhlo?“

„Co se seběhlo?“ udeřil se Petrovskij pěstí do prsou.

„To co vždycky, když se Alexej Petrovskij dá do boje.

Mongolská chátra uprchla. Alespoň ti, kteří se udrželi na

nohou.

Ty

druhé

trhají

moji

přátelé

na

kusy. Neradil bych vám, abyste se k nim teď moc

přibližovali,“ dodal s nezvyklou vážností. „Není to

divadlo pro oči džentlmena, ačkoli v mém případě se

tomu nedalo zabránit. Jsem však za ta léta zde zvyklý na

ledacos.“

„Jsou mezi Korejci vážně zranění?“ otázal se

Biggles.

„Několik rozbitých hlav – ale co je to pro Korejce

rozbitá hlava?“ řekl Petrovskij. „Pojďme oslavit naše

vítězství!“

Biggles se usmál. „Lituji, ale na oslavy nemám čas.

Máme před sebou ještě kus cesty.“

„Škoda,“ řekl Petrovskij smutně. „Opravdu škoda.

Zvítězil jsem v boji a potkal svého starého přítele

Maynea. Mám hned dva důvody k oslavám. Musím s

Maynem mluvit.“

Vstoupili dovnitř, a zatímco Petrovskij objímal

překvapeného Maynea, Biggles se dal do řeči s Valem a

vědci. „Nerad vás nutím ke spěchu, pánové,“ řekl, „ale

ještě nejsme z potíží venku. Poměrně v bezpečí budeme

až několik mil odtud. Tam vám také, alespoň doufám,

budu moci nabídnout pořádné jídlo. Pak budeme mít na

rozhovor spoustu času.“

Mayneovi se konečně podařilo vyprostit se z Rusova

medvědího sevření. „Vrátím se, a pořádně si spolu

zalovíme,“ slíbil.

„Kéž by,“ vzdychl Petrovskij.

Ginger poznal, že se Biggles skutečně nemůže

dočkat odchodu, neboť si uvědomoval, co Petrovskému

zřejmě ušlo. Mohlo je předjet mnohem více Mongolů,

kteří by jim ještě mohli řádně zatopit. Na všech, zvláště

na zachráněných vědcích, byla znát veliká únava, a

nedalo se čekat, že přesun k letadlu proběhne rychle.

Biggles měl dobré důvody dostat se s celou skupinou do

civilizovaných oblastí tak rychle, jak to jen bude možné.

Brzy se mu podařilo shromáždit všechny před

domem a připravit je na poslední úsek cesty k jezem. Rus

doprovodil skupinu na okraj vesnice, kde jim se slzami

na tváři popřál šťastnou cestu.

„Proč neopustíte tohle nehostinné místo, a

neodejdete s námi?“ zeptal se ho Mayne.

Petrovskij zavrtěl hlavou. „Můj domov je tady,“ řekl

prostě. „Jsem člověk bez původní vlasti a druhou jsem

našel zde. Jeden přítel se mnou přece zůstane,“ řekl

chraptivě, a láskyplně klepl na láhev, kterou vytáhl z

kapsy. „Budu pít na vaše zdraví a váš šťastný návrat,

Mayne. Sbohem.“

Když se po něm zrzek naposled ohlédl, uviděl

osamělou postavu opřenou o pušku. Muž jim připíjel na

rozloučenou. Zrzek se otočil zpět a pocítil náhle prudkou

náklonnost

k

tomu

zvláštnímu,

tak

strašně

vychloubačnému, ale stejně tak statečnému muži, který si

zde zvolil dobrovolné vyhnanství.

Po příchodu na břeh jezera narazili naproti ostrůvku

na čekajícího Algyho. Ve tváři měl výraz obrovské

úlevy, protože slyšel z dáli výstřely a obával se, že se

jeho přátelé dostali do vážných potíží. Převezl je ve

dvojicích na ostrov, kde již měl připraveno vydatné jídlo.

Zatímco se na něj ostatní vrhli, odstranil Algy z letounu

maskování a připravil stroj k odletu.

Dojedli.

„V pořádku, pánové?“ řekl Biggles a vstal. „Pokud

nemáte někdo námitky, měli bychom odstartovat. Čím

dříve budeme pryč, tím lépe pro vás.“

„Stále mi leží v hlavě, proč jsme tu vlastně byli,“

řekl tiše profesor Lampeter. „Nikdo tu ode mne žádnou

práci nechtěl!“

„Proto pospíchám,“ kývl Biggles. „Stále čekám, že

si pro vás ten někdo přijde.“

„Vy víte, kdo to je?“

„Zde má své zájmy mnoho států, ale jen jeden je z

Evropy. Tam také vyrobili neoznačenou stíhačku, která

nás sestřelila.“

„Myslíte, že měla být označena rudou hvězdou?“

„Domyslete si to sám,“ řekl Biggles a pokrčil

rameny. Profesor se dál neptal.

Nastoupili

na

palubu

velkého

stroje.

Algy

odstartoval a velká opuštěná země jezer a bažin se

vzdalovala. Nesmírně unavený zrzek zavřel oči. Po

úspěšně dokončeném úkolu se konečně vracel domů. Zívl

a půl minuty poté spal.

PŘIPRAVUJEME:

BIGGLES V DŽUNGLI

OBSAH

1. Raymond vyhlašuje akci 5

2. Vzdálené obzory 19

3. Připraveni 28

4. Nebezpečí a katastrofa 37

5. Nezapomenutelná podívaná 50

6. Zvláštní setkání 6l

7. Krok do neznáma 76

8. Odhalení 88

9. V-V-V 101

10. Sametové rukavičky 111

11. Ginger na vlastní pěst 117

12. Horké chvilky 126

13. Biggles hraje o čas 136

14. Bertie v akci 149

15. Boj o Kossuri 160

WILLIAM EARL JOHNS

BIGGLES A RUDÁ HVĚZDA

z anglického originálu BIGGLES GETS HIS MAN

Edice Hrdinové vzdušných bitev 29

Obálka Petr Barč s použitím motivu Zdeňka Buriana

Ilustrace v textu Petr Barč

Překlad Pavel Kaas

Vydalo nakladatelství T & M Praha

Pod lázní 12, 140 00 Praha 4

jako svou 670 (100.) publikaci

Vytiskly Těšínské papírny, spol. s r. o.

Český Těšín, Střelniční 54

ISBN 80-85773-75-9

Advertisements
First blog post

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.